Podhradí, uličky, náměstí

Ono vše pokračovalo tak jak by mělo. Stejně tak jako zapadli do menších uliček se zmenšil i ruch v nich probíhající a tudíž i pravděpodobnost že narazí na nějaký "úlet" zdejší zlodějské komunity, ovšem nic se nedělo a takříkajíc rutina se prohlubovala. Oba dva vojáci vepředu již nevedli hovor tak hlasitě a spíše pozorovali okolí a Alricův zájem o cokoli rovněž padl hrůzou na zem a už nevstal. Ještě nějakou dobu se tak procházeli, když při jedné z odboček zaslechli rychlé kroky. Ryhlé kroky pak doprovázelo vzdálené cinkání zbroje a pověstný zvuk. Nebylo pochyb že se něco stalo, zřejmě již nějaká jiná hlídka natrefila na hříšného banditu. „Vyjdeme jim naproti.“ Sykl a sám tasil meč, zatímco dva vojáci jeho rozkaz nejspíše uposlechli. Vzhledem k tomu že onen muž, mohl vyběhnout a vzít to ještě druhou stranou, vlezl do uličky s úmyslem zatarasit mu cestu. Ovšem běžel chmaták touto uličkou a né vedlejší? Zvuky v osamělých uličkách člověka matly.

Garin měl tu smůlu, že příliš nekontroloval, kam běží, a vnímal pouze cinkání zbroje za sebou, nikoliv před sebou. Proto jako zmatený zajíc pronásledovaný loveckými psi vběhl Alricovi přímo do rány. Když si uvědomil, že je víceméně v pasti, klopýtl a dopadl na tvrdé dláždění. Rychle se však vzpamatoval a vstal. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že mu brzy vyskočí z hrudi.
Nebylo kam utéct - dopředu ani zpět to nešlo. Garin se zoufale rozhlédl kolem sebe a když spatřil Cizince na střechách, hvízdl na něj. "Elašane!" vykřikl zoufale, načež se rozběhl k nejbližší stěně domu. Vyhoupl se na okenní rám nejníže posazeného okna a začal šplhat nahoru. Ale jestliže mu Elašan nepomůže nahoru, Garin pravděpodobně spadne přímo do jámy lvové.
Bohové, stůjte při mně, problesklo mu hlavou a polil ho studený pot. Do tak velké šlamastyky už se dlouho nedostal. A teď v ní byl jen proto, že se hloupě pokoušel pomoct nějakému zlodějíčkovi. Můžeš si za to sám, hlupáku, obořil se v duchu sám na sebe.

Zrovna se již chystal skočit na další střechu,ale v tu chvíli mu do ucha zaplul hlas Garina,který asi volá o pomoc.Nutnou chvilku váhá, přece svůj dluh splatil pomohl mu utéct strážím, je to jeho problém že nedokázal pláchnout.Hlavou mu projede myšlenka při pohledu na další střechu Jak by se asi zachoval Garin, Přece mi pomohl není snad jako zdejší lidé .Rychle se vydá ke Garinovi, čapne ho za obě zápěstí a začne jej tahat na střechu, musí vynaložit moc velké úsilí, přeci Garin je více rostlí než on sám.Jak tahá Granina vzhůru promlouvá k němu po svým jazykem ''Tak se snaž ! já potřebuji pomoc ! Jsi moc těžký !''

A copak se to nestalo. ihned jak zahnuli se kousek před nimi zastavil jakýsi muž. Běžel, zcela jistě před jinou hlídkou a Alric se vítězoslavně zazubil, mách levou rukou vzduchem a ukázal na Garina a zvolal. „Chyťte ho! Hned!“ Načež se rozběhl za dvojicí vojáků, kteří se snažili onomu muži zahradit cestu. Onen chmaták však zvolil cestu nahoru, což nikdo z nich nepočítal. Jaká však byla jeho šance? Nemohl jim uniknout. Alric však předběhl oba dva vojáky a rychle přistoupil k muži s úmyslem jej shodit. Jaképak bylo jeho překvapení, když se nad ním objevila další tvář a onomu muži se snažila pomoc. Samosebou že se Garin zcela jistě snažil utéct a tak bylo jasné že by jej onen druhý muž vytáhl. Když pak ještě ke všemu uslyšel divnou hatmatilku utvrdilo jej to ve svém mínění. Zcela jistě to třeba byli mágové, jenže jak se přesvědčil již několikrát. Ta ve městě neměla žádnou moc. A navíc, vůbec neměl pocit, že ona slova, jenž peršan vyslovil nebyla magii, ale jen normálním jazykem, jímž mluvil ke svému kumpánovi. Okamžitě se levou rukou chytil muže za lýtko a s úmyslem jej i jeho kumpána stáhnout ze střechy trhl, načež samozřejmě povyskočil aby do jeho výše dosáhl.

Ještě než byl stržen, uštědřil Alricovi několik nadávek a pořádný nechutně hustý zelený plivanec, přímo mezi jeho oči, aspoň tam byla plivka mířena.Je jako kočka sice výška nebyla nijak moc velká,ale udělal ve vzduchu kotoul a dopadl vedle těch dvou.Rychle se zmátořil čapl nějaký klacek a jako by měl v ruce sklo , tak jej tlačí na krk Alricovi v hlavě mu běží Jen nezpanikařit Rychle kouká kolem klacek dál tiskne na jeho krk. Asi ho právě něco jako zajal do svého zajetí

Jak tak visel ze střechy dolů, držen Elašanem, snažil se Garin zachytit nohama a vyšplhat nahoru, ale marně. Tušil, že po něm dřív nebo později někdo skočí a on skončí na zemi, protože Elašan očividně neměl dost síly, aby ho vytáhl nahoru. Jeho tušení se bohužel brzy potvrdilo a Garin, aniž by si pořádně uvědomoval, co se vlastně stalo, skončil na tvrdé zemi. Tedy spíše na Alricovi, jenž zřejmě představoval pro vojáky autoritu. No bezva, zalehl jsem zřejmě kapitána, pomyslel si Garin s úšklebkem, rychle se odvalil pryč a vyskočil na nohy.
Rozhlédl se kolem sebe. Tahle situace byla bezvýchodná. Když to zjistil, už tak dost divoce bušící srdce se mu rozbušilo ještě víc, takže měl pocit, že mu vyskočí krkem ven. Co teď? Jak jim vysvětlím, že jsem nic neprovedl? A je to vůbec pravda? Pomáhal jsem zlodějovi... Tiše si pro sebe zabručel jakousi nesrozumitelnou nadávku a couvnul ke stěně domu. Oči přitom upřel na Elašana, který se snažil o bůhví co. Protočil očima. Cožpak ten cizinec neví, že to takhle ještě zhorší? Nejlepší je mlčet a nic nedělat. A to Garin právě praktikoval.

Plavovlasá dívka běhala uličkami města už od brzkého rána. Několikrát zívla, protože byla docela unavená. Včera šla spát velmi pozdě a dnes brzy vstávala, aby bal v práci co nejdříve. Mělo totiž tolik dopisů a vzkazů co musela roznést, a protože si chtěla užít i trochu volna chtěla to míti co nejdříve, a proto se rozhodla vsát tak brzy. Teď už jí zbývalo roznést pár posledních dopisů, a proto se dívčina rozhodla podívat se jen tak po městě. Času měla do večera dosti, tak proč ne? Její šedomodré oči se dívali do každé uličky kolem které Plavovlasá prošla.
V jednu chvíli se zastavila a očima sledovala skupinku stráží a dva muže, které nejspíš chytali. Nebyla jediná, mnoho lidí se, aspoň na chvíli, zastavovala a sledovalo tu potyčku takže se lehoučce ztratila v davu. Protože před ní stálo několik lidí a ona chtěla vidět vše obešla je a tím pádem přišla blíže k nim. V ruce svírala dopis, který měla zrovna doručit, ale na to moc nehleděla. Toto bylo rozhodně zajímavější než její práce a ona měla ráda když se někde něco semlelo.
Haery si všechny prohlížela. Nejdříve spočinula pohledem na muži, který couval ke stěně domu. Pak na dalším muži, který tlačil klacek ke krku jiného muže a nad tím nechápavě kroutila hlavou. Pak se podívala na ostatní vojáky, kteří se zde vyskytovali, ale ti ji nepřišli tak zajímaví jako ti tři. Několik dalších lidí odešlo, nejspíše se báli stráží u kterých děvče stálo. Ona sama z toho neměla nijak moc dobrý pocit, ale chtěla zjistit jak to dopadne. Napadlo ji, že by se jich mohla zeptat co se zde vlastně stalo, ale to zamítla. Ještě by do toho byla vtažena a to se jí zrovna nehodilo. Hlavně protože rodiče by jí pak zas vynadali a to nepotřebovala proto tam tak postávala s menším úsměvem na tváři a sledovala tu skupinu mužů.

No a tedy strhl jej. Avšak tak nešťastně že se onen muž svalil přímo na sýra. Ten se rozplácl jak široký a dlouhý na zdejší hnědou zemi až zbroj zařinčela. Vojáci, zřejmě dostatečně hnaní silou vůle a nezlomné sebejistoty, však nyní zaváhali, jakmile se Alrci ocitl v "zajetí". Alric si mezitím co se Elašan snažil zvednout z kotoulu utřel hřbetem ruky onen hnusný zelený chrchel a znechuceně jej otřel do země. Avšak hned potom jej někdo chytil za nákrčník a jako by byl nějaký rambo, jenž zatoužil klackem řezat hlavy, jej zvedl do výše. Alrci se instinktivně jal chopit klacek a se vši silou jakou měl, (Což předpokládám, že ji měl větší než náš peršan jenž zřejmě mrštným byl) za něj trhl, přičemž onen pohyb znásobil protichůdným pohybem pánské zadnice, jenž vystřelila na druhou stranu aby muže za ním vyvedla z rovnováhy a snad i shodila na zem. Alric byl zběhlý v boji i mezi muži a nějaký sochor by jej přeci ohrozit nemohl. Okamžitě se rozkřikl. „Dělejte bando pomatenců! Zajměte je oba!“ Načež pohledem přejel zemi aby vyhledal svůj meč, jenž upustil kdesi při zdi, při onom nečestném pádu.

Tak to dá rozum, že taková muší váha jako je Elašan, neustojí ubraný zákrok od Alrcica.Hadrová panenka v podání naše ho Elšana letí na protější stranu,kde si někde ustele.No nevypadá to že by se chtěl zvedat nějak.Jakžtakž se nějak zmátoří, tak během chvilky zajede do kapsy, nenápadně nějakou věc strčí do šátku zezadu,kde má tajnou kapsu, o které jen ví on sám.V hlavě se mu jen honí. Já už nechci do dolu, ani nechci do mučírny, já nechci zase do báně Elšane proč jsi se chtěl za každou cenu vytáhnout !.Pote se jen tiše pomodlí, překulí se na nohy, doslova to vyzývá ke kopanci na břicho.

Garin se zády natiskl na stěnu domu, ono mu ani nic jiného nezbývalo. Vyděšený pohled upíral na Alrica a jeho vojáky, ani si nevšiml, kolik lidí se mezitím stačilo shromáždit kolem nich. Klepal se jako psík. Nevěděl, co si počít. V podobné situaci se ocitl snad jen jednou v životě a dostal se z ní čirou náhodou, sám nevěděl jak. Stálo při něm štěstí. Ale to ho teď patrně opustilo. Očima zoufale zapátral kolem sebe, hledaje nějakou pomoct.

Tou samou dobou, kdy se Garin tiskl na zeď domu a Alric nepříčetně vykřikoval rozkazy, se davem přihlížejících prodírala dívka, jež rozhodně jako dívka nevypadala. Ne, dívka ne. Spíš pěkně neomalený chlapec. Rozrážela si loktama cestu, nehledíc do koho strká, a brblala při tom nějaké nadávky. V zápalu prodírání se pěkně zostra strčila i do Haery a ještě jí stihla dupnout na nohu. "Uhněte, vy pitomci!" vrčela přitom k lidem bez ostychu.
Jakmile se davem prodrala až na jeho kraj a spatřila Garina, protočila očima. "Co ten tu zase vyvádí," zamumlala si. Pak tasila svůj krátký, ale pěkně ostrý rapír, jenž se jí pohupoval u pasu, a se řevem se vrhla skrz vojáky přímo před Garina. "Táhněte vy prašivý krysy! Garin nic neprovedl! Přibližte se a probodnu vás!" zaječela bojovně, v očích se jí zablýsklo. Nevypadalo to, že by měla strach. Naopak se zdálo, jako by byla zvyklá na podobné situace, jako by je prožívala denně.

Garin překvapeně zamrkal, když se před ním objevila umouněná Arikka. "Co tu děláš?" syknul k ní. "Běž pryč, než tě chytí!"
Ale dívka tvrdohlavě zavrtěla hlavou. "Někdo na tebe musí dohlížet."

Dívka dál sledovala skupinu lidí a ani si nevšimla malé dívky, která se k ní přibližovala. Otočila se na ní teprve když jí někdo odstrčil a šlápl jí na nohu. "Aspoň omluvit si se mohla," sykla k ní francouzsky, protože si neuvědomovala že jí dívka, tedy spíš chlapec nerozumí a probodla jí zle pohledem. Pevně sevřela dopis až ho málem pomačkala, ale na to zrovna teď nedbala. Pohlédla na muže, ke kterému se ta malá prodírala. Ten se opíral o zeď a docela vyděšeně se díval na Alrica. Ten toho druhého muže od sebe odstrčil a ten se kotoulem dostával pryč. Teď by do něj mohl někdo kopnout a Plavovláska nad tím obrátila oči v sloup. Kdo mohl být tak hloupý a toto udělat?
Vystoupila z davu a přiblížila se ještě blíže ke skupině. Ostatní spíše couvali pryč a to možná i proto, že ta dívka co teď přišla tasila rapír. "Sice nevím co se zde stalo," začala francouzsky a teprve když si uvědomila, že jí nejspíše nerozumí přešla do angličtiny. "Ale tamten je v tom určitě nevině. Vidíte jak se bojí? Viděla jsem už hodně mužů, kteří něco provedli a měli být za to potrestáni, ale tento vypadá spíše jak vyděšený pes, který byl nějakou dobu týraný," řekla směrem k Alricovi, který nejspíš tomuto velel. Pokud jí uvěří nebo ne bylo zcela na něm, ale při řeči začala býti velmi vážná a to bylo vidět i na jejím výrazu v obličeji. Té malé dívky si moc nevšímala. Nejspíš se chtěla dostat do problému když křičí na stráže s rapírem v ruce.

Alric se zvedl a v rukou se mu zablýskl dvouručák, pohodil si jej v jedné ruce, když ještě nebyl připraven k boji, avšak už zde bylo vidět že je opět v ráži. Hřbetem ruky si ještě jednou utřel obličej a rozhlédl se kolem. Jeho pozornost upoutal pořvávající chlapec s rapírem v ruce, s tím párátkem by rychle zatočil... Už si to vykračoval, když tu dorazila druhá skupina a kolem se seběhl dav. Arriku hbitě odzbrojili a ty dva spacifikovali, byli obklíčení. Alric se rozhlédl po druhém kapitánu a když k němu přišel řekl mu v odpověď. „Zcela jistě půjdou oba, nechci vidět na té výpravě svůj krk. Ta oblast je nebezpečná.“ Načež vydal povel a k větám znějícím z davu odpověděl jim s rozpřaženýma rukama, zatímco se už dvouručák houpal v bezpečí své pochvy. „Nebudu řešit kdo a kdo není vinný, tady rozhoduji já! A koneckonců to byli oba dva, jenž před námi utíkali!“ Naačež bez dalších diskuzí poručil vojákům o jejich osudu. „Seberte je a odveďte do vězení!“

Opatrně se sebere, ze země přitlačí se na zeď domu.Pohledem létá sem a tam,takže během chvilky má přehled kdo je kde. Co se to tu chystá ? kdo je ten prcek o čem to melou Lítá mu v hlavě je celý zmatený, kdo by také nebyl kór cizinec.Pokouší se jak se říká po anglicku zmizet, takže se sune podél zdi pryč, ani nedutá a skoro nedýchá.Tolik se snaží zdejchnout.Pohledem těká spíš na strážníky než na ty ostatní,ale občas koukne i na svého zachránce Garina,kterého pohledem kontroluje Klid jako by jsi tu nebyl, pomalinku se suň dál.Jde to jako po másle zní mu hlas v hlavě,

Arikka, jakmile se k ní přiblížili vojáci, se začala svým rapírem bránit, leč marně. Avšak bránila se houževnatě, rvala se jako malá lvice a ukázala, že skutečně ví, jak svůj rapír používat v boji. Jenže vojáci na ní byli příliš silní a navíc bych bylo několik. Když jí lapili, začala křičet, kousat, kopat, škrábat a bránila se všemožnými prostředky, ačkoliv věděla, že je to marné. "Garine!" vyjekla zoufale, když jí nesli pryč. "Nenech se zajmout! Uteč!" Její hlas však brzy zaniknul, když se voják, který jí nesl, prodral davem a zmizel v ulicích.

Garin se tiskl ke stěně, zrychleně dýchal a zděšeně těkal očima mezi křičící Arikkou a vojáky. Co teď? Co bych měl dělat? Když se pokusím utéct, stejně neuspěju. Matně si uvědomoval, že nějaká žena z davu přihlížejících promluvila v jeho prospěch, ale se strážnými to zřejmě ani nehlo. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat. Čekat a modlit se k bohům.
Koutkem oka spatřil Elašana, jak se pokouší vytratit. Garin moc dobře věděl, že se mu to nemůže podařit. Kdyby mohlo, byl by to zázrak.

Jeden z mužů vzal Arikku a odnášel jí pryč. Musela uznat, že ta malá dívka se se svým rapírem oháněla výborně, ale bohužel stejně jí to nepomohlo, protože na ní bylo hodně. Za chvíli i její křik utichl když jeden ze stráží s ní odešel pryč. Alric jí odpověděl a Plavovláska ho probodla pohledem. Nehodlala to nechat jen tak, a proto si stoupla, tak aby na ní Alric. "Pochybuji, že něco ukradl ať už jeden nebo druhý, protože by to už vědělo snad celí město. Tady se nic, ale doopravdy nic neutají," začala mluvit a pohledem těkla k Ela-Shanovi, který se snažil utéci podél zdi a pak i ke Garinovi, který byl pořád namáčklí na zdi. "Promiňte, ale pokud ho stráže obvinili, že on něco ukradl a chtěli ho zatknout i když nic neprovedl," začala zas a na chvíli se odmlčela jako by vážila ty správná slova. "Tak se mu nedivím, že chtěl utéci. Kdyby mě obvinili a byla bych nevinná také bych se snažila utéci, aby mě neodvedli do vězení," ukončila nakonec svůj monolok a dál hleděla na Alrica co jí na to odpoví. Snad i kdyby oba chytili a ona by měla jednoho strážníka podplatit, aby je pozdě večer pustil, tak aby to nikdo nezpozoroval, udělala by to. Sice nevěděla proč, ale rozhodně nechtěla, aby někdo z nich v Dračích horách zemřel. Sice to znělo zajímavě a ona měla dobrodružství ráda, ale nesnášela když někdo někoho donutil, aby tam šel.

MH: Moja problema td nestíhám.

Spražil okolí pohledem a ruku si opřel o hrušku dvouručáku, jenž se houpal v pochě. Pak pohlédl na oba muže, které pomalu odváděli spoutané do vězení, bylo to skvělé. Dvě mouchy jednou rannou.... Až na jeden probélm. Stále tu postávala ta všetečná nána, které se nejspíše chtělo něco kecat, jak bylo vidno, druhý kapitán se jí všechno snažil rozmluvit ale Alricovi to připadalo slabé, proto kapitána obešel a sám dodal do soudku. „Promiňte že se Vám zde vměšuju, ale vysvětlete mi slečno proč by spolupracovali, když by onen muž, jak vi tvrdíte, byl nevinen? Snůška babských keců!“ Řekl, otočil se a dvěma kroky se přiblížil na dosah vojáků, pak poručil mužstvu. „Odveďte je na hrad!“ Načež se zařadil za ně, přičemž nespouštěl z očí, okolí.

Když Garina chytila dvojice vojáků a ne zrovna ohleduplně mu zkroutili ruce za zády, přidušeně vyjekl. Ve vězení ještě nikdy nebyl. Kdyby neměl dost sebeúcty, asi by si strachy potřísnil gatě. Bohové, proč mi tohle děláte? Co jsem provedl? Při těch myšlenkách vzhlédl kamsi k nebi, které už opět stačilo potemnět. Divil se, jak rychle den utekl a zabolelo ho u srdce, když si uvědomil, jak hrozně končí. A Arikka... ta je teď neznámo kde. Bohové vědí, zda je vůbec v pořádku. Hlasitě si povzdechl. Dračí hory. Slyšel o tom místu mnoho povídaček a slyšel také, že ti, kdož se tam vypravili, se už nikdy nevrátili. Ale proč, to nikdo nevěděl.
Měl strach. Měl strach z vězení a především z té výpravy. Ale jestliže výpravu do Dračích hor přežije, snad mu odpustí prohřešek, který vlastně ani neudělal, a propustí ho ze zajetí.
Zatímco ho vojáci vedli směrem k hradu, na chvíli zavřel oči a kráčel poslepu. Dovolával se moci Čarostromů, prosil je, aby nad ním vládla jejich ochrana a aby ho na výpravě nepotkalo nic zlého. Doufal, že ho bohové vyslyší.

Uvnitř Plavovlásky to vřelo i když navenek byla klidná. Usmívala se a přitom sledovala Alrica, který jí odpovídal. Řečí strážného si nevšímala, jako by to pro ni bylo nepodstatné. "Babských keců?" Pronese jedovatým hlasem. Toho, že oba muže už začala odvádět si všimla teprve když i Alric začal odcházet pryč. Něco si pro sebe zamumlala a pak už se rozešla směrem k jednomu z domů. V hlavě jí prolétávalo co se stane s tím malým chlapce, co ho odnesli pryč. Mohla by ho jít hledat, ale riskovala, že by otec s matkou byli naštvaní. Obzvlášť když už bylo tak pozdě. Nakonec už jí mohlo vidět několik lidí jak zachází dovnitř domu.

Upravila si hnědé vlasy a dál pokračovala kamenitou cestou. Najednou se před ní objevilo pár dotěrných tuláků. „ Prosím slečno dejte nám něoc k jídlu už tři dny sme nic neměli.“ zaskřehotal jeden znich.
Vytáhla z kapsy nějaké ovoce a položila ho knim. Bylo jí těch chudáků líto. „ Taková bída“ řekla tiše a lehce zavrtěla hlavou. Všude kolem leželi odpadky a smrad se šířil neznámo odkud. Když zahlídla jakéhosi kupce mile se ho zeptala : „Prosím vás pane nevíte kde bych tady našla nějakou noclehárnu? “ lehce se zatřásla zimou a čekala na jeho odpověd

Kupec, kterého Bety oslovila, byl postarší obtloustlý muž stojící za stánkem plným ovoce - od jablek až po cizokrajné plody. Vypadal znaveně, ale přesto se přemohl a vykouzlil ve tváři přívětivý úsměv. "Jistě, slečinko, zkuste hostinec U Zlatého bažanta, nocleh je tam obstojný a nestojí to příliš mnoho," doporučil jí dobře známý avalonský hostinec. "A nemáte chuť na jablíčka? Sušená nebo čerstvá, tak či onak výborná!"

MH: Bety, přímou řeč piš prosím tučně