Podhradí, uličky, náměstí

„Děkuji za radu pane." usmála se a upřela oči na zvláštně vypadající cizokrajní plod ,který měl takovou barvu kterou doposud nezahlédla. „CO to vlastně je a kolik to stojí? "zeptala se a ukázala na podivný plod. Její oči byli ohromeny krásou a ona byla schopná dát za ten plod cokoliv.

Arikka, oblečena tradičně do chlapeckých šatů a neroznatelná od chlapce, se potloukala uličkami Avalonu. Tvářila se zachmuřeně, vesměs neustále jí bylo do breku. Získala sice zpět svůj rapír, který se jí teď houpal u boku, ale Garin... Kde tomu byl konec?
Slyšela, že se ráno vydala výprava do Dračích hor a Garin byl jejím členem. Arikka věděla, že je ta výprava životu nebezpečná. Co když se její přítel nevrátí? Vždyť pro ní byl bratrem, otcem i nejlepším přítelem. Staral se o ní a ona na oplátku dávala pozor na něj. Ale teď selhala. Nechala vojáky, aby ho odvlekli. Hlasitě si povzdechl a zastavila se kousek od stánků. U jednoho z nich právě postávala jakási mladá žena. Arikka se bezmyšlenkovitě zaposlouchala do slov obchodníka a zadívala se na obchodníka.

Hmmm takže mango? Zajímavé,zajímavé. Bronzák? To je věru docela dost, ikdyž včera jsem prodala pár šperků. DObrá tedy já si jedno to mango koupím. Vytáhla z mošny jeden bronzák a podala ho kupci. Když jí mango podal otočila se a zahlédla nějaké dítě. Dítě se koukalo směrem k nim. Znervozněla ,ale potom se odholda na dítě promluvit. CO se ti stalo chlapče? Nebyla si příliž jistá jestli se jedná o chlapce nebo o dívku. Nepotřebuješ nějak pomoct?

Arikka se poněkud nevraživě zadívala na dívku, která přišla k ní. Nech mě být, huso, do mých starostí ti nic není, pomyslela si s úšklebkem. Neusmála se, spíš se jen nadále šklebila a vrhala na dívku nedůvěřivé pohledy. "Nic se nestalo, do mých problémů ti nic není," odsekla poněkud hrubě. Nebyla vedena k slušnému chování a navíc měla špatnou náladu, tak co jiného od ní čekat? "Myslím, že mi pomoct nemůžeš. Leda bys zašla do Dračích hor a zeptala se účastníků té výpravy, zda žije můj nejlepší přítel," prskla, čímž nechtěně prozradila, proč se tak trápí.
Garin... Znovu si povzdechla. Kéž by tak mohla být s ním!

Pfff Nemusíš být hned tak nevlídný fracku. Bety jí nevraživý pohled hned oplatila. Dračí hory?[b] A nějaká výprava? Trochu se zamračila a nakrčila nos. Nejlepší přítel? Bylo na ní vidět jak se jí v očích třpytí slzy. Lehce si oči otřela. Máš pravdu asi ti opravud nemůžu pomoct. Leda kdyby,...

Arikka si neznámou dívku stále měřila nevraživým pohledem. Ruce založila na hrudi a začala podupávat nohou, jako by čekala, co dalšího Bety plácne. Čekala na každou příležitost, kdy si na někom vylít vztek. Měla vztek sama na sebe! Jak jen mohla dovolit, aby Garin odjel bez ní?! To ona byla ta hloupá husa.
"Leda kdyby co?" prskla nabručeně k dívce a zabodla do ní podezíravý pohled. Byla přesvědčená, že jí tahle osoba ani v nejmenším nepomůže. Jak by mohla? Má snad křídla, aby doletěla do hor a přinesla Garina zpátky, nejlépe živého a nezraněného?

MH: Nezapomínej na uvozovky

" No když si tak nabručená tak ti nepomůžu. Klidně si tady umři hlady. Nedivím se .že od tebe někdo odešel"! Bety to sice přišlo dost tvrdé a ona by neměla nikoho soudit ,ale přece jenom byla na to dítě dost naštvaná.

"Jsem říkal, že seš husa," pronesla Arikka okamžitě, jakmile uslyšela Betyinu reakci. S takovými lidmi se nebude vůbec zaobírat, beztak to dle jejího mínění byli naprostí pitomci. "A nedělej ze mně chudáčka - umím se o sebe postarat sám!" dodala nabručeně. A ano - úmyslně se o sobě vyjadřovala jako o chlapci. Už dávno pochopila, že kluci mají mnoho výhod a nejsou tak přehlížení, jako dívky. A navíc - klučičí oblečení bylo o dost pohodlnější a jejich mluva Arice sama tryskala z úst. Nikdy se neuměla vyjadřovat jako malá dáma.
Otočila se k Bety zády a pomalu vykročila pryč, aby dala najevo, že jí Bety nestojí o další slova.

<< Sherwood (Lucien, Amarena)

Jakmile se Lucien společně se sergalí slečnou, dal-li se ten tvor tak nazvat, proplížili branami města, zahnul Naslouchač do bočních, uzoučkých uliček. Byly to ulice prázné, jen občas tudy proběhl zatoulaný pes, jinak tu bylo ticho a klid. A s přicházejícím večerem se stíny prodlužovaly, což podivné dvojici umožňovalo snáze zmizet z očí případným potencionálním pozorovatelům.
Lucien mlčel, nějak ho nenapadalo, co by měl říkat. Prostě jen kráčel dobře naučenou cestou. Znal jí tak dobře, že i kdyby mu zavázali oči, dokázal by trefit k opuštěnému domku, kde sídlilo Společenstvo. Lidé o tom sídle patrně věděli, ale nikdo neměl odvahu to někomu říkat, obzvlášť strážím. Lucien si s tím hlavu rozhodně nedělal, do svatyně samotné se dostat nedalo. Nezasvěcená osoba neměla šanci. A i kdyby se tam někdo čirou náhodou pomocí zázraku dostal, Společenstvo by se s ním setsakra rychle vypořádalo. A navíc - stála při nich Nocta.
Ulicemi města se proplétal rychle, jen občas zpomalil a natiskl se do nějakého výklenku ve zdi okolních domů, když se kolem potácel nějaký ten zbloudilý avalonský občan. Amarenu samozřejmě zatáhl k sobě, neměl náladu na zvědavé čumily a příval otázek, ne-li rovnou nadávek, který by jistě nastal, kdyby sergala spatřili.

Jde za Lucienem, plně mu důvěřuje, což znamená, že kdyby jí zavedl do nějaké pasti, klidně by tam vlezla. Ovšem to je vedlejší. Hlavní je to, že se za občasného běhu dívá kolem, připadá si jako Klára z Louskáčka, když se ocitla v zemi loutek, všechno jí přijde takové pohádkové.
Za chvíli jí to přestalo bavit, ještě by se mu ztratila, což se taky na chvilinku stane. Zatímco její průvodce někam zatočí, ona pujde dál rovně.
Zakrátko ovšem zjistí, že před ní nikdo není, tudíž se vrátí a spatří ho jak mizí za dalším rohem. Rozběhne se aby ho dohnala, vypadá to komicky, když se přitom snaží být sticha. Občasné přitisknutí či schování k sobě zprvu bere nejistě, ovšem jakmile zjistí, proč to dělá, začne to brát jako samozřejmost.
Po pár minutách si tiše odkašle. "Kdy tam budeme.. tedy, je to daleko?" Zašeptá, né že by byla unavená, ale společně s jejím nadšením se i kapku bojí, že je někdo zahlédl, opatrnost především.
Otočí hlavu, jako by se rozhlížela a uvidí tržiště, kdyby mohla, zavýskla by. Jenže nemůže, přecijen musí zůstat inkognito a na tržišti ještě pár lidí je. Její radost spočívá v jednoduchém faktu, že na tržišti je spousta věcí volně k mání, mohla by se tak konečně najíst, nebo si vzít nějaké hedvábí či tak něco.

Lucien sice nemluvil, ale to ticho, co mezi nimi nastalo, narušila sergalka. Krátce se k ní ohlédl. "Už je to jenom kousek. Párkrát zahneme a jsme tam," odpověděl jí, přičemž udržoval stále to stejné, svižné tempo chůze.
Jeho slova se brzy potvrdila - ještě ušli pár kroků, promotali se dalšími uličkami a ocitli se na jedné širší, kde procházelo jen několik málo lidí. Lucien počkal, až přejdou, načež gestem pobídl svou společnici a ulici přešel k malému, napůl zchátralému domku. Ten byl podle všeho už nějakou dobu opuštěný - okna byla zatlučená, tu a tam se drolila zeď, chodníček vedoucí ke dveřím mizel pod trsy trávy. Nicméně pro Luciena to byl domov. Jediný pravý domov, který kdy měl.

>> Opuštěný domek

<< Opuštěný domek

Lucien v duchu poděkoval Elrysovi, že Amareně věnoval alespoň svůj plášť. On totiž neměl nic, co by jí mohl půjčit, v té rychlosti všechny další vrstvy, jako bylo roucho nebo plášť, nechal kdesi dole ve svatyni. "Tajné chodby, jistě. Veď nás, v těch se vyznáš nejlépe," odsouhlasil pak Elrysova slova, pokýval hlavou a vyrazil za ním ven, z domku. Rychle se proplétali odlehlými uličkami a Elrys běžel tak rychle, že mu Lucien sotva stačil. Nikdy totiž nebyl dobrým běžcem a upřímně - běh neměl nijak v oblibě. Raději prostě jen klidně chodil, nebo se vezl na koni.
Když procházeli kolem stráží, všichni zpomalili, což se Lucienovi právě hodilo. Potřeboval popadnout dech, který nechal někde daleko za sebou. Plíce ho pálily, jako by právě uběhl hned několik mil. A přitom vesměs běžel jen kousek, za městské hradby.
Elrys je dovedl k vstupu do Avalonského podzemí. Lucien o tom vchodu věděl, nikdy jej však nevyužil. Konec konců, nač? Vražd v Avalonu se páchalo poměrně málo a ještě méně z nich potřebovaly k provedení podzemní tunely. Elrys se po chvíli přiznal, že nemá šperháky a Lucien se neubránil protočení očí. Chápal, že v tom spěchu na něco takového nemyslel, ale... No. Byl to zádrhel. Lu přešel k mřížím a zkusmo s nimi zacloumal. Držely zatraceně pevně. Pak se zahleděl na zámek. "Hm, moment, možná něco vyštrachám," zabručel a začal si prohledávat kapsy, včetně těch skrytých. Často v nich nacházel různé poklady a doufal, že i nyní se na něj usměje štěstí. A usmálo. S úsměvem ve tváři vytáhl šperhák a zamával jím Elrysovi před nosem. Problém byl ten, že šperhák byl jenom jeden. Když ho zlomí, jiná šance už nebude. "Tak... Kdo je na tom nejlépe s odemykáním zámků?" nadhodil a přelétl pohledem přítomné. On sám měl rozsáhlé zkušenosti, ale za dobrého pokořitele zámků se rozhodně nepovažoval. Nedivil by se, kdyby Elrys nebo Amarena prohlásili, že si s tím poradí raz dva.

Sergalka Ihned chňapne po plášti, co obdržela a bleskově si ho prohlédne, nasadí si ho a pokusí se jím zakrýt co nejvíc svého odhalené části, aby nevzbuzovala pozornost, zejména hlavu a nohy. Jakmile je plně zahalená v látce, vyjde, či spíše vyběhne za svým doprovodem a skryje se za ně, aby jí žádný člověk nemohl uvidět. v jejím nitru je cítit nejistota, ale ovšem i pocit bezpečí, asi protože ví, že se jí teď nic stát nemůže, i když vlastně může..
Jakmile proklouznou kolem stráží, její chvilkové stažení hrdla a napětí se sníží, vydechne si a zase se přesune do klidu, kdyby si jí přecijen všimli, bylo by to rozhodně nepříjemné, dokonce si ani nemyslí, že by byli schopní stráže spacifikovat.
Ona o žádných tunelech neví, ba i nemůže, pro ní je ovšem město jako takové složité, i bez takřka zbytečných průchodů. Její nepřítomný, ale klidný výraz vyruší ono zastavení, Málem zakopne o dlaždici z toho stopu. Zprvu jen nechápavě čumí na krátké věty, co se mezi těmi dvěmi vymění a pak zavrtí hlavou, pohlédne na dvojici a pak na zámek, přeslechla smysl vět, ale chápe, že problém je v zámku. Prokřupe si prsty, ohne lokty nahoru a zamrská konečky prstů. Klekne si na kolena a chytne zámek, zacloumá s tím a pokusí se ho urvat, nejde to. Tudíž si sedne na chladnou zem vydlážděnou kameny a opře se nohama o mříže,napne všechny svaly a zámek se pustí, ovšem ruce odletí spolu s ním dozadu, tudíž to Sergala odhodí krapet dozadu a ke všemu jí to praští do týlu, tudíž není překvapivé, že se ozve zaskučení, či úpění. "Do Pr...kýnka!" Zakleje a zvedne se opřením se o loket, druhá ruka je zaměstnána masírováním si pohmožděného místa, jedno oko zavřela, ani neví proč. "Au.. To děsně bolí.." Pronese a vstane. Rána, při které jemně odmontovala zámek by mohla někoho upozornit, ale spíše nikoliv, přecijen to bylo tiché..

Lucien se mírně zamračil, když jeho objev šperháku víceméně nikdo neocenil. Zase ho tedy pečlivě uschoval do jedné ze svých kapes a upřel pohled na Amarenu, která právě využívala své síly k tomu, aby jim uvolnila cestu. A to se podle všeho povedlo, ale sergalka schytala ránu do hlavy. "Jsi v pořádku?" brouknul k ní s jistými pochybnostmi v hlase. Když se však zase zvedla, uznal, že se žádný otřes mozku nebo tak něco nekoná.
Počkal, až Elrys proleze dovnitř, pak pobídl Amarenu, ať jde za ním, a sám se zařadil na konec. Jakmile všichni vešli do temnoty tunelu, zavřel za nimi mříže, aby případní kolemjdoucí nepojali podezření. Elrys naštěstí vlastnil křesadlo, a tak si mohli na cestu posvítit loučí. To však Lucienovi nebylo moc platné, vzhledem k tomu, že kráčel na konci zástupu a téměř žádné světlo se k němu nedostávalo. A i kdyby ano, zřejmě by ho moc nevnímal, protože se kolem nacházela spousta krys, které ze srdce nenáviděl. "Hnusný krysy," mumlal si za svižné chůze a tvářil se krajně znechuceně. A samozřejmě se těm hlodavcům snažil co nejvíc vyhýbat. "Nesnáším je."
Doba, kdy se motali tunely, mu přišla šíleně dlouhá. Netušil, jak dlouho v podzemí Avalonu už jsou, ale dal by cokoliv za to, aby teď hned mohl vylézt na denní světlo. Už už chtěl Elryse netrpělivě pobídnout, ať si pospíší, protože každá vteřina byla drahá, když se konečně ocitli u poklopu vedoucího do strážnice. Právě tady Lucien uplatnil nalezený šperhák poté, co jej Elrys pohledem pobídl, aby předvedl své háčkovací schopnosti. Strčil tedy šperhák do zámku a chvíli tam s ním rochal, načež se ozvalo cvaknutí značící jedno - zámek se odemknul.
Lu se spokojeně pousmál, nezlomený šperhák zase schoval a počkal, až poklopem projdou jeho přátelé. Jakmile se ocitli v prázdné strážnici, instinktivně se přikrčil a rozhlédl se kolem sebe. Tiše, tichounce se plížil všude tam, kam se plížil Elrys.

Když jí Lucien nabídne projít před ním, potěšeně příjme a vleze dovnitř. Tunel se jí nyní zdál temnější než kdy předtím a zvuk zavřených mříží atmosféru a pocit nejistoty jen posílil. Ovšem nejhnusnější na průchodu tunelem bylo to, že se její bosé nohy namočili do špinavé, odporné a uapáchající vody mětských stok, přičemž mazlavé výkaly a močovina, či dokonce mrtvoly krys pocit umocňovalo zrovna tak, jako skřípavé zvuky pantů od dvířek průchodu. Alespoň teplé světlo Elrysovi pochodně jí kapku uklidnila a dodalo naději, že brzy z tunelu vylezou.
Což se taky stalo, po dlouhém chození zvedla svůj zrak vstříc hnusu co kape ze stropu a hlavně výku či dveřím. "Pospěš si.." Popožene onoho experta. Už moc dlouho nevydrží, dýchat tu směs všech možných plynů, avšak nikoliv vzduchu.
Ovšem za chvíli jí spasí cvaknutí mechanismu, vyleze po Elrysovi konečně ven.I když notno podotknout že za hodně dlouhou dobu, ale pořád je to lepší nežli nic. Spokojeně se nadechne městského vzduchu, rozpřáhne ruce a svými nozdrami nasaje kyslík. Konečně nevdechuje smrad kanálu. Jakmile svůj malý rituál ukončí, podívá se na své společníky a usměje se na ně, sice nemusela, ale proč ne, že? Ti jí nechali prozatím pozadu, polekne se a zrychleným krokem je dožene, jakmile je u nich, začne dělat to co oni, plížit se. Sice to umí lépe, než prachobyčejný měšťan, ale umí t hůře, než trénovaní čelové Společenstva, kteří jdou před ní. Když je člověk.. tedy sergal odkázán na sebe, plížit se naučí, možná né dobře ale naučí.
Když je potřeba se najíst úlovkem, či lidskou rukou vypěstovanou mrkví, vlastnost plížení se je určitě klíčová.

Když se Elrys ujistí, že oba účastníci této výpravy jej tiše následují, spokojeně pokýve hlavou. Následně dojde k těm jediným dveřím v místnosti a hmátne po klice. Pomaličku je otevře, přičemž si dává pozor, aby nezavrzaly. Jaké štěstí, že byly odemčené. Hned za nimi se nachází chodba s několika odbočkami. A jsou tu slyšet dvoje kroky a hlasy.
Elrys se tedy přitiskne na stěnu chodby a gestem pobídne ostatní, aby udělali to samé a dávali si setsakramentský pozor. Pomalu se plíží kupředu. Kroky se však blíží ke skupince, a tak Elrys rychle zapadne do nějakého výklenku a Luciena i Amarenu zatáhne k sobě. Zlomek vteřiny poté kolem projde dvojice strážných. Jakmile zmizí ve strážnici, vzduch se zdá být čistý. Elrys tedy opět pokračuje v cestě. Potichu dojde až na samý konec chodby. Tam se nachází hned troje dveře - jedny vedou rovně, další vlevo a poslední vpravo. Elrys otevře ty vpravo, počká, až za ním vejde Lucien i Amarena a dveře zase zavře. "Dole je věznice. Asi tam někdo bude mít hlídku, takže si dávejte pozor," pronese, načež se vydá chodbou, která klesá níž a níž.

>> Vězení

Bety stála na náměstí a koukala okolo jakoby čekájíc jestli se nenaskytne nějaké dobrodružství nebot ona se už strašně nudí. " Slečinko nedala by ste mi něco k jídlu?" k jejím nohám se došoural stařec a napnul ruce. Bety mu podala jeden peníz a jablko." Mnohokrát děkuji milostivá " Usmála sem a sedla si na lavičku a ruce si protáhla se. Já se tady snad ukošu nudou...

Pfff tady se asi ničeho zajímavého nedočkám.. Popřemýšlela Bety ve své hlavě. Najednou však zaslechla hlasitý řehot z podniku ta ní. No tam by se mohla nějaké akce dočkat. Nebo se aspon dobře napít. Bety si lehce olízla suché a popraskané rty a vešla do hospody.

Jakmile ucítíla ten cigaretově těžký vzduch málem se zhroutila. " Hele dej pracky pryč jo..." řekla s pohrdavým tonem a pomalu ustupovala ke dveřím. Najednou se jí nohy těžce zapotácely a Bety se začala dusit. " Sakra já jsem veděla ,že ten smrad nevydrží mé slaboučké plíce." Sípavě ze sebe ještě vydala než se málem zadusila.

Bety se opře o stůl a rychle se zvedne ze země. " Kimialy už zase mizí ze scény " řekne s radostí ve hlase ,aby nedala znát před muži strach.Poté se velmi elegatně ukloní a předvede svůj nejširší úsměv. Ták ted mě určitě nechají poklidně a v míru odejít popřemítá ve své hlavě a už si to hasí ke dvěřím. Chytne lehce kliku a vykročí pravou nohou ven.