Po stopách osudu (MV)

Takže já jsem Mág Řekne po chvilce,ještě než se rozplyne stařec. Dobrá tak já jím tedy pomůžu a budu se snažit najít v sobě své magické schopnosti, doufám že je najdu dříve než měOklepe se při zamyšlení nad smrtí.Než se Elašan vydá svým přátelům, tedy Garinovi na pomoc, dlouhé hodiny čte knihy, čte si jí nahlas,aby se mu slovíčka a nějaké ty věty vštípily do pamětí.Knihy po pár hodinách zaklapne schová jí pod oblečení, zakryje si svou značku mága , ještě víc hadrem a už se vydá směr Locksley.Celou cestu přemýšlí jak by mohl své kouzelné schopnosti probudit To jako mám na něco namířit rukou a říct to co chci ? Sám se usměje nad svou větou Až se dostanu zpátky, měl bych najít nějakého mága, ale to je blbost nikdo se mi neukáže, že bych se zeptal toho Garina ?

Garin se s nikým nebavil. Víceméně si neměl s nikým co říct, možná tak s Haery, ale té dělal nyní společníka onen doposud němý mladík. Proto Garin jel mlčky a zaobíral se svými myšlenkami. A ačkoliv byl zamyšlený, všímal si svého okolí více, než ostatní, zabraní do hovorů.
Právě proto si všiml onoho zeleného mlžného oparu jako jeden z prvních a také postřehl, že jejich průvodce Técah poněkud znejistěl. A koně... Koně byli nervózní. To Garina zneklidnělo ze všeho nejvíc, protože věděl, že instinktům zvířat se má věřit. Málokdy zklamou. Stejně jako ostatní, i on sesedl ze svého grošáka a dál ho vedl za sebou. "Co to je za mlhu?" nadhodil za chůze směrem k Técahovi, který nyní mlčel a tvářil se znepokojeně. Garinovi se jeho chování nezamlouvalo a ta mlha se mu nelíbila. Zřejmě nevěstila nic dobrého.

Mladík, který se představil jako Lyris se rozpovídal. "Takže bard. To musí být hezké povolání, cestovat vyprávět lidem příběhy nebo jim říkat básně," usmála se. Když byla ve Francii poslouchala příběhy a básně snad každý den. Milovala když jí někdo vyprávěl o tom kde byl nebo nějaké báje. Pokud bude tato výprava úspěšná bude se o ní mluvit určitě dlouho, ale kdo může vůbec vědět jestli nějaká dračí vejce jdou nebo ne. "Neřekl by jste mi prosím nějakou báseň?" Zeptá se ho po chvíli.
Plavovlásky kůň začne zpomalovat a v tu chvíli si dívka všimne mlžného oparu. Stejně jako ostatní ve skupině sleze z koně. Nechápala jak se zde mohl takhle rychle mlžný opar vzal, a proto v tuto chvíli mohla vypadat trochu přihlouple.

Asi se přibližuje, jelikož vidí také mlhu stále si pro sebe mumlá nějaké ty Anglické fráze,asi aby nevyšel z nově naučené látky Jak se dostanu tam řekne už anglicky,ale furt tam je ten Arabský přízvuk Kolik to stojí. Pronese další větu,kterou asi stejnak nepoužije nikdy. Najednou ztichne, poněvač má po levé straně své cestovatele,ale jak se k nim připojit, když tam nakráčí jako by nic dostane bitku Jak to mám teď udělat, mám je sledovat, nebo se tam jít ukázat Řekne si v duchu

Snaží se aspoň něco rozeznat v té mlze, nebo co to vůbec je.Drží se pěkně v po vzdálí,aby je měl aspoň na očích minimálně toho posledního ze skupiny. Ku podivu moc se nebojí z té mlhy,ale to je zjevně způsobeno tí že stále myslí na pálivou bolest To je už děs, kdy to přestane zkusím pak najít někde jakou vodu, abych to zchladil, třeba to pomůže. Dál se plíží za skupinkou, pokud možno v úplné tichosti

Chvíli jede po boku s Tecáhem, ale jakmile mlha ještě více zhoustne byl i on nucen ze svého oře slézti. Pěšky a né koňmo jak se nejprve uvažovalo, se tedy pomalu šinuli po pěšince s neklidnými koňmi. Alricovi se těžce dýchalo a nevypadalo to, že zbytek skupinky by na tom byl lépe. Alric v duchu uvažoval co by to mohlo být. Nacházejí se snad v blízkosti močál? Né, to by nevysvětlovalo podivné zbravení mlhy a koneckonců Alric už nějaká ta mlžná rána zažil a v ani jednom se málem nedusil. Zařazen spíše v prostřed tak neviděl co se vojákovi před ním stalo....

Propast, zející díra bůh ví jak hluboká, se rozprostírala před skupinkou a onen muž měl štěstí, že s koněm nešel jen o kousíček vedle. Alric se zamračil a odvětil k Tecáhovi. „Myslel jste tohle jako důvod té hrozné mlhy? Každopádně celá skupinka by si měla dát majzla kám šlape. S takovou vyditelností zakopneme sami o sebe a já rozhodně o hrobu na dně propasti nebo čehokoli jiného nestojím.“ Otočil se na zbytek skupinky a zamračil se. Jak se ukázalo nevypadalo to že se koně přs lávk urozejdou a proto řekl. „Víte kudy to obejít? Proč jste nám o té propasti neřekl?“ Vyptával se s mírně arogantním podtónem ve hlase Tecáha. Byl mírně naštvaný, jelikož se mohlo stát,. že celá skupinka by zmizela nadobro v chřtánu bezedné jámy.

Skupinka pokračovala chvíli pěšky než se zastavili. "Jistě, budu se těšit," odpověděla dívka Lyrisovi. Už se těšila až si zas nějakou báseň poslechne. Naposledy slyšela básně ve Francii. Od té doby už na to neměla čas a to hlavně kvůli práci.
Kousek od ní někdo vykřikne. V mlze toho moc neviděla, ale i tak si všimla lávky přes propast na které stál jeden ze stráží. Po chvíli přemlouvání se mu povedlo přejít i se svým koněm. Técah, jejich průvodce, jim řekl, že by bylo lepší to obejít. Toho tady necháme? Zamyslela se. Ten strážný nejspíš na ně čekal. Aspoň mu to mohli říci ať tam počká. Nehodlala se v tom, ale rýpat, a proto beze slova pokračovala v cestě za ostatními.

Garin byl s každým dalším krokem, s každou další uplynulou minutou o něco nejistější, více ve střehu a pociťoval ždibíček strachu ve svém nitru. Bedlivě se rozhlížel kolem sebe, ale díky nazelenalé mlze neviděl daleko.
Na chvíli ztratil z očí prvního ze skupinky, jednoho z vojáků. V chůzi zaváhal. Když ho opět spatřil, stál voják i s koněm na úzké lávce nad propastí. Kůň odmítal jít dál a vzpíral se, což nebezpečně houpalo s lávkou a byla jen otázka času, kdy dřevo povolí, nebo kdy kůň či voják spadnou do propasti. Za pomoci vlídných slov a trochu té lidské síly však voják nakonec převedl koně na druhou stranu.
Když si však Garin představil, že by měl i on takto převádět svého grošáka, nasucho polkl. Técah však naštěstí rozhodl, že propast obejdou, a tak se Garinovi alespoň trochu ulevilo. Sice to znamenalo další ztrátu času, ale cesta bude zřejmě bezpečnější, než přes lávku. Vydal se tedy za průvodcem, přičemž se neustále ohlížel za vojákem, jenž zůstal na druhé straně propasti.

Vytřeští zrak na zjevení duchů před tou skupinkou.Chvilku mu trvá než se skrčí, zjevně chce být stále v anonymitě.Sleduje dění před sebou, tedy teď sleduje mezi nimi to mrtvolné ticho ''Co kdybych to zkusil sám obejít, třeba se jim vyhnu,ale jak trefím do těch prokletých hor ?''Mumlá si pro sebe velice potichu na jednou mu v hlavě bleskne Umím kouzlit, tak bych se pomocí nich mohl dostat do dračích hor ''Jenže ten stařec řekl, že mám dávat na ně pozor, tak co mám teď dělat?'' Skoro to vypadá jako by chtěl slyšet radu od toho záhadného dědy.

Garin mlčky kráčel ve skupince s ostatními, přičemž se obezřetně rozhlížel kolem sebe. Tohle místo se mu začínalo líbit čím dál tím méně a zdálo se mu stále více nebezpečné. A jak se ukázalo, jeho obavy se rázem potvrdily. Lesem se prohnal silný závan větru a mlha se náhle zformovala do několika nazelenalých přízraků. Garin přiškrceně vykřikl, zděšeně vykulil oči a couvnul dál od ostatních. Jenže duchové byli všude kolem, zdálo se, že není cesty k útěku.
Když přízrak promluvil, Garin sebou poplašeně trhnul. Nikdy v životě neslyšel tak majestátný hlas, který rozhodně nepocházel z tohoto světa. Polkl a očima těknul kolem sebe. Ujme se někdo slova a vysvětlí tomu přízraku, proč tudy jdeme? Prosííím, zadoufal v duchu. On sám však tu odvahu neměl a zdálo se, že ani Técah se do vyjednávání s přízraky nijak nehrne.

Všichni šli za Técahem. Skoro všichni kráčeli tiše, jen jeden z mužů začal vyčítat Técahovi, že je přivedl k té propasti. Ten mu zas odpověděl, že to vůbec nevěděl. Plavovlasá dívka mlčky pokračovala a přitom se rozhlížela kolem i když nic neviděla. Mlha byla pořád nazelenalá a stejně hustá. Jak bylo vidět mlha nechtěla vůbec ustoupit.
Přízraků, který se zjevili poté co zafoukal silný vítr si všimne teprve když jeden z nich promluví, protože do teď se více dívala na zem než o kolo sebe. Vykřikla, ale zůstala stát na tom samém místě takže Técah, který trochu couvl do dívky málem vrazil. Nikdo Přízraku neodpovídal a ten se zdál být o hodně naštvanější a rozzuřený než když vyřkl otázku. Podívala se po ostatních a na sucho polkla. "Om.. Omlouváme se," Začala opatrně a zvedla pohled k bílo-zelenému duchovi. "Omlouváme se, že rušíme Váš klid. Nechtěli jsme Vás rušit," dodala rychle. V její hlase byl znát strach. Také se velmi bála, ale co by se stalo kdyby nikdo nepromluvil? Přemýšlela na co všechno se to ten přízrak ptal. Určitě na to co tady chceme, ale ještě na něco.. Že by na to kdo jsme? Rozhlédla se kolem. Těch přízraků tu bylo tolik. Všimla si, že několik koní uteklo, a proto se rychle otočila k tomu bílo-zelenému duchovi co s nimi mluvil. Chtěla už být odsuď pryč. Proč se na tuto výpravu dobrovolně přihlásila? Několikrát na polkla než znovu promluvila. "Jsme na výpravě do Dračích hor," dodala ještě koukajíc na ostatní jestli někdo něco dodá nebo ne.

Tady člověk pracuje na jednom a utíká mu další

Alric stál na místě, zatímco se kůň vzpínal div by o trochu lehčí člověk lítal za otěžemi jako hadrový panák. V jedné chvíli jej pak ani Alric neudržel a sražen koněm na zem urychleně vstal. Ruka mu okamžitě sjela k pasu, kde objal hrušku dvouručáku a nervozitou a strachem tiskl zuby až skřípaly. Co to jsou za hloupé čáry! To přeci nemůže být skutečné! míhalo se mu hlavou, když nebyl schopen odpovědět a lítal pohledem z jednoho na druhého. Dobře, propasti a podivnj mlha byla jedna věc, ale celé stádo nějakých duchů? Za to zcela jistě mohli ti proradní mágové! Ano mágové, div že Alric nevyskočil a nekřikl proradně ostrá slova jenž by jej stály život. Zavřel odi a tichým šeptem se pomodlil. ,,Otče náš, pane na nebesích.... Prosím... Ať jsou ti zplozenci bafometa v tahu...." Načež oči otevřel a stále probodával pohledem ony věci. Konečně se mu podařilo pohnout tiše popošel na místě načež se zamračil. Mísily se v něm jak myšlenky tak pocity a nevěděl, čemu věřit dříve. A dříve než si cokoli rozmyslí řekne. ,,N..naše cesta je čistě věcí krále. Pu..tujeme dobrovolně za slávou našich... Jmen i krále.... Chceme se pokusit nalézt.... Dračí vejce...." Vyklopil celý obsah výpravy a v duchu si vyčítal svůj tah, jenž mohl klidně celou výpravu poslat do horoucích pekel.... Yann by na tohle ponížené chování nebyl pyšný....

Mezi ty členy výpravy ochromené strachem zcela určitě patřil právě Garin. Stál na místě jako přikovaný, vykulené oči upíral na onoho mluvícího ducha a klepal se strachy jako osika. V obličeji byl bledý, skoro to vypadalo, že raději každou chvíli omdlí, jen aby tuhle noční můru nemusel prožívat na vlastní kůži. Býval by určitě utekl, ale jeho vlastní tělo ho přestalo poslouchat a nohy obzvlášť. Ztuhly mu, jako by byly z kamene.
"P-p-pomoc," hlesnul téměř neslyšně a bůhví ke komu, protože tady se mu zřejmě pomoci nedostane. Nic jiného než stát, nic nedělat a v duchu se modlit ke všem bohům, které znal, dělat nemohl. Byl si jistý, že i kdyby zase získal vládu nad svým tělem, nedokázal by těmto bytostem utéci.

„Já?!“ Křikl, kterak v něm vzkypěl hněv, jenž mu zřejmě byl dobrým palivem v boji se smrtelným protivníkem, ale v boji s přízrakem mu zaš až tak dobrou výhodou nebyl. Až později si Alric uvědomil, že mohl zalhat, mohl si vymyslet cokoli co chtěl a né vyklopit bezostyšnou pravdu. Avšak, uvěřili by těmto řečem duchové? Co když mohli číst myšlenky, cestovali v osudu. Nebo ne? Byly to přeci jen duše, mezi nebem a zemí či očistcem.... K čertu teď s tím. Jednou rukou tasil dvouručák, jenž se mu houpal u pasu a chladivá ocel jej zastudila v dlaních. Jako by se do něj vtělil sám duch velkého Yanna. Avšak co by mělo následovat dál, bylo nejspíše jen v rukou boha. V duchu se pomodlil a meč stiskl, než se s křikem rozběhl k prvnímu přízraku jenž se rychle blížil. Zdálo se že Alric volil obranu před útěkem, jenž by se neshodoval s titulem rytířským a byl hoden leda tak zženštilých bab i za cenu ztráty života v tomto zcela jistě nerovném boji. Promáchl mečem naprázdne, kterak se vyhnul ráně jednoho z přízraků a koutkem oka zahlédl kterak se již jeden člen skupiny odebral na onen svět. Ať zmizí ti zplozenci pekel! Pomyslel si, když opět neúspěšně rozpoltil jednoho z duchů, který však zase nabyl své ztracené podoby. Takový boj byl nerozumný, nedalo se bojovat s protivníkem, jenž byl neporazitelný. A zatímco se vyhýbal ranám pomalu se blížil k ostatním. Pak do éteru křikl. „Pro Boha zmizte ocaď a dokončete králův rozkaz!“ Načež se snažil odvracet co nejvíce útoků oné smečky duchů. Sice nevěřil, že by se jim mohl útěk povést a už vůbec si nemyslel že by je mohli porazit po tom o co se snažil, ale zcela jistě odtud vedla cesta. Musela! „Tecáhu, vemte raněné a konečně berte roha! Mrtvý nám k ničemu nebudete!“ Nemyslel si že by zde ještě kdokoli kdo ví jak dlouho otálel a tak se snažil alespoň zde ve vřavě, které rozuměl pomoct. Byl odanný králi a jeho slovo bylo svaté a nějaké mrtvoly je přeci jen tak nezastaví v cestě za svým cílem.

Když vidí že je jeho skupina napadena přízraky, tak mu došlo, že tady měl na mysli ten stařec, aby chránil své (ne)kamarády. Proto sebere veškerou odvahu, stoupne si na kopci, jako ně nějaký válečný hrdina ze svaté země.Naivně se pokusí zahnat přízraky svým arabským proslovem, které mu dá tón onoho hrůzostrašného válečníka.Nabere další dávku odvahy a pomalu se vydá dolu z kopce k těm přízrakům, cestou sebere nějaký ten pořádný klacek,aby měl také něco na obranu,aby neskončil jako nebohý bard

Další události Garin přežil tak tak bez zástavy srdce. Už když poznal, že se přízrak zlobí čím dál více a zřejmě mu není po chuti fakt, že jejich skupina míří do hor pro dračí vejce, začal podle couvat, aby se od toho hlavního mluvčího co nejvíce vzdálil. Zřejmě měl dojem, že takhle bude aspoň trošku v bezpečí. Což samozřejmě nebyla pravda.
Přízrak prohlásil, že je dál nepustí a zdálo se, že právě tady nastane konec slavné výpravy do Dračích hor. Garin na zlomek vteřiny zavřel oči a vyslal modlitbu ke svým bohům, doufaje, že ho vyslyší a zachrání ho před jistou smrtí. Poté, co přízraky tasily svoje zbraně, Garin spěšně couvl, klopýtl a skončil na zemi. V té hrůze a v tom šoku mu ani nedošlo, že má u opasku připevněnou dýku. Sice by s ní stejně nic nezmohl, ani s ní neuměl zacházet, ale alespoň by ho zbraň v ruce trochu uklidnila. Snad.
Zděšeně zatěkal očima kolem sebe, hledaje nějakou pomoc. V tu chvíli se mu před očima promítla scénka týkající se Lyrise. Mladík očividně hodlal s přízraky bojovat, ale nezvládl to. Přízrak mu svým mečem zasadil silnou ránu a bard se zhroutil k zemi, bez života. Z hrudi mu vytryskla krev. Garin odvrátil pohled, hořce zalkal a musel se několikrát zhluboka nadechnout, aby se mu nezvedl žaludek. Ještě nikdy neviděl umírat žádného člověka. Netušil, že to bude tak hrozné, že ho to tak zasáhne. Mohl jsem to být já, pomyslel si hořce.
Elašana stojícího na kopci si v tom zmatku a strachu nevšiml.

Plavovláska se otočila na Alrica, který také promluvil. "Jen někdo je tady dobrovolně," zamumlala si spíše jen pro sebe a podívala se na Garina, který se stále klepal. Nad tím co Alric řekl zakroutila hlavou. Vždyť jim řekl vše o té výpravě! Duchy to zřejmě velmi naštvalo a ten co k nim promlouval dokonce prozradil, že draci a dračí vejce existují. Dívčinu napadlo, že pokud se odsuď dostanou bude mít Lyris o čem vyprávět, ale její radost z toho co se dozvěděla netrvala dlouho. Všichni bílo-zelení přízraci tasili své meče a zaútočili na skupinku. Všimla si Garina jak spadl na zem a rychle se sklonila k němu. "Nestalo se ti nic?" Zeptala se ho rychle. V tu samou chvíli se ohlédla zpátky k ostatním, kteří se pokoušeli s přízraky bojovat. Všimla si Lyrise, který upadl a pokládala to za to, že spadl, protože zakopl stejně jako Garin, ale po chvíli si všimla krve řinoucí se z rány na hrudi a když se mladík nezvedal došla k nejhoršímu závěru a to k tomu, že Lyris je mrtev. Z té krve se jí začalo dělat špatně, a proto se otočila zpět na Garina. Oči měla zalité slzami. Našla si nového přítele, který teď ležel jen kousek od ní mrtev.
Elašana, který šel dolů z kopce k nim si všimla jen díky tomu že zařval. Nejdříve si myslela, že je to jen další přízrak, protože pochybovala o tom, že Elašan, který od nich uprchl přežil, ale čím více se k nim blížil tím více chápala, že je to doopravdy on. "Musíme odtud odejít Garina, jinak se nám může stát to samé co Lyrisovi," promluvila rychle k mladíkovi.

Ruka se mu úplně sama zvedne dokonce i sama dlaň, ze které sjede látka co zakrývala jeho znamení.Sice mu srdce buší, má i strach kdo by také neměl,ale i přes tohle se soustředí.Soustředí se jen na to, aby zem pohltila to co z ní vyjevilo, tedy onen přízrak.Celý se uvolní, veškerý své myšlenky přesunu na svou magickou moc,kterou má aby jí probudil.Po celou tu dobu má neustále zavřené oči, ruku stále napřaženou ''Vrať se zpátky'' Pronese pevný hlasem ve svém mateřském jazyce.