Po stopách osudu (MV)

1. Název malé výpravy: Po stopách osudu

2. Start: Nádvoří avalonského hradu
Konec: Dračí hory

3. Počet hráčů: 3-4, doporučuji těm, co aspirují na Dračí jezdce
(Garin, Haery, Ela-Shan, Alric Houndog - uzavřeno!)

4. Typ hry: Především akční a pátrací

5. PJ výpravy: Vypravěč (aneb Robin)

6. Začátek výpravy: Pravděpodobně 16.4. 2012

7. NPC: Técah - muž věkem kolem čtyřicítky. Má plavé vlasy, nechává si růst plnovous a šedýma očima neustále těká kolem sebe, aby mu něco neuniklo. Neustále něco říká a když to nemá komu říkat, tak prostě a jednoduše trpí samomluvou. Přestože se chová trošku jako šílenec, není člověka, který by se lépe vyznal v cestě do hor a horách samotných.

Lyris - mladík, který přišel zkusit štěstí. Přivedla ho sem vidina bohatství, jelikož očividně pochází z chudších poměrů - o tom vypovídá především jeho potrhané a ušmudlané oblečení. Přesto však mladíkova tvář září odhodláním. Je to poněkud zamlklý mladý muž, ale když se s vámi náhodou dá do řeči, zjistíte, že je to zábavný a inteligentní společník.

8. Úvod:
Včerejšího večera se po městě objevily plakátky hlásající, že král hledá odvážné duše, lidi, co rádi cestují a chtějí získat tučnou odměnu. Potřebuje totiž vyslat výpravu do Dračích hor, aby se pokusil najít bájné draky a jejich vejce. Netají, že může být cesta životu nebezpečná, ale každému dobrovolníkovi odměnou za účast slibuje truhlici plnou zlata. Lákavá nabídka. Toho rána, kdy se výprava má vydat na cestu, se na nádvoří avalonského hradu shromáždilo několik dobrovolníků, tři strážní, doprovázející výpravu, průvodce po horách a koně se zásobami, jež umožní skupině rychleji cestovat.
Král se přišel na ty odvážlivce osobně podívat a povzbudit je. "Nechť se vaše cesta zdaří! Už jen za samotnou účast získáte truhlici zlata a přinesete-li mi dračí vejce, odměna bude dvojnásobná! Vzhůru za věčnou slávou!" Po těchto slovech všichni začnou nasedat na koně. Je čas vyrazit.

Pro přihlášení do výpravy posílejte soukromé zprávy Vypravěči.

Garina brzy ráno probudili v jeho cele, dali mu překvapivě velkou a chutnou snídani a nakonec ho jeden ze strážných vyvedl z vězení na denní světlo. Nedal mu pouta, naopak - vtiskl mu do ruky dýku. Zřejmě zastával názor, že se Garin nepokusí nikoho z nich napadnout a dýka mu bude dobrá jen na obranu při výpravě, kdyby je něco napadlo. Kývnutím hlavy vojákovi Garin poděkoval.
V doprovodu strážného dorazil na nádvoří, kde už se shromažďovala ta malá skupinka dobrovolníků i nedobrovolníků, kteří se každou chvílí vypraví do Dračích hor. Garin zahlédl i koně, takže si dovolil zadoufat, že pojedou na nich a nebudou muset celou tu dlouho trasu šlapat po svých. Chvíli se čekalo na opožděné účastníky, a když se zdálo, že jsou na nádvoří všichni, kdo tam měli být, z hradu vyšel sám král Winbert a pronesl kraťoučký proslov, který jim zřejmě měl zvednout morálku. Na Garina to však neplatilo. V duchu krále proklel. On přece na cestu do Dračích hor nepatří! Bude k ničemu. Je to příliš nebezpečné a on je příliš velký strašpytel.
Než nasedli na koně, prohlédl si zúčastněné. Samozřejmě tu byl Elašan, který se sem dostal stejně nedobrovolně jako on sám. A pak nějaká dívka, která mu připadala povědomá. Postarší muž, s ním jakýsi mladík a nakonec trojice strážných. Pěkná sebranka, problesklo Garinovi hlavou. Pak se vyšvihl do sedla grošáka, kterého mu přiřadili, a poplácal koně po krku. Netrvalo dlouho a vyrazili na cestu. Garin zaúpěl, když si uvědomil, jak dlouhá cesta v sedle ho čeká.

Nechápavě až tupě zíral co právě strážný udělal, postavil před něj pořádné jídlo.V hlavě mu bleskla jasná věc Tak tohle bude bouda. Počkal až strážní odejdou a sousto co předtím před ním snědl, vyplivl daleko od sebe Přece se nenechám otrávit Když ho vyvedl ven, spatřil počínání dalšího strážného, který ozbrojoval Garina.Ještě víc přestával pobírat dění. No a když i on dostal do ruky dýku, tak byl už totálně mimo.Pohledem těkal sem tam, koukal na lidi na koně a budovy možná to, trochu vypadalo jako že chce vzít roha,ale nevzal'' Vůbec nevím co se to tu děje ani za velblouda se mi to nelibí.Proč já Blbec jsem sem cestoval, zbytečný takové problémy bych neměl''Rozmlouvá ve své Arabštině.Když všichni hačali na koni, tak si také sedl, prakticky kopíroval chování všech ostatních

Alric již od rána přecházel po nádvoří, náladu neměl zrovna nejlepší a dalo by se na něm vyčíst že je možná i nervózní. Včera totiž chytil dva chmatáky v ulicích, byla to rutinní záležitost, ale z vděčnosti byl jmenován dalším členem oné nebezpečné výpravy jenž se měla chystat. V hlavě mu zněly ona slova: Pojedeš s nimi a dohlédneš aby neutekli.... Kecy, Alrci si odplivl a rozhlédl se. Výprava již byla skoro nachystaná a tak přišel blíže, vybral si jednoho z koní. Na koni jel jen dvakrát. Poprvé když ještě utíkali z dědovy tvrze a podruhé když se na němk měl naučit. Věděl jen kde se drží otěže a základ a moc se necítil. Přesto však za pomoci jednoho ze strážných na oře nasedl a pevně se usadil. Pak pohledem přejel po ostatních, byli zde oni dva, kteří se včera pokusili utéct strážím. Dále další dobrovolníci, stráže, jenž je měly držet pohromadě a průvodce. Alric se rozhlédl a pomyslel si že taková výprava nemůže skončit vůbec dobře.

Haery se procházela už od brzkého rána po městě s plakátkem v ruce, který hlásal, že se lidé mohou zůčasnit výpravy do Dračích hor. O odměnu jí ani moc nešlo spíše o dobrodružství, a právě proto přemýšlela zda se této výpravy zůčasnit nebo ne.
Plavovláska se nakonec dostane až na nádvoří avalonského hradu kde si povšimne skupinky lidí. Když si všimla tří mužů, které potkala včera ušklíbla se a nakonec docupitala až k nim. Rozhodla se vydat se také. Někteří už seděli na koních a teprve teď Hae došlo, že se nebudou plahočit pěšky. Naštěstí si nevzala šaty, ale tuniku a kalhoty. Ne moc obratně se vyšvihla do sedla ryzáka, které ho jí přiřadili a chytila pevně otěže. Ještě jednou si všechny prohlédla. Byl zde nějaký další mladík a také nějaký stařec. Ani jednoho neznala. Samozřejmě s nimi jelo i několik stráží. Bylo vidět, že už zde byli všichni, protože posléze vyjeli.

Ač by se to asi do něj neřeklo, právě z lesa má strach, také není zvyklí na ticho a na čerstvý vzduch. ''Horší cestu s jste si nemohli vybrat co ? Vy matláci ! Mi nerozumíte co ?'' Na všechny stráže se koukne s posměchem '' Ty třeba vypadáš jako kdyby si do pěti neuměl počítat'' pokyne hlavou na jednoho '' ty ty máš dutou hlavou meloun'' Do očí se mu vysměje '' Ještě tady máme Poplivánka na to bych zapomněl'' Ušklíbne se na Alrica. ''Stejnak až to nebudete čekat beru roha, sice nevím kam'' pokrčí rameny.Jak tak jedou začne se jak si taky pořádně nudit,tak aby ještě nebylo té jeho arabštiny, tak si začne zpívat po arabsky,ale tůze falešně

Garin na svém grošákovi bezproblémově držel tempo s ostatními, a to jak ve městě, tak mimo něj. Život na farmě ho naučil práci se zvířaty i jízdě na koni a teď byl za to skutečně rád. Nedovedl si představit, že by se měl na koni dostat až do Dračích hor, kdyby to neuměl.
Zatímco jeli a cesta ubíhala pod kopyty koní, Garin pohledem přejížděl své okolí a jeho pohled se zastavoval především na ostatních cestovatelích. Přemýšlel, proč tu je ten mladík a kdo to vůbec je a také proč se tu objevila ta dívka, na kterou si matně vzpomínal z té potyčky v ulicích Avalonu. Copak se chce nechat dobrovolně zabít? Nebo si snad naivně myslí, že se stane Dračí jezdkyní? Podobnými úvahami se zabýval, dokud nedojeli do Sherwoodu. Tohle místo si pečlivě prohlížel. Dýchla tu na něj minulost. Jako by viděl svého statečného děda, jak se se svou družinou věrných prohání mezi stromy. Při té představě se musel pousmát, jakkoliv byla vyhlídka na jeho budoucnost děsivá. Sherwood ho neděsil, naopak. Uklidňoval ho a dodával mu odvahu. A tak si cestu hvozdem skutečně vychutnával.

Alric se držel na koni vzpřímeně, ale kterak zrychlili dalo mu práci se na něm udržet. Ano, očividně opravdu na koni nejezdil a dával přednost chůzi a tak jej tato činost naprosto zaměstnávala. Když pak vyjeli z města a vjeli do Sherwoodu, zmocnila se jej úzkost, obavy a dávné vzpomínky. Vybavily se mu všechny vzpomínky, vše co se zde odehrálo, vše co znal z vyprávění. A toto místo mu nedělalo vůbec dobře. Odplivl si a rozhlížel se po lese, jako kdyby měl z každého křoví vyletět šíp a ukončit tak jeho bídný život. Narozdíl od ostatních si zdejší les vůbec neužíval. Ba naopak. Hrdost a odkaz jeho děda jej od tohoto místa odpuzovala. Njeradši yb viděl celý les pokácený a spálený do posledního stromu.... A pak začal ještě ten zmetek klít v té divné hatmatilce a znělo to jako by na ně sesílal všemožné kledby. Alric se v duchu pomodlil k bohu a křikl. „Pro Krista! Umlčte tu snědou hubu, nebo mu rozpářu hrdlo, hned jak bude rozumná doba.“ Načež hodil po Elašanovi nepěkný pohled a otočil se k vedoucí dvojici a nemohl se dočkat až z hvozdu vypadnou.

Dívka se v sedle držela docela dobře i když bylo vidět, že by raději šla pěšky. Jak si všimla, ostatní se v sedle drželi o hodně lépe, ale nějak jí to nevadilo. Brzy vyjeli z města a po chvíli na to vjeli do Sherwoodu. Haery slyšela o tomto lesu hodně věcí a díky tomu že zde nežila už od malička nikdy to nebrala moc vážně. To taky bylo vidět na jejím obličeji; pořád se usmívala a hleděla před sebe. Někdo z jejich skupiny začne na stráže pokřikovat. Plavovlásce netrvalo dlouho, aby odhalila toho muže, protože ten jel hned před ní. Když si ještě ke všemu začal zpívat tím jeho jazykem, protočila oči v sloup. Ona sice také neuměla zpívat, ale aspoň nezpívala na veřejnosti. Nebyla jediná komu to vadilo. I tomu, co včera nechal odvést Garina a Ela-Shana, se píseň nelíbila.

Garin se ušklíbnul, když uslyšel Alrica. Tenhle chlap se mu ani v nejmenším nezamlouval. Pokud kvůli někomu zemřeme, tak to bude kvůli tomuhle pitomci, projelo mu hlavou, přičemž do Alrica zabodl ne zrovna dvakrát přátelský pohled. "Kdybys ho zabil, byla by mnohem větší šance, že pak něco zabije tebe. Čím míň lidí, tím větší šance nechat se sežrat," zabručel k němu s úšklebkem ve tváři.
Ačkoliv byla cesta poněkud jednotvárná, Garin se neustále zaujatě rozhlížel kolem sebe a jeho představivost pracovala na plné obrátky - vykreslovala časy dávno minulé. Přestávka na oběd byla skutečně vítanou, i když Garin neměl skoro hlad. Vydatná snídaně mu ještě pořádně neslehla. Nicméně vděčně přijal kus chleba a sýra a dal se do jídla. Věděl, že na takovéhle výpravě by se žádné jídlo ani pití nemělo odmítat, protože pak už by žádné nemuselo zbýt.
Všimnul si, že les podivně ztichnul, ale rozhodně to nepřipisoval žádným nadpřirozeným jevům. Zřejmě to bude jen obyčejné ticho před bouří, pomyslel si a vzhlédnul ke korunám stromů.

''Ani les vás nechce vy prašiví psy !'' Dá si záležet,aby to vyznělo hrozivě, jako by je nějak proklínal.Koukne na všechny, aby zjistil co dělají všichni slézají ze sedel,tak i on učiní.Koně přivede k ostatním koňům, poté ještě šlehne pohledem na stráže, ale už je nechá plavat.Jde ke Garinovi kecne si přímo na proti němu, pokusí se o úsměv, který říká jsme tu v míru.'Nevíš kam ''Mu dojde v nádechu na další slovo, že mu stejnak nerozumí.Chvilku váhá,ale na konec se pokusí ve znakové řeči se ho optat, jestli pak nemá zdání kam se to tedy jede.

Plavovláska si přestala cestu užívat. Všechno se zdálo býti úplně stejné a jí napadlo, že kdyby se někdo odpojil od skupiny těžko by našel cestu zpět. Ela-Shan už byl zticha a přestal si zpívat. Když se zastavili všichni začali slézat s koní, a proto se také dostala ven ze sedla. Když se postavila nohama na pevnou zem, trochu se jí podlomili nohy, ale ustála to. Odvedla svého Ryzáka k ostatním koním a za jídlo, které jí jeden ze stráží podal, poděkovala a sedla si pod dub. Pustila se do jídla, stejně jako ostatní a za chvíli v ní vše zmizelo. Všimla si náhlého ticha co zde nastal, ale nedalo by se říci, že to nějak dále řešila. Spíše na opak, to ticho si užívala.

MH: Pardon teď jsem byla několik dní pryč, tak jsem nemohla odepsat.

Když obědvali, kde se vzal, tu se vzal, před Garinem se usadil Elašan. Nevypadalo to, že by měl něco za lubem, a tak mu Garin trochu nejistě oplatil úsměv. Zlodějíček se rozpovídal, ale pak mu zřejmě došlo, že mu jeho anglický společník nerozumí. A tak přešel k řeči gest, ze které Garin jakž takž nejasně vyrozuměl, že se ho ptá na to, kam jedou. Vždyť on to vlastně ani nemůže vědět..., pomyslel si. Přimhouřil oči. Netušil, jak by mu to měl vysvětlit. "Jedeme do Dračích hor, král chce najít dračí vejce," prohlásil, přičemž se při každém slově pokusil naznačit, co právě říká. To, že výprava bude zřejmě pěkně nebezpečná, raději nijak nezmiňoval.
Netrvalo dlouho a všichni zase nasedli na koně. Výprava pokračovala, den ubíhal. Po nějaké chvíli dojeli na Křižovatku mrtvého muže. Vrzání prastaré šibenice Garinovi nahánělo hrůzu. Hrůzu takovou, že se mu ježily vlasy strachem. Polkl. Zadoufal, že odsud co nejrychleji vypadnou.

MH: Nevadí, nevadí. Je to moje chyba a nejen zde. Doufám že mou omluvu příjmete ale mněl jsem teď plný týden písemek a nestíhal, ale teď jsem zde.

Když dojeli aby napojili koně, sesedl a dovedl toho svého k ostatním, nebylo proč aby se od něj vzdaloval, hlad neměl a navíc si byl jist že na výpravu jim toho moc přiděleno nebylo, akorát tak aby si vystačili. A nebo ne? Alric byl ticho a pozoroval koně a ostatní, přičemž se cítil nesvůj. Ticho bylo odporné a on se nemohl dočkat až konečně vyjedou opět na cestu a dostanou se pryč. To se doopravdy za chvíl istalo. Nasedl zpět na koně, zařadil se do skupinky a rozjeli se. Ticho jakoby rázem ustalo....

Po nějaké době se octli přd zarostlou mítink ua bylo zjevné že koně tudy neprojedou, proto se riozhodl vysednou ze sedla a pěšky projít skrz křoviny. Kde se to ale nakonec octli? Na křižovatce mrtvého muže. Omšelá a ztrouchnivělá šibenice tiše vrzala a Alricovi se zde vybavily staré vzpomínk, vše co mu vyprávěli a to vše do zvuku strašlivého skřípáni. Zvedl oči k onomu původci zvuku a vydechl. Šibenice by se měla znovu vyspravit.

Když se dorazí na mýtinu, dokolečka se rozhlédne.Zprvu ač je to takřka nemožné přehlídne šibenici, nebýt toho zvuku, tak ji snad přehlédne.Pohled zamíří na místo odkud se line zvuk smrti ' Vy hajzlové já věděl že bude bouda ! '' Řekne celkem nahlas.Ani se nerozhlédne kdo kde je, prostě vystřelí jako blesk pryč od všech,ale né že by běžel ke koním,ale někam za šibenici běží.Což asi neměl dělat, jelikož se v lese prakticky v celé přírodě se nevyzná,ale podle jeho úsudku furt lepší smrt svou vinou, než cizí vinou

Zítra jedu pryč,ale nevím kdy přijedu, tak bych prosil vypravěče,aby to nějak zaonačil a Omlouvám se jinak zítra tu budu, ale kdy to nevím

Všichni zas nasedli na koně a pokračovali. Ticho bylo fuč a zas se ozývali ptáčkové a začal vát vítr. To se dívce líbilo. Byla ráda, protože se před tím začínala bát, že je někdo přepadne. Ticho jí vždy nahánělo husí kůži. Brzy na to dojeli ke Křižovatce mrtvého muže. Sice znala zdejší legendy o lese a i o ostatních místech, ale nezdálo se jí to skoro vůbec strašidelné. Proč by také mělo když zde nikdy nežila a jí se nic z toho netýká?
Hlavu otočila k Ela-Shanovi, který něco zakřičel a rozběhl se pryč. Nechápavě se na něj dívala. Pochybovala o tom, že ví kudy se má vrátit a také, že ho stráže, kteří jeli s nimi že ho nechytí. Dále, ale stála na místě. Nehodlala se za ním pustit samotná, nejspíše se bála, aby se někde neztratila. Velmi špatně se orientovala a to hlavně v přírodě. Proto stála na místě a hleděla na Ela-Shana, který se jí ztrácel z dohledu.

Garinovi nedělala zrovna dvakrát dobře představa, že musí odpočívat a protahovat si ztuhlé nohy zrovna tady, u té staré, zlověstně vrzající šibenice. I přesto však, ač velmi nerad, slezl z koňského hřbetu a celý se důkladně protáhl, protože neměl tušení, kdy bude znovu mít takovou šanci.
Jenže náhle spatřil, jak Elašan bere nohy na ramena a prchá. Vyděsila ho snad ta šibenice tolik? Nebo pochopil nebezpečí Dračích hor? Garin upíral oči na vzdalující se postavu a vrtěl nesouhlasně, možná i trochu zklamaně hlavou. Jestliže ho vojáci v tomhle divném lese skutečně nechají samotného, buď mu přeskočí, nebo ho sežerou vlci. A nebo vyvázne bez újmy, ale to by musel mít zatracené štěstí.
Nechal Elašana Elašanem a místo toho přelétl očima zbytek skupinky. "Je to cvok," podotkl tiše, tak, že to mohla slyšet zřejmě jen Haery, vedle níž stál.
Po chvíli se skupinka opět dala na cestu. Garin pečlivě očima pročesával okolí, hledaje nějaké místo vhodné k přespání. Spát na tomhle otravném dešti se mu skutečně nechtělo, a tak pokukoval především po skalách a hledal skalní převisy, pod kterými by mohlo být sucho. Žádné nenacházel.

Vrzání šibenice neustávalo a zdálo se že dnes již z lesu neodejdou, smrákalo se a tudíž se zkracovalo i světlo a stromy vrhaly čím dál delší stíny, pokud nějaké vrhaly. Navíc se ochlazovalo, brzký déš? Možná. Co se však stalo zajimavého, zřejmě nečekal nikdo z nich. Ne teď a né v takovém duchu. Onen chmaták se svým koně projel kolem nich a zřejmě byl fuč. Stráže se snažili jej zastavit, ale chladné odpovědi ostatních zřejmě poukazovaly na to, že zde bude přežít maximálně obtížné. Alric si nevzrušeně odfrkl a plivl na zem. Když byl pak maximálně uvolněn, opět se vyhoupl do sedla. Byl čas vyrazit a najít místo k přespání. Nu což taky. V sedle se pohodlně usadil a rozhlížel se po lese, který byl však velice jednotvárny, nebo se tak spíše Alricovi zdál. Stromy plynuly, lesní hrabanka, křoví, houští. Nic z toho se mu však nezdálo jako dostatečná ochrana před deštěm či bezpečné místo. Ošil se v sedle a podíval se na stráže. Vypadalo to že všichni hledají nějaké místo. „S takovou nenajdeme nic.“ Řekl, když se podíval opět do přítmí lesa. Mezi stromy se zdálo suché vše, ale zdání klamalo.

Když se spustil déšť, povzdechla si. Nečekala, že bude pršet a doufala, že se brzy vydají na cestu a nebo najdou nějaké místo kde se budou moci skrýt. Někdo vedle ní promluvil a ona se na něj otočila, poté přikývla hlavou na jeho větu. "To máte pravdu," odpověděla stejně tiše, a proto jí mohl slyšet jen on.
Znovu nasedli na koně a vydali se dále. Ovšem za chvíli se znovu zastavili a měli nařízeno na jít nějaké suché místo. Plavovláska sesedla tedy z koně a vydala se hledat místo na přespání. Ovšem ani ona nemohla žádné na jít a tak se na chvíli zastavila a rozhlédla se, aby se podívala jak jsou na tom ostatní, ale jak si všimla ani oni zatím žádné místo na přespání nenašli, a proto začala znovu hledat. V šeru se jí hledalo dosti špatně, ale i tak nakonec našla skalní převis. Dívka se rozhodla, že to oznámí strážným, ale blíže k ní byl Garin a tak na něj několikrát mávla. Pokud si jí ani tak nevšiml došla k němu a o převisu mu řekla.