Podhradí, uličky, náměstí

Kaarea s očividnou úlevou sklouzla z koňského hřbetu, jehož majitel taktéž s očividnou úlevou přešel k vysokému mladíkovi. Ten ho hned konejšivě poplácal po nozdrách, zatímco s vyvalenýma očima stejně jako jeho společníci sledoval Bílý hrad.
Blonďatá dívka nevěřícně potřásla hlavou. "No věřili byste tomu? Jak jen naši rodiče mohli opustit takovou krásu! Já bych nikdy tak hloupá nebyla."
"Třeba k tomu měli nějaký důvod, Karo," pronesla vždy realistická, pěkná hnědovláska, Gertruda.
"A co by bylo tak... důležité, aby...". Pod výstražným pohledem posledního spolucestovatele, asi čtyřicetiletého muže, zmlkla. Měl na ni neobyčejný vliv.
"To časem poznáš děvenko, pokud jsi Verroně a Bartimaeovi aspoň trochu podobná, o čemž začínám pochybovat. Nikdy nebudeš stejně tak dobrá jako oni, dokud se nenaučíš rozvaze a úctě."
Zmohla se jen na přikývnutí. Styděla se. Nikdy nic a nikoho nesuď podle prvního dojmu, říkávala jí matka, mohla by ses totiž spálit.
Pak už jen všichni mlčky obdivovali krásu králova sídla, a každý přitom myslel na něco jiného.
Posvátnou úctu tří a tiché, a skryté pohrdání čtvrtého náhle přerušil kdosi, kdo se kolem nich neomaleně prodral, čímž vylekal koně a přerušil vzácnou chvíli ticha. Čtyřicetiletý muž, jasná autorita v jejich skupince, se na své svěřence poněkud strojeně usmál, zatímco obočí mu cukalo rozhořčením nad neomaleností obyvatelstva Avalonu.
"Je čas, děti, vrátit se zpátky domů. Nemůžeme se zdržovat. Ne tady." Otočil se ke Kaaree.
"Ať už jsem, Kaareo, řekl cokoli, vždy v tobě bude část tvých rodičů. Byli by na tebe hrdí, i když by se jim pravděpodobně nelíbilo, k čemu ses odhodlala. Ale věz, že když se budeš chtít vrátit, vždy budeš vítána. Sbohem." S tím se vyšvihl na koně a odklusal pryč.
Gertruda Kaareu vřele objala. "Budeš mi chybět, Karo. Vrátíš se někdy, že ano?" Kaarea ji stiskla v náručí. "Já nevím, Ger, ale taky se mi bude stýskat." Vyšší dívka by ji z objetí nikdy nepustila, proto se blondýnka odtáhla sama, aby pak skončila v silném sevření mladíkových paží.
"Dlužíš mi koně," zašeptal. Vsadili se totiž, jestli Kaarea někdy kolonii opustí. Mladík tvrdil, že ano, a dívka mu - jako vždy - odporovala.
Ušklíbla se. "Možná. Můžeš si ho vyžádat od Liv." Povzdychl si. "Ale teď vážně. Budeš mi chybět." "Víš, že Ger mi řekla úplně to samé? Ale ty mně taky budeš chybět, bratránku," vtiskla mu pusu na tvář.
Když nasedal na koně, a držadlo uzdy dalšího, vzpouzejícího se, předával Kaaree, smutně se na ni pousmál. Gertruda si osušovala oči.
Ještě než zmizeli a hradbami, zamávali jí, a pak Kaarea zůstala úplně sama. Tedy, skoro.

Nečekaně silně strhla zvíře k zemi a nevrle se na něj podívala. "Takže, ty jedna nohatá potvoro, koukej být poslušná, protože za tvoje ustájení budu vyhazovat všechny ušetřené peníze od ostatních. A těch nemám nazbyt." Na důraz svých slov trhla uzdou, a ta se koni bolestivě zaryla do tlamy.
To máš za ten kopanec do žeber, pomyslela si spokojeně.
Nakonec se bezradně vydala s náhle zkrotlým společníkem do spleti ulic, vyhledat ustájení. Svého hnědáka nenáviděla čím dál tím víc.

Tyaral se rozhodl si vyjet už brzy po rána na svém plavákovi do lesů. Teď se zrovna vracel ze své ranní projížďky. U brány, která vede do města se zastavil a slezl z koně, protože takhle pro něj bylo lehké vyhýbat se kolemjdoucím než kdyby na plavákovi jel až ke stájím.
Město už bylo zaplněné kvůli trhům, a proto mladík nepostupoval moc rychle jak si přál, ale dařilo se mu všem lidem vyhýbat se takže ještě do žádného nenarazil. Měl to dneska, ale štěstí. Teď přemýšlel nad tím co bude celí den dělat. Rodiče ještě pořád byli pryč což znamenalo žádné učení a poučování co by měl správný městský syn dělat. Rozhodl se, že se půjde na chvíli podívat na trhy. Musel koupit nějaké zásoby jídla a také nějaký dárek matce, protože měla mít brzy narozeniny a on nechtěl poslouchat, že na to zase zapomněl. Prostě lepší bylo mít už dárek do předu a ne ho shánět na poslední chvíli.
Plavovlasý postupoval ke stájím docela rychle a to i přesto, že se to všude hemžilo lidmi a on vedl svého plaváka. Také by normálně dále pokračoval kdyby jsi nevšiml dívky vedoucí hnědáka. Napadlo ho, že hledá stáje, vypadalo to, že je tady ve městě poprvé, protože bloudila různými uličkami a ulicemi. Mladík váhal jen chvíli a nakonec se vydal směrem k ní i když to znamenalo menší tlačenici s dalšími lidmi. I když by dívka určitě místo, které hledala, našla i sama, rozhodl se jí pomoci. "Ehm, zdravím," promluvil mladík čímž se snažil na sebe upoutat pozornost. Pokud si ho i tak dívka nevšimla, poklepal jí na rameno a teprve poté pokračoval. "Potřebujete s něčím pomoci?" Usmál se a podíval se na hnědáka a poté opět na dívku.

Tady jsem už byla... možná, pomyslela si dívka otupěle. Nikde žádný orientační bod, jen hrad, ale k čemu ten je, když ani neví, kde stáje leží? Nejdříve uvažovala logicky, a snažila se obejít hradby po vnitřní straně, ale pak už neměla sílu se se vzpurným zvířetem probojovávat skrze mohutný dav. A tak... Skončila někde, ztracená, dezorientovaná, unavená, ale pořád jasně uvažovala a snažila se nastalou situaci nějak vyřešit. Pár okamžiků váhala, jestli někoho zastaví a poptá se na cestu, ale ihned to zamítla. Zaprvé, neměla to v povaze, raději by dilema vyřešila sama. Zadruhé, tady všichni očividně někam spěchali.
Zůstala stát a opřela se o koně, který už byl tak znavený, že si jen znechuceně odfrkl, ale o nic se nepokusil. Odpočívala, ale rozhlížela se jako lovec. Všeho si všímala, a ve všem viděla hrozbu. Proto její pozornosti neunikl vysoký blonďatý, rozcuchaný mladík, který ji pozoroval a hýbal rty, ale přes hluk davu nic neslyšela.
Dostala strach, a tak zadoufala, že když prostě normálně půjde pryč, ten podivín ji nechá na pokoji. Pomalu, prkenně se otočila a jen mlaskla na hnědáka, který by to normálně ignoroval, ale teď vycítil její nervozitu. Byla v neznámém prostředí. Jak by se asi mohla účinně bránit? Lukem těžko, a dýkou mohla poranit nevinné přihlížející.
Udělala pár kroků, když tu jí kdosi poklepal na rameno. Věděla, kdo to je, ještě než se otočila. Nebezpečí číslo jedna. Vysoký blonďák.
Nejdřív mu prostě chtěla vrazit dýku do žeber, ale pak zavládlo logické uvažování, a ona se na poslední chvíli ovládla, takže jí jen pravačka sklouzla k pasu.
Musela zaklonit hlavu, aby mu pro jistotu mohla odezírat ze rtů, kdyby se znovu rozhovořil. Byl tu vážně hluk, a mohlo by dojít k zásadnímu nedorozumění. A tak si všimla až teď, že i on má u sebe koně, a nejistě se ošila. Zato hnědák k němu natáhl hlavu a zafrkal na pozdrav. Moc se mu ulevilo.
Ono opatření, z kterého bolelo za krkem, se ukázalo vhodné. Blonďák - modrooký , jak si Kaarea všimla -znovu promluvil. Normálně by mu nerozuměla, ale takhle...
Chviličku bojovala se svou hrdostí. Nakonec však touha zbavit se koně zvítězila, a to dokonce i nad nedůvěrou a obavami z mladíka.
"Ano, byl byste moc laskav," řekla suše. Vůbec z tohoto zvratu nebyla nadšená - původně chtěla být nenápadná, izolovaná. Ztroskotalo to.
"Asi jste si již všiml, že mě doprovází...," zaváhala. Nevypadalo to, že by měl s koňmi takový problém. A asi by nebylo nejlepší ho rozzlobit, přece jen ji začínaly bolet nohy. "... kůň, a nutně ho potřebuji ustájit. Bohužel nevím, kde by to bylo možné."
Přes své rozhodnutí nedovedla skrýt opovržení v hlase při slově "kůň".
Pak ještě zaváhala, ale byla jakžtakž slušně vychovaná. Cizí člověk, tak ať. S dýkou až tak špatná není. A navíc, potřebovala ho. Zatím. Pak se může prostě vytratit a zapomenout na to, že se kdykoli potkali.
Trochu strojeně se usmála a natáhla k němu ruku. "Jmenuji se Kaarea. Těší mě."

Po nějaké chvíli se Garin opět vypotácel z domu na ulici, která teď byla o něco rušnější, než když se do domu vkrádal. Cítil se provinile za to, že jaksi... vešel bez pozvání, ale na druhou stranu cítil hluboké uspokojení. Skutečně ovládal magii, povedl se mu odemknout zámek. Na první pohled to byl malý čin, ale Garin byl na sebe právoplatně hrdý. Na stolku nechal pro svého přítele vzkaz, který vysvětloval, jak se nyní má jeho situace a že je třeba postarat se o Arikku. Tak to bude nejlepší, pomyslel si s povzdechem a promnul si oči. Byl unavený. Překvapilo ho, jak ho i takhle malý magický zážitek dokázal vyčerpat. Přesto se v něm nyní probouzela jakási vášeň a energie, která ho nutila jít dál. Ačkoliv si to neuvědomoval, začínal se na svět dívat jinýma očima. Očima vědoucího a mocného muže.
Divné, že tu magie vůbec fungovala, pomyslel si, když sešel po schůdcích od dveří na dláždění ulice. Magie Jezdců je tedy zřejmě jiná, než obyčejná magie mágů.
Zvedl pohled a začal se porozhlížet po nějaké stodole, kde by mohl na pár hodin složit hlavu, prospat se a nabrat energii, kterou při kouzlení ztratil. Natrefil na zdejší stáje. Většinou v nich bylo plno, ale nyní tu pracoval jen jeden podkoní. Garin byl příliš unavený na to, aby se kolem něj nepozorovaně proplížil, a tak místo toho přešel k němu, vtiskl mu do dlaně drobnou minci a poprosil ho, aby ho tu nechal pár hodin odpočívat. Když mladík váhavě svolil, Garin se odebral někam do rohu, kde se složil na kupku sena a zavřel oči. Netrvalo dlouho a ocitl se v říši spánku beze snů.

MH: Kdyby se náhodou někdo hodlal chytit na mou hru, tak počítejte s tím, že odepíšu patrně až v pátek

Mladík se pousmál. Jak čekal, dívka potřebovala pomoci s ustájením svého hnědáka. Pro něho to žádný problém nebyl. Žil zde už více jak pět let což znamenalo, že se zde vyznal. Hlavně stáje znal až moc dobře, protože tam měl ustájeného svého plaváka, kterého se tam chystal také odvést takže měl s dívkou společnou cestu. On rozhodně nebyl, tak jako dívka, ostražitý. Hlavně si o ní nemyslel, že je to nějaký zloděj nebo něco tomu podobné, ale pokud by se dívka přeci jen rozhodla zaútočit, určitě by se dokázal ubránit. Přeci jen měl svého učitele, který byl na boj specializovaný a vše co uměl Plavovlasého naučil.
"Ano všiml," přikývl Tyar a poplácal plaváka po krku. Začínal být trochu neklidný, raději by už šel. Hnědáka pozdravil stejně jako on pozdravil jeho. Tedy také zafrkal a natáhl k němu hlavu. Plavovlasý se usmál při pohledu na ty dva a poté se obrátil opět k dívce. "Stáje, jistě. To máme stejnou cestu, mířím tam také ustájit svého koně," odvětil dívce. "Omlouvám se, že jsem se nepředstavil už předtím. Mé jméno je Tyaral. Mě samozřejmě také těší," dodal ještě mladík a obrátil se směrem k ulicím. Věděl kudy přesně se tam dostanou a také věděl kudy bude nejlepší jít, aby se vyhnuli tolika lidem. "Tak můžeme vyrazit?" Optal se ještě Kaarey. Pokud tedy dívka souhlasila, zatáhl mladík pořádně za uzdu, aby se plavák otočil k němu a poté se rozešel pryž od místa kde stáli. Chvíli se tlačili mezi lidmi, kteří, ale povětšinou uhýbali, protože rozhodně nechtěli, aby jim jeden z koní šlápl na nohu. Za chvíli se dostali z té největší tlačenice pryč. Uličkami, kterými teď šli chodilo jen pár lidí, kteří mířili na náměstí kvůli trhům. "To zas bude tlačenice," zamumlal si mladík pro sebe a ušklíbl se. Bylo hezky a trhy byli v plném proudu takže ti co si chtěli něco koupit a chtěli být co nejrychleji na zpět si museli doopravdy přivstat, protože poté co se do ulic vydá ještě více lidí, už se jen tak neprotlačí. Zvláště když už na zpáteční cestu nebudou mít své koně a lidé se jim nebudou vyhýbat, spíše se na ně budou tlačit a strkat do nich.
Brzy dorazili ke stájím. Plavovlasý se zastavil, trhnutím uzdy zastavil plaváka a obrátil se k dívce. "No tak jsme tady. Pokud ho chcete ustájit, zajděte si za tamtím mužem, ukázal rukou na podkoního se kterým se zrovna bavil jiný muž, který po chvíli odešel pryč. Tyar schválně Kaaree vykal, protože ještě nikdy dívce netykal. Za to mohlo jeho vychování, kterému se dostávalo celí život. Mladík se poté otočil směrem ke stájím a i s plavákem k nim zamířili. Se slovem "zdravím", které patřilo podkonímu, zmizeli ve stájích. Tam se mladík o svého koně nejprve postaral. Sundal mu sedlo, vyhřebelcoval ho a zkontroloval všechny podkovy. Poté ho Tyaral odvedl do boxu, který plavákovi náležel. Tam už měl připravenou čistou vodu a seno. "Pokud budu mít čas, tak se dneska ještě zastavím, ale vidím to, že se spíše uvidíme až zítra," promluvil ke koni a usmál se. Protože věděl, že trhy už jsou v plném proudu, bylo by nejlepší se tam vydat. Jenže. Tyar chtěl počkat až ustájí i svého koně Kaarea, protože jí mohl ještě ukázat kde se může ubytovat a některé další věci, aby se tady opět neztratila.

"Ano, samozřejmě," odpověděla a snažila se přitom nevrčet. Podle vzezření mladíka, jeho pohledu, mluvy, a pohledů jí došlo, že se spíše než napadení z jeho strany má obávat nekonečných rozhovorů, ale štěstí stálo při ní. Další hezká věc bylo uhýbání ostatních z cesty, avšak Kaarea tušila, že až půjde bez hnědáka, už tak vstřícní nebudou.
Po celou dobu se pozorně rozhlížela, porovnávala si úhly pohledu na hrad, odhadovala světové strany. Ano, v téhle přelidněné hrůze se mohla snadno splést, a určitě nebyla tak přesná jako jindy, ale bude to muset stačit. Beru zpět to, jak jsem říkala, že bych to tu nikdy neopustila, pomyslela si.
Jakmile zastavili u chtěného místa, a Tyaral označil toho, za kým má jít, podívala se na něj a lehce sklonila hlavu. Nevěděla, co je zač, a ani pak by pravděpodobně nevěděla, jak se správně zachovat. "Děkuji vám," ozvala se tak tiše, že ji možná ani neslyšel.
Hned, jak její dosavadní doprovod zmizel, váhavě přešla k muži. Jak ho jen oslovit? "Dobré poledne," hlesla proto.
Vzhlédl. "I vám." Mlčky si ji prohlížel. Nesklopila své půlnoční oči, naopak mu odporovala tvrdým pohledem. Nakonec očima uhnul on. "Potřebuji si ustájit koně," řekla prostě, a šáhla pro měšec. "Na jak dlouho?" "Řekněme na týden, případně doplatím."
Přikývl, naúčtoval si a dívka mu vtiskla minci do dlaně. "Pojďte za mnou." Poslechla, a zatímco
podkoní šel vepředu, vrhla na hnědáka nevrlý, varovný pohled.

Ulevilo se jí, že starost s koněm má, prozatím, z krku. Ale zbývalo ještě ubytování, a... práce. Možná lov a pak prodej, ale třeba to nebude možné. Takže Tyarala doopravdy potřebuje.
Stál o pár boxů dál, bylo otočený ke koni a tiše s ním rozmlouval. Nevědomky k němu přistoupila, jak byla zvyklá ze severu: neslyšně, jako kočka na lovu. Nechtěla ho ale vyděsit.
"Ehm, Tyarale...," ozvala se, zatímco udržovala patřičnou vzdálenost od plavého koně. Neměl ji o nic víc v lásce než kterékoli jiné zvíře.
"Je mi to trapné, ale bez vás bych tu ještě vážně bloudila bůhví jak dlouho, a... Zdá se mi, že se tu vyznáte." Nebo aspoň líp než já. "Proto bych vás chtěla poprosit, jestli byste mi ještě neukázal nějaký hostinec na ubytování."
No, možná že ho chtěla poprosit, ale ještě víc si chtěla obít hlavu o stěnu. Kdyby ji urazil, setřela by ho. Kdyby ji napadl, celkem úspěšně by se bránila. Ale tohle... Na takovou konverzaci vážně není dělaná.
Vrhla na něj váhavý, poprvé upřímný úsměv.

Plavovlasý i nadále promlouval ke koni, protože dívka ještě ve stájích nebyla. Nejspíše se domlouvala s podkoním u ubytování. Hladil plaváka po hřívě a něco k němu mumlal. Tiše, aby ho nikdo neslyšel. Někdo si totiž mohl říci, že je to blázen když mluví s koněm, ale on to dělal, protože ho měl rád a věděl, že skoro každé zvíře rozumí tomu co kdo říká. Jako příklad si vzal třeba loveckého psa. Když mu pán něco řekl, třeba ať hledá, udělal to. Nic nenamítal a poslechl ho tak proč by také nemohli poslouchat koně?
Kaarey, která vešla do stájí si nevšiml. Na to byl až moc zamyšlený, a proto když na něj dívka promluvila, mírně se vylekal. Plavák zafrkal a vystrčil hlavu z boxu. Natáhl jí k dívce a foukl jí do obličeje, poté hlavu zas odstrčil a opět zafrkal.
Tyaral se zamyslel. Vlastně čekal, že se dívka zeptá na to kde je hostinec nebo jiné věci. Mladík nepřítomně přikývl. "No ano vyznám," dodal a pousmál se. Ještě nikoho po městě neprováděl i když už ho to napadlo, ale nechtěl se ztrapnit. Ano, sice zde věděl snad o všech místech, které se ve městě nacházeli, ale co když něco zpacká nebo něco řekne špatně? Toho se nejvíce bál, ale proč by jí neměl provést? Vždyť chtěla jen dovést k hostinci, po cestě by mohli jít o kolo Čarostromu, který byl snad na celém městě nejhezčí i když on byl křesťan. "Takže hostinec.. Myslím, že nejlepší bude ten U Zlatého bažanta. Je to totiž nejlepší hostinec ve městě, ubytování je tam levné a také vám tam na požádání udělají jakékoliv jídlo a pití. Samozřejmě to se také platí," mladík se odmlčel a nakonec opět přikývl. Pokud tedy dívka souhlasila, rozloučil se se svým plavákem, podrbal ho na krku a poté se vydal pryč ze stájí. S kývnutím hlavy se rozloučil s podkoním a vydal se opět i s Kaareou do ulic, které už byli plné lidí. Namířil si to směrem k Čarostromu. Sice cestu o něco prodlouží, ale není tam tolik lidí takže se té největší tlačenici vyhnou. Celou dobu jde tak, aby mu dívka stačila. Tedy šel tak, aby nemuseli jít pomalu, ale aby nemuseli ani běžet.
Brzy se objevili u Čarostromu kde se na chvíli zastavil, aby si ho dívka mohla pořádně prohlédnout. Pokud se ho na něco ohledně stromu zeptala, vše jí vysvětlil a řekl i co je zač. Tedy mladík pochyboval o tom, že dívka neví co je to Čarostrom, ale pokud se ho zeptala, odpověděl jí.
Poté pokračovali dále, sice v uličkách, kterými šli bylo několik lidí, ale ne rozhodně tolik jako na náměstí takže to rozhodně bylo lepší než kdyby se tlačili. Sice si cestu prodloužili, ale kdyby šli přes náměstí, určitě by jim to trvalo delší dobu, protože by se museli doopravdy protlačit.
Brzy došli před dveře u kterých byla cedule s nápisem: U Zlatého bažanta. "No tak už jsme tady," pronesl a podíval se na dívku s menším úsměvem.

Potlačila vyjeknutí, když k ní Tyaralův kůň natáhl hlavu a foukl jí do obličeje, ale prudkému ucouvnutí se stejně neubránila. Naštěstí se ta světlá potvora brzy stáhla zpátky.
"To zní dobře," podotkla spokojeně v reakci na zmínku o Zlatém bažantovi. Při odchodu ještě vrhla pohled k hnědákovi, který se okázale věnoval oždibování dveří ke svému stání.
Tyaral ji vedl přes malé náměstí, uprostřed něhož se tyčil...Čarostrom. Pár okamžiků ho užasle pozorovala, načež stočila překvapený pohled ke svému průvodci. "Jak je asi starý?" zeptala se tiše. "Žádný podobně vzrostlý jsem ještě nikdy neviděla." Chtěla se stromu dotknout, pohladit jeho kůru, ale ovládla se a vypadala pouze zaujatě.
Když se vydali na další cestu, váhavě na svého společníka pohlédla. "Mohu se vás zeptat na něco... o městě?" Pakliže svolil, pomalu začala, volila každé slovo. "Na cestě sem jsem potkala pár lidí, co odtud odcházeli. Tvrdili, že Avalon je prokleté místo a je lepší se od něj držet dál. Nenapadá vás, co tím mohli myslet? Nebyli ochotní mi říci cokoli jiného."
Nakonec jsme skončili před hostincem. "Děkuji vám za to, co jste pro mne udělal," poděkovala. Kupodivu upřímně. "Tady se asi rozloučíme...?" Jestliže souhlasil, ještě jednou mu poděkovala, a vešla dovnitř. Dostala hlad.

(Zlatý bažant)

Čistě hnědá klisna vkročí do rušné uličky a zkušeně se proplétá mezi lidmi aby žádnému z nich neublížila. Není to poprvé co na svém hřbetu veze svou paní těmito uličkami, která v závěsu za ní vede mladého bílého hřebce. Když ji bezpečně dopraví k malému hostinci poslušně se zastaví a nechá svou paní aby sesedla. "Dobrá práce Brunneis." Pochválím svou klisnu a poplácám ji po krku. Přivážu oba koně a vejdu do hostince. Pozdravím se s hostinským a sednu ke stolu blízko dveří. Za nedlouho si ke mě přisedl postarší muž ve zbroji. Chvíli jsme spolu mluvily a pak mi muž podal měšec s penězi. Zamyšleně ho potěžkám v ruce a pak přikývnu. Oba vstaneme a potřeseme si rukou, zaplatím hostinskému a vyjdu i s mužem před hostinec. Odvážu bělouše a předám ho kupci. "Tak tady je. Dobře se o něj starejte." Řeknu mu na rozloučenou, odvážu Brunneis a nasednu. "Tanto si la suerte acompaña a un amigo equino. Ať tě provází štěstí koňský příteli." Řeknu tiše za kupcem který odvádí svého nového hřebce a otočím Brunnei směrem k náměstí s Časostromem. Sic v ně nevěřím ale je na ně hezký pohled. Pomyslím si s úsměvem na tváři.
Když dojedu na náměstí sesednu a dojdu až k Časostromu a sednu si pod něj rozhlížejíc se kolem sebe po náměstí s nepřítomným pohledem v očích který napovídal že si ničeho nevšímá, i když se rozhlíží. Brunnei se postaví nedaleko ode mě a čeká až vyrazíme pryč.

"To vůbec netuším, už je tady odnepaměti," odvětil mladík s menším úsměvem. Čarostrom se mu líbil, ale ani to nepomohlo k tomu, aby v něj začal věřit. Prostě Bůh je pro ním vše i když by nejraději návštěvy kostela vynechal. "Já také ne, Čarostrom je jedinečný a prostě nádherný," promluvil ještě mladík než se rozešli směrem k hostinci..
Tyar se pousmál a přikývl. Čekal, že se ho Kaarea na něco zeptá. "Ale jistě, klidně se ptejte," svolil mladík.Proč se vlastně říká, že je prokleté? Ptal se mladík sám sebe. Ano sice tady žil dlouho, ale moc o tom nevěděl. Přeci jen těm legendám co se říkali moc nevěřil. "Tak na to vám nedokáži odpovědět. Sice tady žiji dlouho, ale proč nevím to. Zvláště tomu co říkají lidé nevěřím. Proč by to mělo být prokleté město? Vždyť tady žije spousta lidí a všichni tady zůstávají, prostě pochybuji o tom, že je prokleté, a vy by jste se tím neměla zabývat," odpověděl nakonec Plavovlasý a na chvíli se zamyslel. Nevěděl co si o tom sám má myslet, a proto nakonec pokrčil rameny."Možná kvůli králi.." Odmlčel se a pousmál se. Krále měl, ale i tak rád. Podle něho to byl dobrý člověk.
Nakonec došli až k hostinci kde se oba dva rozloučili."Vůbec nemáte zač, určitě by to udělal i někdo jiný," odvětil dívce. "Ano rozloučíme. Pokud budete ještě něco potřebovat, můžete za jít tam," ukázal na jeden z městských domů nedaleko hostince. "Tam já bydlím, pokud budete chtít něco vědět určitě tam zajděte a ptejte se po mě," řekl ještě a poté už zamířil pryč.
>>Dům rodiny Ilo(přes náměstí pro dárek pro matku)

(U zlatého bažanta)

Tiše se proplétala uličkami, a kdyby tak nedůvěřovala své paměti, propadla by už dávno panice. Všechno jí to tady připadalo stejné, a až teprve teď ocenila Tyaralovu pomoc. Bez něj by se tu ještě motala s agresivní potvorou, a modlila se, aby první den tady vůbec přežila.
Teď prakticky neslyšně došla na náměstí, a obdivně se zadívala na to jediné, čemu kdy projevovala patřičnou úctu, kterou ovšem dávala najevo rezervovaně. Žádné klanění, motlitby jen v duchu, a vždycky nezaujatý výraz. To byla úcta podle Kaaree.
Pod stromem už někdo byl, a vysedával si tam na lavičce. Tuto drobnou skutečnost by dívka ignorovala, nebýt koně, co klidně postával opodál.
Zbledla, a stále stejně potichu si sedla od těch dvou co nejdál, čelem se otočila k západu, ale nebyla si jistá, zda-li se strefila úplně přesně. V přírodě by si jistá byla, ale tady? Mlčky se tím směrem zadívala, a zhluboka vdechovala vůni posvátného stromu, zatímco se nechala osvěžovat drobnými kapičkami.

Garin se probudil ve chvíli, kdy už slunce začínalo klesat za obzor a stíny se značně prodlužovaly. Cítil se však mnohem lépe, skutečně se mu podařilo dočerpat energii ztracenou provedením jednoduchého kouzla. Protáhl se a zazíval, načež zamžoural kolem sebe, pátraje pohledem v přítmí stáje. Nikdo tu nebyl, jen dvojice koní.
Pomalu se posadil a v žaludku mu zakručelo. Zašklebil se. Neměl v plánu se ve městě ještě zdržovat, ale vypadalo to, že když zajde do hostince na lehčí večeři, neprohloupí. Konec konců, čeká ho daleká cesta zpět do Dračích hor, kde byl nyní jeho domov. O Arikku bylo postaráno, potřebné věci byly nakoupeny, důležité vztahy udržovány. Nic dalšího ho tu nedrželo. Tak alespoň utiší hladové kručení v žaludku a nabere síly na noční cestu. Nad ránem by společně s Eölasem a drahocenným pokladem, který našli, mohli být v horách.
Zvedl se z kupky sena, oklepal ze sebe suchá stébla a protáhl se. Pak tiše jako myška vyšel ven ze stájí a nohy ho neomylně nesly k hostinci U Zlatého bažanta.

>> Hostinec

Ano, západ slunce byl naprosto úchvatný. Dívka si jej mohla poprvé v životě vychutnat, aniž by druhým okem neustále sledovala okolí, a doufala, že tu poblíž není někdo, kdo umí používat střelnou zbraň. Třeba luk. To by totiž byla její smrt.
Čekala, až zmizí poslední paprsek, ale na červánky se už vykašlala. Byla mokrá z neustávajícího mrholení, a teď, bez hřejivého svitu, ji začala zachvacovat zima. A navíc, pokud chtěla v tomhle děsivém bludišti trefit, musela vyrazit co nejdříve. S tichým, spokojeným povzdychem vstala, a neslyšně, jako kočka na lovu, prošla kolem té dívky a koně.
Na chvilku se zastavila, a pak se rychlým krokem vydala do spleti uliček, přičemž se usilovně modlila, aby nezabloudila.

(u Zlatého bažanta)

Dívka sedící pod stromem se po dlouhé době vzpamatovala, její oči opět nabraly normální výraz. Prudce se postaví a oklepe svou halenu od vody. Rychle přejde ke své klisně Brunneis a ze sedlové brašny vytáhne černý plášť který si přehodí přes ramena a hlavu. "To je lepší ale něco teplého do žaludku by se mi celkem hodilo." Řekne si sama pro sebe, chytne Brunneis za otěže a vydá se uličkami pryč od Časostromu. Kousek od hlavní ulice Avalonu uvidím vývěsní štít nějakého hostince. Přečtu si název hostince a uvážu Brunneis ke sloupu. "Počkej tady děvče, hned se vrátím." Pošeptá ji když ji pohladí a pak se vydá do hostince.

(U Zlatého bažanta.)

Rychle vyjde ze dveří hostince a dojde ke své hnědé klisně, které pořád trpělivě čeká uvázaná před hostincem. "Už jsem tady děvče a pojedeme domů na statek, ano?" Řekne ji dívka tiše a přitom ji něžně hladí po krku. Klisna souhlasně pokývá hlavou a jemně do své paní žduchne. Dívka se usměje a klisnu odváže a odvede trochu dál od hostince U Zlatého bažanta. Následně na ni nasedne, popožene ji do klusu a nasměruje ji uličkami pryč odsud, zpátky na jejich statek. Klisna ji s radostí poslechne a brzy i se svou jezdkyní zmizí ve spleti uliček.

Alric sotva co vyšel z hradu litoval že si bral plášť a neoblékl se střídměji, jelikož již ráno bylo horko, ještě než rudý kohout na obzoru roztahoval své spáry. U brány ještě preventivně varoval vojáky, že jeho dráče možná bude venku a důkladně je upozornil co se stane jestli jim unikne. Pak vyšel ven vedlejší branou, aby nebyl tak nápadný a brzo podél hradební zdi pokračoval známou temnou uličkou hloub do města. Vyhýbal se hlavní spleti ulic, nevěřil že se někdo jako mocný mág bude skrývat tam kde by mohl být potencionálně ohrožen, i když. Pod svícnem je největší tma.... Zabočil do další uličky a rozhlédl se. Bylo zde temněji, nebylo zde nikoho kdo by jej pozoroval. Tiše procházel zklidnělými uličkami a pak přešel v jednu větší. vynořil se jako stín a rozhlédl se. Po stranách ulice postávali dva chlápci, zřejmě opilci a v pozadí pořvávala nějaká žena. Pfff. Jestli někdy toho zatraceného mága najdu... Pomyslel si když prošel mezi opilci a vešel do další uličky. Domky tu nebyly chatrné, vlastně těch opravdu rozpadajících se byla v Avalonu jen malá část a i ti nejchudší se o domy dobře starali. Zabočil div že nevrazil do nějaké postavy stojící opodál, která rozhodila ruce, klopýtla a div že nespadla odcupitala jinam. Alric si oprášil plášť a rozhlédl se jstli zde není ještě někdo kdo by jej chtěl povalit na zem, ale pak si všiml něčeho co zaujalo jeho pohled. opodál postávala žena, která hlasitě rozprávěla se svými spoludrbnami, an rohu ulice. Alric chtěl zkusit štěstí a tiše přišel k nim a s uctivostí pozdravil. Rozpálená a zřejmě i temperamentní žena však Alrica odbyla s tím co chce, načež Alrica opravdu přestalo bavit se takto vytávat. „Chtěl bych... zeptat jestli nevíte něco o muži říkajíce si Fareas?“ Alric nečekal nějakou další odpověď a upřímně se jí nedočkal, když se ženy rozchechtaly a s poznámkami, které se Alricovi zajídaly, musel odejít. Ulice mu pod kroky tiše ubíhala a Alric vyzkoušel ještě několik podobných skupinek i nějaké jednotlivce, než se dostal na větší ulici mířící k bráně z města.

(Sherwoodský hvozd)

Tiše se proplétala uličkami, doprovázená uklidňujícím klapotem kopyt. Jeho původce by už dávno zabarikádovala do stájí, ale sama by svou kořist v přeplněných uličkách nezvládla dopravit v pořádku. Teď už potřebovala jen najít nějaké řeznictví.
Rychle se postavila před malého chlapce. "Hej! Kde tu je nějaký řeznictví?" "Ř... řeznictví?" vykoktal poděšeně. "No, nějakej obchod, kde můžu prodat maso."
"Tam," ukázal chlapec na nedaleký krámek, a rychle se vypařil jako pára nad hrncem.

Vešla, modlíc se, aby někoho nenapadlo jí vzít koně. Nutno říci, že obavy nepramenily z dobrých vztahů s ním. "Dobrej den," ozvala se. "Nechcete ode mne něco koupit?"

Spokojeně potěžkala svůj měšec, a poprvé ve svém krátkém životě se usmála na svého koně. "Tak vidíš," zavrněla k němu sladce. "A že já nevypadám jako lovec." Pobaveně se zasmála, a zasrčila své bohatství do bezpečí šatů. "Však já lovec nejsem. Jsem lovkyně!" Pak naprosto nepředvídatelně vtiskla hnědému zvířeti polibek na nozdry, a zamířila ke stájím. Možná se mezi ní a jejím dopravním prostředkem začalo tvořit jakési pouto.

Vznešeně, jako by snad byla urozeného původu, což nebyla, pokývla podkonímu, a hnědáka zavedla do stání sama. Natáhla se, a osvobodila koně od sedla i uzdy, načež ho i jeho postroj svěřila podkonímu. Doufala, že se mu podaří smít tu krev. Beze slova stáje opustila a odebrala se k hostinci.

(Zlatý bažant)

Alric jako obvykle trávil své dopoledne v podhradí kde pátral po onom tajemném mágovi. Připadalo mu že by měl polevit a zkusit to až někdy jindy, aby nebudil přílišnou pozornost. Přeci jen by to nemuselo býti hezké, když by si zaplašil svou vlastní kořist. Pomalým krokem v kápi, do kterého se nyní odíval, se procházel po uličkách, které byly tím špinavější čím byly blíže hradbám a marně se snažil najít hlavní ulici, nebo alespoň přístup k ní.
Já bych se na to vykvajznul.... Pomyslel si. Přestávalo ho bavit, že je jediným dračím jetzdcem. Ona to byla skvělýá pocta a dráče mu přidávalo na dobré náladě, ovšem přibylo mu tolik starostí, že to až nebylo pěkné. Proč musí být ten svět tak hnusný?! Kopl do bečky, valéjící se opodál a zahnul za další roh. Prošel nedaleko brány a zabočil. Pomalým krokem si to směřoval k čarostromu a ani nevěděl kam jde....

To opodál, kdesi na jiném konci města se podařilo najít Rhíasovi cestu ven z hradu. Hrozivě jej štvalo že jeho pán, druhá duše trajdá někde venku a on nemůže být s ním. Nechápal proč, vždyť se o sebe dokáže postarat sám. A tudíž, když se strážný nedíval, pootvřenými dveřmi vyklouzl ven a zmizel v hradu. Dostat se pak ven byla hračka...
Dráče si nyní pomalu vyšlapovalo ulciemi, přičemž se krčilo co nejblíže stínům, aby jej nikdo nespatřil a nedůvěřivě si měřilo okolí svým pohledem. Cítil že jeho duše je někde blízko, někde ve městě. Však on si ho najde.

<< Stará strážní věž
Cesta ubíhala rychle. Dokonce rychleji než obvykle takže se Haery s Tárrae brzy ocitli kousek od Avalonu. Cesta byla příjemná, protože jeli skoro celou dobu v lesích kde byl poměrně stín. Safírová po cestě kňourala, že se jí vůbec do Avalonu nechce, protože se trmáceli před několika dny pryž odtud. Dívka si, ale nenechala říci a stejně se na cestu vydala..
Když konečně dorazili k hradbám, Plavovláska přikryla dračici svým pláštěm, aby nebyla vidět. Sama dále jela v tmavě modrých šatech. Sice se jí jelo špatně, ale nechtěla se zbytečně zdržovat převlíkáním.
Hae seskočila z koně, chytila pevně jeho uzdu a pustila se někam do středu města. Mezitím Tárrae ze sebe shodila plášť, seskočila z koně a rozutekla se pryč. Plavovláska si jí naštěstí všimla včas takže se rozutekla za ní i s koníkem. "Stůj! Už tě nikam nevezmu," vyhrožovala dívka, ale bylo jí to houby platné. Dračice jí neposlouchala. Nakonec pustila uzdu, protože jí kůň zdržoval. Rozutekla se díky tomu rychleji a brzy safírovou dračici dohnala. Ta běžela vychytrale ve stínu, aby si jí nikdo nevšiml takže nebylo divu, že do někoho narazila, protože ten někdo se tam schovával též. Byla to doopravdy silná rána takže by se ani Tárrae nedivila kdyby to dané stvoření shodila. Plavovláska se udýchaně zastavila a vrhla na dračici zlý pohled naznačující: tohle si ještě vypiješ! Jenže dračici to teď nezajímalo. To do čeho narazila bylo rozhodně zajímavější. Byl to drak! Nádherný, rudá drak. Tedy dráče, ale to bylo jedno. Safírové se narovnala. Stoupla si a pořádně se narovnala. Šupiny jí minulí den drhla Plavovláska takže se teď leskly. "Kdo jsi?" Zamumlala Tárrae a mrkla na Rudého safírovím okem. Haery se nestačila divit.

Rhías si to pomaličku našlapoval kolem, když tu do něj něco vrazilo. Rubínový se div neskutálel o pár domů dále, kterak jej rána odhodila, jelikož byl nepřipravený a takovýhle přivítání z ulice rozhodně nečekal. Zasyčel, nechápal kde se v Avalonu vzali draci. Zvláště safíroví. Alric mu zcela jistě musel lhát!
„Já jsem Rhías! A kdo jsi ty! Nikdy jsem tě tu neviděl!“ Vychrlil hned a přeměřoval si nejdřive dračici a posléze i přiutíkající Haery svým okem. Safírové se nádherně leskly šupiny, což se o těch Rhíasových říci nemohlo. Ale snídaně byla výborná.
Rubínový se otřepal a vstal. nevěděl kdo to je a dost možná začínal mít strach. Co když mu něco udělají, co když mu ublíží? Navíc zde na ulici viděl mnoho škaredých dvounohých. Pomaličku zalezl více do stínu, aby na něj nebylo vidět. Přeci jen tu bylo místo kde mohl utéct. Znal tyhle dva vůbec jeho pán? A kde vlastně byl?

Alric mezitím došel k čarostromu a zamračil se na něj jak nejvíce dovedl. Kdyby jeho pohled metal blesky, už by byl strom v plamenech. Takováhle nestvůrnost... Pomyslel si Alric a odplivl si. Sedl si na lavičku a dal si ruce do klína. To co se za posledních pár dní dálo by nejraději zapomenul. Že on blbec vůbec lezl na nějakou výpravu. ušetřil by si tak starosti....

Dračice si Runínového několikrát prohlédla. Plavovláska jí říkala, že za vodopádem bylo ještě jedno vejce, rudé barvy, ale to někdo odnesl. Nepochybně to muselo být ono. Ale pro koho se vylíhlo? A proč ten někdo nedával na něho pozor? Vždyť mu muselo být jen několik dní. "Neboj se, maličký," promluvila dračice takovým hlasem, kterým lidé konejšili své malé dětičky. "Mé jméno zní Tárrae a mou jezdkyní je plavovlasá Haery," odvětila Safírová na Rhíasovu otázku. "Také jsi nemohl, žijeme s Hae v lesích," dodala vzápětí a udělala několik kroků v před k dráčkovi, který se začal stahovat více do stínu. "Kdepak máš svou druhou-duši? Nebo jsi si jí ještě nevybral?" Zeptala se dračice a safírová kukadla upřela na dráče před sebou. Pokud se někomu vylíhl, bude mu muset vynadat, že ho nechá toulat se samotného. Co kdyby se mu něco stalo? Ani by to nezjistil. Hravě ho šťouchla čumáčkem do nohy a vycenila zuby do úsměvu. Tak byla ráda, že se dozvěděla o dalším drakovi. Už byli tři. Už se těšila až Smaragdovi řekne, že nejsou sami, ale že je ještě jeden dráček. Těšila se až uvidí jeho výraz když ty slova vysloví.
Haery stála opodál. Raději. Vypadalo to, že se jich dráček bojí, protože začal od Tárrae odstupovat. Jeho druhá-duše zde nebyla. Nespokojeně si odfrkla a rozhlédla se. Kde by tak mohl být? Hlédáho vůbec? Plavovláska se začínala bát, ale Safírová to vyřešila za ní, protože se Rhíase ujmula. Teď už jen zbývalo na jít toho komu Rubínoví patřil.

Rhías je netečně pozoroval. měli štěstí že je alespoň nikdo neviděl. To by asi byl poprask!
Rubínový mezitím přemýšlel. Alespoň se o to pokoušel. Kdepak byl Alric když jej potřeboval? Alespoň že to byla dračice. S nikým si tak nepopovídal, ale i tak v něm hlodala nedůvěra. Co když přece...
Dráček se jakoby nenuceně odsunul. „Já se.. nebojím!“ Řekl zhurta, jako by byl kdejaký nebojsa.
Po nějaké době však přeci jen nad ostražitostí zvítězila zvědavost. „Já už ji mám! Jen ji teď hledám... A vy jste z lesa? Tam Vám musí být zima.“ Načež, ale trošku nemotorně uskočil před Tárrae. Ze stínu však nevycházel. Neměl by raději vzít nohy na ramena a vrátit se do hradu?

Alric mezitím přestal sedět a logicky vstal z lavičky. Bude si muset ujasnit prioriy a pro dnešek už to zabalí. Slíbil to Rhíasovi. Mohl by se mu na jatka stavit pro nějaký pěkný kus masa... Zadíval se na strom, na oblohu a pak se vydal uličkami. Chvíli mu trvalo než se zcela zorientoval, ale šlo to. Byl přeci kousek od hostince a odtamtud už do hradu trefí i poslepu.

Dračice si odfrkla. Chovali se takhle všichni? "Nebojíš? Tak proč couváš pryč?" řekla a vycenila zuby opět do úsměvu.
"Jestli chceš, můžeme ti s Hae pomoci hledat. Jen nám o něm musíš něco říci, aby jsme ho poznali," promluvila po chvíli opět Tárrae a mrkla na Rhíase jedním safírovým okem. "Zima? Ale vůbec ne," dodala ještě a podívala se po Plavovlasé Jezdkyni, aby také něco řekla. Ta, ale i nadále mlčela. Neměla proč něco říkat. Spíše přemýšlela kdo předtím vzal to vejce a pro koho se vylíhlo. Snad ne Alricovi! Zamyslela se na chvíli a nakonec pohled stočila k Rubínovému a Safírové. Rhías byl roztomilí. Stejně tak i Tárrae. Oba dva měli zajímovou barvu šupin.
Oba dva draci se schovávali ve stínu takže kdokoliv kolem nich prošel si mohl všimnout jen postávající Haery, která měla zabodnutý pohled na draky. Jen ten kdo by přišel blíže bych si jich všiml.

Ne nebojím! Já... Zarazil se. S výmluvami mu to moc nešlo ani před Alricem, natož si nějakou vymyslet teď. Ale nedal se a hbitě zabrousil jinam. „On bude někde v podhradí! Chodí sem každé ráno.... No. Ale já... já ho radši najdu sám.“ Vychrlil znenadání Rhías a přemýšlel jestli nemá utéct. Znáte je Alric vůbec? Určitě mi chcou ublížit.... Pomyslelo si dráče. Pořád se mu na nich něco nezdálo. Neznal je a chtěli mu pomoct? Alricovi nikdo nechtěl pomoct, alespoň mu to říkal....
Nějak mu to nešlo dohromady. Rhías se zadíval na Haery jakoby zjišťoval co je vůbec zač. „Plavovlasá?“ Zeptal se Rhías znenadání s očkama upřenýma právě na jezdkyni.

Alric se pomalu loudal uličkami a než došel na "hlavní třídu" uběhlo dost času. Popravdě, chtěl se ejště stavit na jatka, ale nejspíše to bude muset odbýt hradní kuchyně. Navíc si ji Rhías pochvaloval, bůh ví proč, když bylo maso hlavně syrové. Zvedl oči a rozhlédl se. Vzadu mezi domy tiše trčel Bílý hrad. Vydal se směrem k němu.