Po stopách osudu (MV)

Urputně se bránil, stejně jako vojáci či zbytek skupiny, odrážel mečem všelijaké rány i klamné výpady a několikrát měl i na mále. Avšak jejich postavení se rázem obrátilo. Při dalším útoku si všiml hlavního přízraku a srdceryvné a do morku kostí zarývající se řev mu utkvěl na mysli a nejspíše i v paměti po velice dlouhou dobu. Ostatní duchové jej následovali do pekel horoucích a skupinka tak byla rázem vysvobozena zproblému. Co však bude následovat Alric povětšinou tušil, zcela jistě se na něj snese vina, za kterou mohl on sám a zcela jistě mu bude připisována i smrt mladého cestovatele. Sic jej nepoznal, avšak věděl že každá ruka se na takových výpravách hodí. Odplivl si a meč schoval zpět do pochvy s klasickým zvukem čepele, načež se rozhlédl. Mrtvé tělo bezvládně leželo na zemi a rozhodl se přijít alespoň s nápadem posmrtného odpočinku. Jako věřící měl jisté morální zásady a k mrtvým projevoval stejnou úctu, jakou si přál aby později projevovali jemu. Snad... Elašana si vůbec nevšiml, nevěděl tak proč se něco takového jako teď stalo ale s tím se vůbec netrápil. Důležitější byla výprava. Proto pravil, nejdříve sám pro sebe a pak ke skupince, ne však rozkazovačně a panovačně jak by se to od něj mohlo zdáti. „Hmm.. Děkuji ti bože, že jsi zažehnal tohle to zlo.... Měli bychom tělo pohřbít, přinejhorším spálit. Zaslouží si, aby jeho duše věčně nestrašela v tomhle Bohem zapomenutém místě.“ Pak se dvěma kroky přiblížil k mrtvému bardovi. Byl však ve střehu, mohlo to jít vidět na jeho očích, které pořád probíhali okolo, něco čekal ze strany svých souputníků, avšak snažil se nedávat to najevo.

Kde se vzala, tu se vzala, před Garinem se náhle ocitla Haery. Zmateně na ní zaostřil a chvíli mu trvalo, než mu došlo, co vlastně říkala. V tom strachu jeho mozek odmítal myslet na nic jiného, než záchranu života. Když si tedy Garin dal dvě a dvě dohromady a pochopil, co po něm Haery chce, rychle přikývl a s námahou se zvedl na nohy. "Jsem v pořádku," zahuhlal v odpověď na její otázku, načež jí popostrčil před sebe, aby ji odsud vzápětí mohl bezpečněji dostat.
Jenže pak se něco stalo. Garin si matně všiml nějakého člověka stojícího opodál a až o nějakou chvíli později v něm rozpoznal Ela-Shana, který se od nich předtím oddělil. Myslel si, že se zlodějíček už nikdy nevrátí a raději vezme nohy na ramena, ale teď tu byl. Jenže proč? Aby je zachraňoval? To Garinovi nedávalo smysl.
Události se seběhly neuvěřitelně rychle. Sotva si Garin stačil Elašana všimnout, kolem se prohnala jakási vlna energie, která zničila hlavního z přízraků. Ozval se šílený ryk a ještě se vystupňoval, když i ostatní duchové začali kvílet. Následně zmizeli i oni. Garin překvapeně zamrkal. Co to mělo znamenat? Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Žádná zelená mlha, žádné bytosti ze záhrobí. Byli pryč a nebezpečí zřejmě bylo zažehnáno.
Střelil rychlým pohledem k Elašanovi. Ležel nehybně na zemi. Garin se k němu bleskově rozběhl, ačkoliv ho nohy odmítaly pořádně poslouchat. Jakmile doběhl k zlodějíčkovi, klekl si k němu a sklonil se, aby zjistil, zda dýchá a má hmatatelný dech. To bylo v pořádku, zřejmě tedy jen upadl do bezvědomí. Třeba šokem, čert ví. Garin ho zkusil několikrát proplesknout, třeba to zabere.

Pro plesknutí bylo zcela úspěšné.Víčka zareagují chvěním a za nedlouho se otevřou, tím odhalí kaštanově hnědé čočky. Velice pomalu se opře o loky,který mi se opře o zem. Co se to stanu ? to jako po kouzle vždy omdlím ? povedlo se mi to ? Řekne si duchu a koukne se kolem sebe uvidí,ale jen bardovo mrtvé tělo. Do kázal bych jej oživit ? Když jsme zničil přízrak,tak bych jej mohl i oživit ne ? Bleskne mu.Odvrátí zamyšlený pohled o jeho tělo, tím si všimne Garina, které mu věnuje přátelský a zároveň děkovný úsměv. '' Děkuji ti Garine , jsme vás chtěl původně sledovat celou dobu, ale někdo mi řekl že vás mám chránit'' Něco řekne anglicky a nějaké slovíčko stále Arabsky, ale než řekne celé dvě věty jelikož mu trvá než řekne anglicky slovo nějaké správně.

Pohřbu chudáka Lyrise se Garin bohužel nezúčastnil, jelikož měl jisté starosti s Elašanem. Vypadalo to, že je jeho zlodějský přítelíček poněkud slabý, avšak Garin netušil proč tomu tak je. Třeba se mu něco přihodilo, když byl pryč, vyčerpal se a z posledních sil dolezl sem, napadlo ho, ale bůhví proč sám svým myšlenkám příliš nevěřil.
"Že nás máš chránit? Kdo ti to řekl?" brouknul překvapeně k Peršanovi, když vyslechl jeho slova. Poté pomohl Elašanovi vstát, podepřel ho a nadále už mu dělal jakousi pomocnou ruku, hlavně, když se skupinka po nějaké chvíli opět vydala na cestu. Nevypadalo to, že by Elašan dovedl jít sám či snad že by ušel nějakou delší trasu. Naštěstí se na ně však usmálo štěstí a natrefili na své koně, kteří předtím zplašeně utekli do bezpečí. Garin Elašanovi pomohl do sedla, sám nasedl na svého grošáka a výprava mohla pokračovat.
Jeli dlouho, dokonce i poté, co se setmělo, Técah totiž trval na tom, aby pokračovali. Zdrželi se a to podle průvodce nebylo dobré. Nikdo jeho slovům neodporoval, a tak jeli dál i v době, kdy už nebylo vidět na cestu. Museli se tedy spoléhat čistě jen na instinkty koní.
Když už byla úplná tma a na nebi vyšly hvězdy, objevila se před nimi v temnotě světla. "Co to je? Ta osada, ke které jsme mířili?" zeptal se tak nějak do éteru, pohled přitom nasměroval k Técahovi. A v duchu zadoufal, že by třeba mohli přespat v bezpečí. Ale už věděl, že obyvatelé téhle osady nemají rádi cizince, a tak pochyboval, že by bylo o něco bezpečnější zůstat tam, než spát v přírodě. Nicméně rozhodnutí, co dál, nechal na Técahovi. Zdálo se, že právě on tu teď má největší moc rozhodovat. Konec konců, jejich životy budou od chvíle, kdy vkročí do hor, záviset především na něm.

Kouzlo jej na tolik z mohla, že už nemohl odpovědět na další otázky Garinovi.Byl rád že mu aspoň pomáhá, chvilku jít a poté že jej dostal do sedla.Sice spolu jeli vedle sebe,ale jako by byl duchem mimo.Koukal před sebe klimbal sebou v sedle, občas ho malinko probudil nějaký nečekaný pohyb koně.Ale jak ta cesta byla dlouhá, tak Elašan dostal mikro spánek za uzdou, tělo mu pomalu spadlo koní na krk, kde na konec usnul, sice je to neuvěřitelné,ale zalomil to za jízdy na koni,ikdyž sebou kůň ošíval a on měl jeho hlavu na jeho krku, tak i přesto spal dál.Spí stále a zjevně bude, dokud ho někdo neprobudí, nebo nebude nějak jinak probuzen.

Garin mlčky vyslechl Técahova slova a nijak do jeho řeči nezasahoval. Beztak se v diplomacii moc nevyznal a podvědomě tušil, že tohle s ní tak trochu souvisí. Vyjednávání určitě bude potřeba, a taky řečnictví, a ani jedno z toho Garin neovládal, proto se nenabízel jako dobrovolník. Técah však stejně vybral Haery a měl pravdu, muž s ženou po boku nebudou vzbuzovat takové podezření, snad. Netrvalo dlouho a dvojice se vydala na cestu do osady, vedouc s sebou bardova koně, aby na něj naložili zásoby, pokud se jim nějaké podaří sehnat. Garin doufal, že budou úspěšní, protože kdyby nebyli, výprava by nemohla pokračovat. V horách by všichni pomřeli hlady.
Po nějaké chvilce se zbytek skupinky vydal opět na cestu s úmyslem objet osadu a počkat na Técaha s Haery. Garin tedy pobídl svého grošáka do poklusu a vydal se za ostatními. Při cestě mu však pohled padl na Ela-Shana, který ležel na svém koni a zřejmě pořád spal. Garina chvíli přepadl strach, že vyčerpáním zemřel, ale naštěstí se po chvíli přesvědčil o opaku - zlodějíček pravidelně oddychoval, takže jen spal.
Měl bych ho vzbudit, pomyslel si, načež svého koně navedl k tomu Elašanovu, natáhl ruku a lehce do zlodějíčka šťouchnul. Dával si přitom pozor, aby ho neshodil z koňského hřbetu. "Elašane, vstávej," zabručel. Měl by se probudit, pro případ, že by se něco semlelo. Stát se mohlo cokoliv.

Nespokojeně zamručí,když je buzen, tváří přejde po krku koni což způsobí zašimrání a následné probuzení. Pomalu se na rovná a veškeré ztuhlé kosti a klouby zapraskají.Promne si očka vytře si ospalky a pořádně zívne, ještě se zavřený mi očima se optá ''To už jsme v těch horách ?'' Otevře oči ''Ne tohle není jako hory,ale jako vesnička, kde to jsme ? Optá se Garina, který jestli ho sledoval si mohl všimnout značky mága. Já bych něco popil, mám v hubě Saharu a v břiše mám taky prázdno Postěžuje si načež se rozkouká, všimne si že nejsou ani na blízku stráže Kde jsou ty vojáci ?

MH: V tom případě i já pohnu mou zkostnatělou rukou a budu psát rychleji

Nechal vojáky aby vykoupali hrob, koneckonců, něměl v plánu jakoli zasahovat do obadu a když si všiml, že se nic neděla, polevila i jeho pozornost. Spustil ruku z meče a pomodlil se za padlého barda, načež odešel ke koním. Znaven pak nasedl na oře a pobídl jej, jelikož Tecáh nechtěl dále na tomto místě plýtvat časem. Víčka se mu pomalu klížila a on upadal do říše spánku. Každé drcnutí koně či čehokoli jiného jej však vzbudilo a tak veskrze klimbal.... Ovšem čas plynul a skupina se octla před osadou. Alric zastavil koně a probral se, zamžoural do tmy a pravil. „Tecáh má pravdu. Domobrana, pokud zde nějaká je, by nás dovnitř všechny stejně nepustila.“ Načež pobídl koně za vojáky dále od vesnice. Garina, ani Elašana si nevšímal, sice zjistil, že byl zpět, ale neměl síly jakoli zasahovat. Hlavně že se vrátil a nemuseli si vymýšlet prachobyčejné lži o jeho útěcích, popravách a dalších věcech, i když by byl radši, kdyby oba zlodějíčkové nebyli mezi živými.... Alric zívl a následoval vojáky dále, pobídl koně a osvětlen vyrůstajícím měsícem klusal za nimi.

Dívka přikývla. Aspoň, že Garin byl v pořádku. Za chvíli si stoupl a Haery udělala to samé. V tu chvíli vůdce zeleno-bílích přízraků začal šíleně křičet. Plavovláska si musela zacpat uši, ale i tak ten hrozný křik slyšela. Vůdce přízraků zmizel a za chvíli zmizeli i ostatní, kteří také začali křičet.
Otočila se tím směrem kde viděla sestupujícího Elašana, kterého teď viděla padat na zem, jako by únavou. Garin se k němu i hned rozeběhl, a proto se Haery otočila zpět ke skupině. Alric dal návrh, že Bardovo tělo pohřbí. S tím Plavovláska souhlasila. Za chvíli už byl Lyris zakopaný, dívka přitom něco odříkávala ve svém rodném jazyce. Modlila se za něj, aby našel pokoje a nestrašil tady jako ti zeleno-bílí přízraci.
Vše bylo hotovo a skupinka se vydala opět na cestu. Přišli na malou mítinku kde našli koně. O chvilku později už zas všichni seděli v sedlech a jeli dále.
Haery jela celou dobu mlčky. Neměla potřebu mluvit a také s nikým nechtěla mluvit. Ještě nějak nestrávila to co se stalo. Oči měla pořád rudé od breku i když už dávno nebrečela. Když dojeli k osadě a Técah jí oznámil, že ona pojede s ním a ostatní jí objedou. Přikývla a doufala, že jídlo dostanou co nejdříve. Měla hlad, nejspíše jako ostatní, a proto chtěla býti co nejdříve v osadě. Několikrát si přeříkala co by měla asi tak říkat i když pochybovala o tom, že by ze sebe něco dostala. Pořád jí bylo líto, že Lyris už není mezi nimi.

MH: Pardon, teď jsem neměla moc času.. A na víkend jsem jela pryč, ale teď už tu normálně budu

Alric postával s koněm kousek za vesnicí, přičemž ospale pozoroval vlnící se světla v osadě, podle čilého ruchu, jenž se ochvíli probudil mezi domky a pohybu loučí usoudil, že se něco děje. Dopadlo vše úspěšně a budou mít jak se říká, co do huby? Snad. Každopádně měl pořádný hlad a náaldu taky ne, sněd by třeba ježka, kdyby nějakého viděl. Otočil se a rozhlédl se, načež pobídl koně aby došel ty, kteří kolem osady projížděli, byl zticha jako pěna a ospale se motal na hřbetě. Vypadalo to, jako by měl každou chvíli spadnout.

Garin jel mlčky v blízkosti Elašana, který se skutečně probudil. Zaostřil na něj, ačkoliv v té tmě skoro nic neviděl. "Jsme před horami, tohle je nějaká osada, kde musíme dokoupit zásoby," vysvětlil mu, ačkoliv si nebyl jistý, zda mu zloděj rozumí. (Předpokládám teda, že mluvil anglicky.) "Popiješ, pokud se Haery a Técahovi podaří dokoupit nějaké zásoby, protože už nemáme ani dostatek vody. Tu budeme muset někde cestou nabrat," zabručel, přičemž se mírně zamračil. Jak jsou na tom asi ti dva? Podařilo se jim vyjednat dokoupení zásob, nebo se něco zvrtlo? Na zlomek vteřiny upřel pohled k osadě. "Vojáci? Jací vojáci?" optal se pak lehce nechápavě a otočil pohled zpět k Elašanovi.
Jeho lafendëru si nevšiml, jelikož byla tma jako v pytli. Za denního světla by ale značka pravděpodobně jeho zraku neunikla.
Pokračoval v pomalé jízdě za zbytkem skupinky, přičemž se ze všech sil snažil nevnímat kručení v žaludku a ohromnou únavu, která ho náhle přepadla. Cítil se tak unavený, že pochyboval o tom, zda se vůbec udrží na nohách, až sleze z koňského hřbetu.

Přece ty jak nás celou dobu hlídají. Zdělí Garinovi, krátce se rozhlédne. V lese se mi stala divná věc Prolomí tu chvilku ticha Koukne na Garina. Potkal jsme tam nějaké staříka, asi mi nebudeš věřit,ale on tam na mě čekal Opět chvilku mlčí. Něco jsme se o sobě dozvěděl, byl jsi toho svědkem, myslím jak tam byly ty duchové. Oznámí mu Celý rozhovor je vedený anglicko arabsky, je jen na Garinovi jestli si to pochopí

Mlčky dojeli až k osadě kde je někdo zastavil. Plavovláska se nadechla, že muži odpoví, ale mluvit začal dříve Técah, který seskočil z koně. Provedla tak také i když se z něj dostala trochu neohrabaně. Jen chvíli trvalo než Técah řekl vše co chtěl a hned se vydali za mužem. Zastavili se až před velikým domem. Haery si ho prohlížela celou tu dobu co ten strážný zmizel uvnitř. Vrátil se za chvíli a řekl jim ať jdou za ním. Dívce se nechtělo nechávat venku koně samotný, ale nakonec vešla, stejně jako Técah. I po domě se dlouho rozhlížela. "Dobrý pod večer," zamumlala k onomu muži, který byl nejspíše náčelníkem. Técah se znovu pustil do hovoru, a proto dívka postávala mlčky vedle něho. Neměla nějak potřebu zasahovat. Sto padesát zlatých, není to nějak moc? Zamyslela se dívka když náčelník řekl svou cenu za zásoby a za lovce. Sice ano, jejich skupina byla veliká, ale tolik peněz? Chtěla něco namítnou, nebo cenu aspoň usmlouvat. Třeba by cenu snížil, ale Técah už náčelníkovi podával měšec. Brzy na to byli vyprovozeni ven, a tak se Plavovláska rozhodla, že bude kontrolovat, aby na koně naložili vše co měli a aby se nic neztratilo. Nikdo si nemohl být jistý těmito lidmi. Doufala, že už z osady budou brzy pryč, a proto se občas trochu nervózně rozhlížela, jestli se už náhodou nevrací náčelník s lovcem, ale zatím je neviděla.

Jako jeden z celé skupinky po objížďce osady spokojeně otevřel oči. Zpráva o rozdělání tábora v něm vyvolala značnou radost, byť měl spát na zemi a v noci bylo nejspíše chladno. Nu což, jako obvykle. Alric tedy zajel s koněm vedle vojáků a nyní již plynule sesedl, i když byl ospalý a byť při doskoku zavrávoral div že nespadl na zem. Zatřepal hlavou a odvedl koně k ostatním, načež pomohl s jeho odtěžkáním. Nebylo toho na něm moc, vak s bůh ví čím, mošna na vodu, jenž již nepříjemně vázla v ústech a meč vedle sedla. Ten si jako první odepl a vydal se ke kamení. Ukázalo se to jako velmi dobrá volba, jelikož se zvedal velice protivný vítr. Nu což taky, mohl si snad vybrat? S mečem připásaným k opasku si to tedy dobelhal k ohni, kde se usadil a požádal o sušené maso. Nasolená chut mu nevdila, ale i tak naplnila jeho prázdný žaludek a potěšila jej jako ten nejkrálovštější pokrm. Pak upil vody, jenž ještě zbyla, aby nemusel plýtvat novou a přežvykoval tvrdý kus masa než spokl. Po této skrovné večeři si to pak dobelhal k jednomu z větších kamenů, o který se opřel a vytasil meč. Chvíli si prohlížel čepel, ve které se leskl vycházející měsíc, než usnul znaven cestou a bojem, schvácen přízraky a nenadálými nebezpečími. Byl snad prvním ze spících.

Když konečně byli zásoby naloženy na koně, pousmála se. Teď už jen čekali na lovce, které ho po chvíli spatřili jak si to k nim kráčí i s náčelníkem. Byla ráda, že to šlo tak rychle. Náčelník ho představil jako Viäna. Dívka si ho prohlédla, a poté se mu také představila. Teď už mohli vyjet, a proto nasedla na svého koně a pobídla ho. Když vyjedou z osady, pobídne koně do cvalu, stejně jako Técah a Viän. Teď už jim jen zbývalo na jít zbytek skupiny. Naštěstí si brzy všimli ohně ke kterému zamířili a za chvíli už byli u nich. Haery nechala jednoho vojáka, aby odsedlal jejího koně a poté už si sedla k ohni. S "díky" převzala maso a trochu vody. Všechno v ní za chvíli zmizelo. Zívla a protřela si oči. Byla velmi unavená. Celí den byl skoro nekonečný a ona byla ráda, že si konečně může odpočinout, a proto se odtáhla kousek od ohně a schoulila se na zem. Hned na to zavřela oči a usnula. Byla mezi prvníma co šli spát takhle brzy.

"Myslím, že blouzníš, kamaráde. Jsi vyčerpaný, asi se ti jenom něco zdálo," pronesl Garin k Elašanovi, přičemž ho sjel zkoumavým pohledem, jako by se snažil zjistit, zda je v pořádku alespoň po té fyzické stránce. Bůhví, co se mu stalo, když byl pryč. Přesto však Garin v hloubi duše tušil, že Elašan mluví pravdu a že se stalo něco divného. Rozhodl se však tento pocit zahrabat hluboko do svého vědomí a prozatím nic neřešit. Ona se na to jistě najde vhodnější doba.
Jakmile měl tu možnost, seskočil Garin z koně, odlehčil mu od sedla a usedl k ohni, kde bylo příjemně teplo. Převzal svou skrovnou snídani a pustil se do jídla. Po dni bez jediného sousta byl vyhladovělý jako vlk a i tohle málo mu připadalo jako hostina hodná krále. Sušené maso s chlebem a trocha vody, kterou dostal, v něm zmizela závratnou rychlostí. Pak už mu nic nebránilo od toho, aby si spokojeně lehl k ohni, přikryl se svým pláštěm a usnul.

Garin se právě nacházel kdesi v říši svých snů. Seděl na padlém stromě a sledoval, jak se kolem něj seskupují přízračná vojska. Byl smířen se svou smrtí, protože tu tentokrát neměl nikoho, kdo by mu pomáhal. Byl sám a věděl, že proti přízrakům nelze obyčejnou lidskou silou bojovat. A tak poslední chvíle života alespoň věnoval modlitbám k čarostromům, ačkoliv kolem něj žádné nerostly. Jenže pak se něco zvrtlo. Právě ve chvíli, kdy jeden z přízraků napřahoval ruku s mečem a chystal se Garinovi setnout hlavu, vzduch kolem pročísl hlasitý řev a silný závan větru. Garin sebou ve spaní trhl. Pak jeden z přízraků zařval "To je drakón! Pryč, pryč!" a Garina to přinutilo otevřít oči.

Rázem si uvědomil, že již nesní, kolem něj však panoval zmatek. Uvědomil si, že je stále tam, kde usnul, a posadil se. Zapátral očima kolem sebe. Neměl tušení, co se děje. Pak si však všiml šupinatého tvora ne nepodobného drakům. Hlasitě vykřikl, okamžitě se zcela probudil a vyskočil na nohy. Díky bohům, že ze sebe večer nestahoval oblečení ani boty. Než stačil vykřiknout znovu, už pelášil k úkrytu, kam zahučel Técah. Od cíle své cesty ho však oddělil žhnoucí proud plamenů. Zabrzdil tak prudce, až mu podjely nohy a svalil se do trávy. Rychle se zase zvedl a dal se na útěk na opačnou stranu. Nakonec se schoval za nějaké keře, doufaje, že si jej drakón nevšiml, že jej neslyší a neucítí. Dokonce i tlumil dech, jako by se domníval, že hlasité funění drakóna jistojistě zaujme. Srdce mu bušilo až kdesi v krku, opět. Opět měl Garin pocit, že mu vyskočí ven.

Plavovláska se probudila až když se něco prožene nad nimi a pořádně to zařve. Vstane, stejně jako ostatní účastníci této výpravy. Poté se nic neděje a Hae se zběsile rozhlíží. Co to vlastně bylo? Už se chtěla zeptat, ale jeden ze strážný jí stačil předběhnou s úplně stejnou otázkou co měla na jazyku. Než jim kdokoliv stačil odpovědět něco velmi velikého s šupinami po těle přistálo kus od jejich skrýše. To už Técah zařval, že je to dragón a ať i hned utečou pryč. Dívka ho poslechla a i hned se schovala za jeden z kamenů. Měla to jen tak tak, protože v tu chvíli dragón vychrlí proud silného proudu. Když ten žár ustane vykoukne skrz kámen a povšimne si, že všechny koně jsou pryč. Také si všimne Garina, který se zvedal zrovna ze země a běžel se schovat do jednoho keře. Teď už jen doufala, že se mu nic nestane. Další smrt kamaráda by už nepřežila. Více se u kamene přikrčila. Snad si jí a ani nikoho další ho nevšimne a že už brzy odletí pryč.

Byl na tolik vyčerpán, že se vzbudí o něco později, než Heary.Pomalu se posadí a jako první co vidí je chrlící dragón,který nejde vidět přes plameny '' co se to děje ? '' Po ránu mluví arabsky, než mu mozek začne pracovat.Promne si oči a už vidí tu ohnivou raní show.Během mžiku se vyšvihne na nohy, ani neví kam běží,prostě někam kde bude takřka nezpozorován,ale jak běží tak zakopne sám o sebe hodí krásnou piruetku a rovnou obličejem k zemi, po čtyrech se odklidí někam za šutr kde zůstane