Les

Poslední kořínek. Víc jich nepotřeboval. Tak tedy odhrnul hlínu u další rostlinky, prsty opatrně vyhrabal drobný kořen tak, aby jej nějak neporušil, a ušmikl ho kleštičkami. Vzápětí jej uložil do plátěného váčku a hlínu zase nahrnul zpátky. Teď měl konečně dost trnů i kořenů, dost hned na několik flakónků velmi silného, smrtícího jedu. Spokojeně se usmál, oprášil si ruce a otočil se čelem k sergalovi.
Udělal to právě ve chvíli, kdy ten zvláštní tvor padal volným pádem ze stromu. Proč se tam ocitl, to Lucien netušil. Třeba má potřebu lézt po stromech, pomyslel si s úšklebkem. Jeho levé obočí stouplo o trochu víc, když pozoroval, jak se sergal opět vynořuje z křoviska. Měl štěstí, že to nebyl ten keř s oranžovými trny, problesklo mu hlavou.
Nesmál se, netvářil se nijak pobaveně, spíš jen tázavě a zkoumavě. Tenhle tvor v něm vzbuzoval jakýsi akademický zájem, vzhledem k tomu, že se ještě nikdy nesetkal s žádným jeho druhem.

Opustí píchavé prostředí křoví a vstoupí na studenou, kdežto měkkou hlínu, její bosé nohy to krásně vnímají. Zvedne hlavu a pohlédne do očí své společnosti, brzy mu do nich zírat přestane, nelíbí se jí to. Celý její chlupatý kožich sebou škubne, Ami je tudíž nucena podrbat se na loktu.
Po nepatrném časovém úseku se rozhodne, že svůj pohled znovu upře na Luciena. "Máš tedy všechno? " řekne starostlivým tónem, nečeká že jí odpoví. Rány na zádech jí ještě bolí, chlupy tam jsou zabarvené rudou krví, tmavší, nežli je krev lidská. Za to může asi jiné složení Hemoglobinu, či jiných látek v krvi. Kopne do kamene a ten se rozletí vysokou rychlostí a provede odraz od kmene stromu, načež zmizí někde v porostu.

Příliš si sergala po pádu neprohlížel a ani nic nepodotýkal, místo toho jen souhlasně kývnul hlavou na její otázku. "Uhm, ano, myslím, že ano," zamumlal a těknul očima kolem sebe. Nebylo pochyb o tom, že dnes stráví noc ve své alchymistické laboratoři, při svém koníčku - vytváření jedů. Na ty všelijaké baňky a bublající tekutiny měl téměř úchylku. Ale na druhou stranu, v alchymii skutečně vynikal. Tak proč se za to stydět?
Vlastně už se nemohl dočkat, až zase zmizí pod zem, do sídla Společenstva, lidem z očí. Neměl na ně náladu, navíc se dívali tak hloupě, chovali se jako primitivové... a to Lucien na lidech nesnášel nejvíc.
Pokrčil rameny, střelil pohledem po své chlupaté společnici, a pak se pomalu vydal zpět tou cestou, kterou přišel, přičemž si opět dával pořádný pozor na svoje roucho.

Takže už má všechno.. asi už tu moc dlouho nebude. Sergal se automaticky vydá jako věrný pes za ním, našlapuje tiše, aby nerušila nastávající noc. Ani se dnes pořádně nenajedla, asi se rozhodne zbytek dne zase hladovět. Kdyby se protáhla, byli by jí vidět žebra.
Zrychlí krok, vzadu totiž uslyšela nějaké ťápoty někoho jiného, možná nějaký myslivec loví černou zvěř, nebo tak něco. Bohužel se přitom ohlíží, tudíž se nedívá na cestu a přišlápne Lucienovo roucho na zem. Samozřejmě že upadne obličejem napřed, spadne do lesního porostu a ten jí obdaří hnědou špínou, humusem a všelijakým nechutným zvěrstvem. Druhou obětí jejího spěchu se pravděpodobně stane i Lucien, možná.. "Zatraceně!" Sergal zlostne praští do země zaťatými pěstmi a začne se pokoušet o alespoň provizorní umytí či očistu, vybere všechny větvičky co se jí zamotaly při pádu a odhodí je někam do neznáma. Dnes má holt špatný den..

Bezmyšlenkovitě se ubíral lesem zpátky, odkud přišel, zaznamenal však, že sergal za ním trochu zrychluje. Proto se letmo ohlédl přes rameno právě ve chvíli, kdy mu chlupáč přišlápl roucho. Překvapeně vykulil oči, chtě nechtě se díky přišpendlení sergalovou nohou k zemi zastavil a zavrávoral. A nakonec, protože něco takového skutečně nečekal, skončil na zemi i on.
Výraz v jeho tváři byl nejprve šokovaný a zmatený, ale jak mu pomalu docházelo, co se vlastně stalo, jeho výraz chladl, až úplně zmrznul. Posadil se, zkontroloval, zda se mu nevysypaly váčky s přísadami, a pak se pomalu postavil na nohy. Pohledem sklouzl ke svému rouchu. U spodního lemu bylo natržené a zelo v něm několik malých dírek od křoví, do nějž spadl jako pytel brambor. "Hmpf," zabručel a zamračil se. "No bezva." Takže dneska večer zřejmě nebude žádné oblíbené míchání lektvarů, ale prosení ženské části Společenstva, aby to roucho vyspravila. A pokud se na něj neusměje štěstí v podobě nějakého dobrovolníka, bude zašívat sám. Nové roucho ani náhodou nechtěl, k tomuhle měl určitý vztah. Zažilo s ním už příliš mnoho věcí na to, aby ho jen tak vyhodil. "Dávej si pozor, kam šlapeš, chlupáči," zasyčel k sergalovi lehce podrážděně. Doteď zvládnul projít lesem bez jediné skvrnky či dirky na černé látce a ten tvor to všechno zkazil. K naštvání. A navíc na takovéhle pády Lucien nebyl zvyklý a připravený, tudíž ho trochu rozbolelo trvale zraněné rameno.

Pohlédne na roucho, které se její vinou poškodilo, otevře ve svém malém neštěstí oči dokořán. "Satr.. Promiň. Promiň, moc se omlouvám!" Vstane, jasně dává řečí svého těla znát, žše jev jí to líto. Je celá předkloněná dopředu, ruce se starosltivě proplétají mezi sebou jako klubko hadů.
Najednou jí v hlavě přistane zajímavá myšlenka, či návrh "J-já ti to opravím! Slibuji! " Automaticky natáhne ruce k plášti , ovšem rázem je zase stáhne. Její žluťoučké oči se jen chtějí přesvědčit, zda-li se neválí na pěšince nějaký malinkatý kousek látky, co se třeba odrthl. Nic tam není. Úzkostlivě se vrátí pozorností k Lucienovi, ten z poškození své srdcové záležitosti rozhodně šťastný není. To pozná snad i malé dítě. " Já ti ho nechtěla zničit, byla to nehoda!" Vypípne ze sebe, teď rozhodně nevypadá impozantně, ba i strašně jako ráno. Teď ale vyvstává otázka, čím by mu to spravila, kovovou jehlu nemá, jediné, co jí v jejím případě může nahradit, je tak maximálně bodláčí z jehničňanů. Nit také nemá. Ovšem ona si nějak poradí, sice ještě neví jak, ale poradí si..Nějak.

"Omluva se přijímá," zabručel, ačkoliv zřejmě velmi nerad a neochotně. Nepřestává se mírně mračit, i když ví, že co se stalo, nejde odestát. Když sergalka navrhne, že mu roucho spraví, překvapeně povytáhne obočí. "Ty to snad umíš s jehlou a nití? A dokážeš to tak dokonale, aby na tom rouchu nebylo nic poznat? To bych chtěl vidět," odfrkl si s úšklebkem a nesouhlasně zavrtěl hlavou, bylo jasné, že nevěří tomu, že by tenhle tvor dokázal spravit jeho plášť.
"Já vím, že to byla nehoda," zavrčel pak. "Ale měla bys raději příště takovým nehodám předcházet, nemůžu ti totiž zaručit, že bych se příště dokázal ovládnout." Tohle nebyla výhružka, nebo to tak aspoň nemělo vyznět. Bylo to varování. Lucien věděl, že se občas prostě neudrží a musí si na něčem či někom vybít vztek a zlost, i když ho třeba rozčílila nějaká prkotina. Občas byl prostě... příliš vznětlivý.
"Jestli to skutečně umíš s jehlou a nití, můžeš jít se mnou, šití ti milerád opatřím," dodal pak, i když pochyboval, že by dovednost šití sergal ovládal.

"No.. Umím, na mě podobné osoby se oblečení nevyrábí, takže si musím nějak ošacení obstarat.." Odpoví mu, její šaty rozhodně nevypadají nijak aristokraticky, ale chodit se v tom rozhodně dá.
S přizavřenýma očima jí to dokonce sluší. "Ty máš nějaké..šitíčko, nebo tak něco? To mé stojí za starou bačkou.." ve skutečnosti ani žádné šití nemá.
Jen takové privozorní.. "Každopádně, já za tebou do města nemůžu.. Budou se mě bát a ukazovat na mě." Svěří se mu v odpověď, nejlepší by bylo, kdyby jí to prostě donesl.
Z lidí má takový zvláštní strach, i když oni z ní asi větší. Kdyby ho neměla, postavila by se jim. Ovšem oni po chvíli vezmou vidle a pochodně a pokusí se jí vystrnadit či dokonce zabít.Je to těžký úděl, ověšem kdyby jí někdo pomohl se začlenit do společnosti, možná by si i zvykla. Její vina jí trošičku pustila, už má trošku sebevědomější držení těla.

"Půjdeš se mnou do města," pronesl tónem, který dával jasně najevo, že Lucien neuslyší případné námitky. Chápal, že lidé podobného tvora asi nevítají s otevřenou náručí a sergal je patrně taky nemá bůhvíjak v oblibě, nicméně když už sergal něco provedl, tak ať si odpyká své provinění. A navíc, on přece není žádný poslíček, co by běhal do města a zase zpátky, aby milostivému chlupáči donesl jehlu a nit. To teda ne.
Zvedl pohled a zadíval se sergalovi do obličeje. "Znám cesty, kudy nikdo nechodí. Nic tě neohrozí a nikdo si tě nevšimne, to ti můžu zaručit... A navíc, za chvíli se začne stmívat, takže nás ve stínu už tuplem nikdo neuvidí," zabručel. Samozřejmě, že nelhal, znal cestičky, kudy málokdy prošel živáček. Při svém "povolání" takové stezky prostě znát musel. A znala je většina členů Společenstva. "Pak tě zase vyprovodím z města. Nebo ti můžu na noc poskytnout střechu nad hlavou, to záleží na tvém rozhodnutí," dodal.

"Dobře dobře.. už mlčím.." To, co myslel mezi slovy pochopil, asi by od něj chtěla přespříliš. Ovšem to, že jí nikdo neuvidí, respektive ty jeho řeči o tom, že jí nikdo neuvidí.. Nad tím už se dá zauvažovat, dokonce jí to trošičku povzbudí. Natolik, že zkroutí rty a usměje se, v jejím podání to nevypadá jako úsměv, ale dá se poznat, co myslí. Možná to je pro tuto situaci nevhodné.
" To jsi hodný.. " Dokonce si poskočí a zetlaská současně, lidi ráda nemá, ale to, že kdysi byla jedním z nich, to nepopře. Konečně se znovu dotkne něčeho, co stvořila lidská ruka bez nepříjemného pocitu, jež by jí bodal do zad. Možná by své emoce měla klidnit, ovšem proč se bránit, že? Cítí příjemné teplo na tváři, je to jako kdyby dospělí člověk našel dřevěného koníčka, s nímž si hrával. Měla by se uklidnit, ještě vzbudí pozornost a radost jí přejde
.

Hodný? On že je hodný? To mu už dlouho nikdo neřekl. Tak nějak prapodivně se nad těmi slovy pousmál, přikývnul a pokrčil rameny. On sám se za hodného člověka rozhodně nepovažoval, ale na druhou stranu ani za zlého. Jen za spravedlivého. "Tak jdeme," zavelil vzápětí, načež se rozešel ke kraji lesa. Teď už na své roucho nedbal tak úzkostlivě, ale i přesto si dával záležet, aby si ho nepotrhal ještě víc.
Kráčel poměrně svižně, jelikož věděl, že večer má jisté závazky, které nesmí hodit za hlavu. A večer se rychle blížil. Netrvalo to příliš dlouho a konečně došli k okraji lesa. Lucien sešel na cestu vedoucí přímo do Avalonu, a vyrazil k městu.

>> Avalon, náměstí & uličky

Vrátí se ze světa snů doprovázený dlouhým zívnutím. Vyskočí na nohy a oblékne si zbroj a vezme opasek s mečem. Byl hladový, dva dny nejedl a nemůže nic najít, dva dny se snažil něco ulovit, ale marně. Snad se to do třetice podaří. Skrčí se, ujistí se že má opasek správně, zavětří a ucítí pach, bylo to zvíře. Odrazí se od země a dlouhým skokem přeskočí kládu a rozběhne se přímo za nosem, větvičky ho šlehali do obličeje, úplně je ignoroval jeho srsti to jenom prospěje. Pokud tam nějaká větvička nezůstane. Zvíře bylo nejspíše blízko, už bylo cítit skoro všude. Vytasí meč a začne se rozhlížet a jeho uši se pořád natáčí podle toho co slyší. Když konečně zahlídne zvíře - nejspíše srna - rozběhne se a skočí na srnku. Meč ji přidrží pod krkem a potom jenom trhne rukou a vystříkl proud krve. Usměje se a počká než srnka vykrvácí. Když srnka v jeho sevření povolila, začal odřezávat kusy masa, ale to až potom co jí svlékl z kůže. Když je maso nakrájené, přehodí si srnku a maso přes rameno a jde zase zpátky ke svému místečku. Když tam dorazil přehodil maso přes silnou větev a posadí se. Vezme si dva kameny, položí je na zem a potom se půjde porozhlédnout po nějakých suchých větvích. Když je má tak se vrátí udělá z nich malé ohniště které zbývá jenom zapálit. Vezme si dva kameny které dříve položil na zem. Škrtne a zkouší to takhle dál dokud se větvičky nezapálí. Po nějaké době když už bylo ohniště zapálené, si na větev nad ohništěm pověsí plátek masa a počká než bude pěkně opečené. Když se tak stalo vzal si ho a začal ho jíst. Jen co dojedl si sedl a přemýšlel o životě

Vyskočí na pařez a zakolísá, ale udrží se, zavětří a ucítí pach krve, tak známý pro bytost jako je ona. Něco tu nehraje, její nedávno uklidněná nátura se naštve, někdo lovil v jejím revíru a ona to nebyla, to prostě není správně, musí zjistit kdo se opovážil jí rýpat do jejího zaměstnání, vrcholu potravinového žebříčku tohoto lesa, lépe řečeno vrcholného predátora.
Sleze z pařezu a začne stopovat pachovou stopu, tuhle stopu zná! Zní jako kdyby to byl její pach, ale.. jako kdyby to byla ona a ani nebyla, jako kdyby to byl chlap.. zavání to čertovinou.
Brzy se odér vetřelce smíchá s vůní kořisti, lovil na jejím lovišti, jaká drzost!
Za krátkou chvíli vyplněnou stopováním najde i konkrétní zločin, ještě čerstvá mršina lesní zvěře, srny. Kdyby jí obličej nekryla srst, byla by celá rudá, začne mlátit pěstí do kmene stromu, který měl to neštěstí a stál vedle ní. Její zrak ovšem sleduje jen ty zbytky masa co se válí na zemi, vypadá to jako kdyby to udělala ona, ale ona tu přece nebyla..
Začne vát jemňounký větříček, promíchaný s vůní jehličí, takže se její srst celá otočí po směru proudu větru.
To jí taky přinese nějaký kouř, vůni pečeného masa.. On si to peče nebo co!
"Tohle je vrchol! Používá moje dřevo na svůj oheň a loví mé jídlo!" Zařve si sama pro sebe, není jiná možnost než jít zase po stopě ..
Po chvíli stopování uvidí i zář ohně, připlíží se blíž a odhrne pár větviček nějakého křoví, naskytne se jí pohled na ohniště , které už dohořívá, to jí vykouzlí na líci zamračení.
Hned vedle vidí i Hvarna, mračení zmizí a vystřídá jej údiv, překvapení a všehochuť pocitů, aby ne, vždyť vidí Sergala!

Vychutnává si ještě čerstvý vzduch. Jenomže, vítr k němu přinese něco co se mu ani trochu nelíbilo. Zdálo se že je zde někdo o kom by měl vědět. Bojově zařve aby případného protivníka zahnal. Aby se ujistil prošel okolo svého tábořiště a když si myslel že je všechno tak jak by mělo být narazí na keř kde se schovávala nějaká bytost. Vytasí svůj meč a zamračí se."Kdo jsi a co zde pohledáváš?! Nechceš přeci ochutnat čepel mého meče!" Odhrne větvičky a spatří něco co nikdy neviděl. Dalšího sergala. Kdo to mohl čekat že se uprostřed obrovského lesa najde ještě jedno takové stvoření. Jako byl on. Zlost vystřídá zvědavost. Netušil co má dělat ale stále neměl rád někoho na svém místě."Jdi pryč nepotřebuji zde někoho kdo by mi připomínal že jsem chlupatý a... jiný." Zasune meč do pochvy ale stále má dlaň na jeho jílci. Pohodí rukou někam do lesa."Jdi, ztratil jsem život a teď o něj pouze bojuji. Nepotřebuji někoho kdo by mi mohl podrazit všechno co teď mám a vlastně to ani nemám" Posadí se na pařez a pomalu ale důkladně začne přemýšlet co se může stát. Buď ji tu nechám a budu riskovat a nebo ji vyženu a už nikoho jiného nepotkám. Probíral to až dospěl k závěru. "Víš co? Tak tedy zůstaň, ale jediný náznak že mi chceš něco provést. Sprrrovodím tě ze světa tak rychle že to ani zvířata neuvidí a neuslyší." Naschvál dal důraz na sprovodím až z toho vrčel aby vzbudil strach. Když ji to takhle gentlemansky vysvětlil tak vstal a vzal zbytky masa a položil je na pařez na kterém seděl. "Tu máš, bohužel už jsem nejlepší maso snědl ale to jsem netušil že mě navštíví plyšák." Když se posadil na kládu začal sebou trochu nervózně pohupovat. Nepatrně ale když si toho někdo všimne tak ho má okamžitě přečteného. Nevěděl totiž co má dělat. Kdyby poslouchal svou intuici a instinkty tak by už byla pryč, ale on to neudělal a to ho překvapilo. Neudělal to co by normálně udělat měl.

Lekne se, on jí ucítil, skrčí se a začne tiše doufat že si jí nevšimne. Marně, zvedne hlavu a vyjekne, spadne dozadu na záda, má přivřené oči a polootevřenou pusu, vypláznutý jazyk.. její nitro prostě dává najevo podřízenost a strach, jako pes..
"Já nevěděla že se tu usadil další.." Poslední slovo své tiché věty spolkne, ještě je vyjukaná z jeho náhlého vpádu. Opře se rukama o zem a vstane, vyleze ven z křovisek k jeho..domečku.
"Ale já nechci jít pryč, vždycky jsem si myslela že jsem jedinečná v mém.. problému, a teď se dozvídám opak, byl by to hřích se tě nezeptat na pár otázek. Ne?"
Poslední slovo zavánělo nejistotou, vždycky dokázala každého nepřítele zahnat, odehnat nebo tak něco, ale on je taky chlupáč, navíc je to chlap, takže je silnější..nepochybně, a navíc má meč, ona má jen takové malé párátko vlastní výroby.
Přijde blíž a prohlédne si ho, rychle se skloní a začne zkoumat jeho nohu, zkontroluje, zda-li se nedívá a pak se zase narovná. Její nejistota se ještě prohloubí po pohledu na její vlastní nohu, je úplně stejná..
Nás je snad vážně víc.. prolétne jí hlavou, polkne slinu a založí si dlaně za zády.
"Nic ti neudělám, k čemu by mi to bylo...stejně by jsi mě přepral, tak proč bych se měla snažit. Jen si tu zůstaň, ale jestli chceš tak odejdu a nebudu ti rušit tvoji.. večerku.." Ruce dá před sebe a gestem naznačí že na něj netlačí, ale to už jí leží před nosem jídlo na pařezu. Se zvednutým obočím se na něj podívá takovým tím pohledem, jako kdyby se něco stalo. "To je pro mně?" začne těkat pohledem mezi masem a Hvarnem, nakonec se jí pohled ustálí na mase a ona ho vezme, jen tak do rukou, jen si ho prohlíží, v žádném případě ho nezačne jíst.

Zamračí se a postaví se. "Dokud budeš zde, tak něco takového jako večerka neexistuje. Nevím jestli si ženy musí stanovit večerku aby náhodou nebyli unavený tak tady to neplatí. Já jsem svého štěstí tvůrcem, a jestli se chceš na něco zeptat. Klidně se ptej, ale dávej bacha co říkáš nebo ta tvá hlava plná prkotin bude ležet na zemi." Možná to trochu přehnal ale byl spokojený, vstal a začal se procházet. Je to společnost po hodně dlouhé době. Společnost asi po 30 letech. Netušil co dělat, netušil jak se chovat. Z etikety znal pouze to aby na slovo poslechl svého pána. To také dělá. Poslouchá sám sebe. Za ty léta co byl sám si o sobě hodně věcí uvědomil a hodně si jich přiznal. Zvedne obočí a musí se usmát "A pro koho jiného to asi bude? Já budu asi šílený, budu tady mít imaginárního společníka a budu mu dávat najíst? Ne, jsem hodně věcí ale blázen zrovna opravdu nejsem. Takže jestli máš hlad tak si to sníš a jestli ne tak to nech a nečuchej k tomu je to normální jídlo." Znova to přehnal a znova je nadmíru spokojen co právě řekl. Vytáhne kůži ze svého ručně vytvořeného stanu a položí to k ohni. "Tady máš, já můžu spát i na zemi." Začínalo se stmívat a tak si sedne na okraj kde leží jeho stan. Dívá se na nebesa a když si uvědomil že musí ještě něco udělat, tak vstane a doběhne někam za roh. Vrátí se s náručí klacíků a chomáčem trávy. Nejdřív vezme dříví a položí ho doprostřed ohniště. Pod dříví položí chomáček trávy. Vezme své kamínky a chvíli se snaží zapálit oheň.

"Tak jo.. večerka nebude.." Přizná si smutně a povzdechne si, sedne si na kládu a začne se krmit, ovšem oči pozorují jen jejího dominantního společníka. dost se ho bojí, každým mrknutím čeká že se zvedne, vezme větev a praští jí po hlavě za to, že tu s ním sedí. Kdyby k ní přišel blíž tak uvidí jak se celá třese. Uši se jí postupně skloní úplně dolů. začnou vyset jako rampouchy.
"Dobře, takže... vadím ti tu? Jestli chceš tak odejdu, protože tu o mě evidentně nestojíš." přizná si tiše a zvedne se, jako kdyby už řekl, že ano.
"Já jsem neřekla že jsi šílený, jen nevím co ti mám říct, ještě jsem neměla tu čest mluvit s někým mně podobným." Odpoví mu a začne sledovat jeho rozbalování stanu. Asi se připravuje na spaní, stan je tu jen jeden a ten je jeho, takže je pro něj. Omyl.
"Pro mě? Vážně?" Otáže se ho překvapeně, vyjde pomalým, nejistým krokem ke stanu a prohlédne si ho, neodváží se na něj sáhnout. "To si nezasloužím, spi v něm ty.." Opáčí mu na jeho nabídku a hned od stanu odstoupí a postaví se na všechny čtyři jako nějaké zvíře, začne chodit v malých kroužcích a nakonec si lehne, chvíli čumí jen tak do blba a nakonec se podívá na svého nového společníka."Já budu spát na zemi, já jsem tě vyrušila tak se taky potrestám, i když pro mě to nebude nic neobvyklého." na chvíli se odmlčí a pak zase spustí. "Neměla bych ti vykat? Ani neznám tvé jméno a je vidět, že jsi o něco víc než já, soudě podle toho, že máš vlastní brnění, meč a podobně.." nabídne mu sklesle, začne pohledem hledat nějakou pytlovinu, list lopuchu nebo něco čím by se mohla přikrýt.

Když konečně zapálí oheň vesele si zavrčí, když slyší jak odmítá okamžitě se postaví a zvedne stan."Tak hele... Já jsem řekl že si ten stan vezmeš tak si ho vezmeš je ti to jasné?" První dvě slova řekl drsně ale potom si uvědomil že by měl být milejší. Zbytek věty řekl veselým tónem a když se ho optá na jméno slušně ji odpoví. "Hvarn..Keustren" Jakmile mu připomněla zbroj a meč zarazí se. Zamračí se a je to zase ten mrzout ale ne jako před chvílí je to smutný mrzout. Připomnělo mu to ten den kdy ho jeho vzor nechal proměnit v sergala. "Já jsem pouze rád že tu zbroj mám. Nemám ji kvůli tomu že bych byl nějaký boháč. ne to opravdu nejsem." Poté ji stručně vysvětlil co všechno se ve dvou dnech přihodilo a jak mu to změnilo život. Když domluvil tak připravil stan tak aby ho měla vedle sebe. "Jak se jmenuješ ty? Jestli se mohu zeptat." Sedne si k ohni a sundá si zbroj takže na něm zůstane jenom bílá špinavá košile a hnědé též špinavé kalhoty. Protáhne se a zívne si, znělo to celkem divně a to znamená legračně. "Když tak nejsem vůbec o něco víc než ty. Jsem to samé. Byl jsem šlechtického původu, ale teď již nejsem. Nyní jsem stejné krve jako ty. Nemyslíš? Takže mě budeš tykat a budeme si vždy ve všem rovni." Zasměje se protože se mu něco vybaví. Když se přestane smát tak jako by se nic nestalo. vezme si jeden klacík z ohniště a začne s ním rýpat do středu žáru. Vyruší ho zahoukání sovy. Zvedne uši a zavětří, když nic necítí kromě těchto lítajících zvířat zase skolpí uši a má je tak jak by je sergal měl mít.

Přestane jí zajímat přikrývka a místo hledání se na něj podívá. Cítí že se v něm něco změnilo, její uši se kapánek zvednou a taky mají proč, už se ho nebojí tak jako dřív. "Tak teda když chceš..." zvedne se a zívne, zase přijde ke stanu a strčí do něj hlavu, je tam celkem dost místa. Vystrčí hlavu ven a podívá se na něj, už ví jeho jméno. "Pěkné jméno, pasuje ti na míru.." řekne mu s drobným úsměvem a ten po chvíli pohřbí, nechce aby to vypadalo nějak přikrášleně, třeba že s ním koketuje nebo tak.
"Já? No, já se jmenuji Amarena.. Raabe." Odpoví mu, položí si dlaň na hruď a po chvíli se dlaň sama dostane na Růženec co jí visí na krku, polkne a radši dá dlaň pryč.
Pohledem sleduje Hvarna jak si sundává brnění, polkne, zakryje si oči dlaní, sice nic stydkého nevidí, ale přecijen, jí přijde sledování Hvarna jak svléká železný krunýř pošlé. Jakmile má hotovo, tak dá ruku pryč a uklidní se hlubokým nadechnutím.
"Šlechtic? Pane na nebi.." užasne, má tu čest se setkat s šlechticem, její srdce se rozbuší vzrušením, samotná Sergalka se mezitím začne hrát s rukama a začne se nervózně rozhlížet.
Sovu ani nezaznamená, jen se s jakýmsi údivem a úctou dívá na Hvarna, pomalinku se k němu přiblíží a nakonec si sedne vedle něj. S odstupem, ale stejně, vedle něj..

Sleduje ji a poté se znova upřeně dívá do ohně. Když ho začnou pálit oči, což bylo po pár sekundách. Zamrká a zatřese hlavou, načechral si tak srst na hlavě. Rukou si srst srovná a podívá se na Amarenu. "Děkuji... ale někdy mi to jméno moc nesedí, teda nesedělo když jsem byl malý. Teď se mi libí a možná se ke mě i hodí... Jak se tak dívám pořád se na mě koukáš jako bych spadl z nebes nebo jsem byl sám král. Jak jsem řekl, jsme si rovni a tak to i bude."
Usměje se a nohy má neohrabaně skřížené a po chvilce se postaví a protáhne si ocas, tím že s ním začne kroutit a švihat. Omylem švihnul Amarenu, okamžitě se otočil a sklonil "Promiň, omlouvám se to jsem nechtěl. Nebolí tě to?" Doběhl dlouhými kroky - pro lidi spíše skoky - k malému jezírku a do rukou nabral trochu vody. Doběhl zpět ale trochu pomaleji aby mu neukápla voda. "Tady máš vodu a ještě jednou se omlouvám." Nalije vodu do ručně vyřezané misky a položí ji k Amareně. Znovu se sedne a pro jistotu si ocas stočí k nohám.

"Aha, zajímavé.." pronese tiše a narovná se, jakmile jí připomene její neustálé civění tak se zarazí a podívá se před sebe někam do vzduchu. "Promiň, nepřemýšlela jsem o tom, jen si musím zvyknout na společnost jiného.. Sergala." objasní své neustálé zírání a povzdechne si. Začne se dívat na hvězdičky na nebi, hledá zrovna tu, kterou sledovala jako malá.
Co když spadla a už tam není? Zděsí se najednou, začne horlivě kmitat očima sem a tam, nakonec jí najde a zděšení upadne.
Tu ovšem dostane ránu ocasem, která jí z rozčarování dostane, pomalu se otočí na Hvarna a zamračí se. Dlaní zkontroluje stav své tváře, není to moc poznat ale trošku to bolí.
Už už chtěla násilníkovi vynadat, ale to už běžel pro vodu, její zamračení zmizí s jeho návratem, nečekala, že by byl tak ochotný a donesl jí vodu. Tu velkoryse příjme, dokonce i s úsměvem. Namočí do tekutiny dva prsty a přetře si s nimi ono místo, kam jí omylem praštil.
"Děkuji, to jsi nemusel.." Už jí to bolí o poznání méně, přijde jí čím dál tím víc zajímavější, nejdřív byl netaktní a teď je jako vyměněný. Zvláštní.

Usměje se a zvedne uši protože znova uslyšel zahoukání sovy. "Ale musel, uhodil jsem tě. A byl jsem vychován jako rytíř a to znamená že se tak budu chovat." Utrhne si kus trička a několikrát ho přeloží, namočí ho do vody skrčí se a natáhne ruku."Ukaž, pomůžu ti." Jemně přiloží ruku s hadrem na místo kde ji uhodil ocasem. Párkrát tam přejede s mokrým hadrem a poté ho odloží zpět do misky. Projde se protože se cítí trochu provinile. Nejdříve byl hrubý a teď ji ještě bouchnul ocasem. Navenek byl šťastný to byl ale taky byl smutný z toho co jí provedl. "Už se to nikdy nestane, radši si budu chodit protahovat ocas někam jinam."
Chvíli tam pochoduje a poté se zastaví a pohlédne do ohně. "Jakého původu jsi ty? Protože jsi tak valila oči když jsem řekl že jsem šlechtic." Zase se trochu projde a poté se ještě víc rozjasnil když chvíli přemýšlel o tom že potkal sergala... sergalku. "Nejspíše už půjdu spát"
S těmito slovy se protáhl a zívl si. Lehne si blízko ohně do klubíčka a zavře oči. "Kdyby jsi něco potřebovala tak řekni. Jsem tady takže stačí jenom říct a hned vyskočím na nohy"

"No dobře, když chceš.." svolí, né že by se mu jeho nabídka nelíbila, jen si chce uchovat jakousi zdrženlivost. Jakmile se hadřík z jeho košile dotkne její rány tak sykne a vydá ze sebe jakýsi pazvuk, pohlédne na Hvarna a usměje se. "Ke mně se nemusíš chovat jako rytíř, ostatně proč by jsi měl, že? " Odpoví mu, rána už vůbec nebolí. Kolena přišoupne k sobě a ruce položí do klína, začne jeho chůzi sledovat. "Nic se neděje, ty za to nemůžeš, to ten ocas." Uklidní ho s úsměvem. Nemusí se starat, už je to v pořádku. Mezitím vleze do stanu a zívne, otočí se, lehne si a vykoukne ven.
"Já? No, já šlechetný původ nemám, já vlastně žádný původ nemám, můj táta byl statkář a protože se holka na statek nehodí tak mě šoupl do kostela." Pronese a začne mu povídat svůj příběh.
Notnou chvíli jí to potrvá, zdělí mu všechno co o sobě ví a pamatuje.
"No, když jsem se dívala do toho stanu tak je tam místa celkem dost, nevidím důvod proč by jsme se do něj nevešli oba.." Navrhne, podívá se na stan a pak na Hvarna který se připravuje na spánek. Sama se diví nad svými slovy. "Teda pokud ti to nebude nepříjemné, já jen že z praktického hlediska by jsme teoreticky mohli být v teploučku oba.." objasní své tvrzení a polkne, čeká na jeho názor. Možná kdyby neříkala svoji nabídku na sdílení stanu tak by byla v klidu, ale ne, ona to prostě říct musela...

Když mu chce Amarene zdělit svů příběh tak se posadí a poslouchá. Poté povytáhne obočí. "No až tak moc by mi to nevadilo, tak se tedy radši zeptám jestli ti to nebude vadit. Ještě jedna věc, to jak se chovám k někomu s kým se přátelím tak to dělám sám a automaticky."
Usměje se a vleze dostanu, namačká se na stranu stanu aby měla Amarena místo.
"Jenom jak jsme se bavili o tom rodu. Na tom teď už nezáleží. Jsme sergalové, a tak se teď k sobě i budeme chovat." Usměje se ale už to není vidět protože je otočený směrem k stěně. Když už skoro spal tak něco ucítil. Vyplazil se ze stanu a postavil se."Promiň, je tu někde zvíře a jsme teď dva a tak si musíme sehnat jídlo dopředu."Nasadil si zbroj a opasek si připnul okolo pasu. Rozběhl se směrem kde cítil zvíře.

Usměje se nervózním úsměvem, přimáčkne se k pravé půlce stanu aby měl Hvarn místo.
"Jo, dobře, budeme se chovat tak, jak se normální Sergalové chovají.." řekne mu a polkne, neví jak se plyšáci chovají, ale na to příjde později, třeba ráno.
Najednou její spolubydlící vstane a vyjde ze stanu ven, Amarena se zprvu lekne a pak vyjde ven, bezradně se na něj podívá.
Jakmile obhájí své jednání tak se zamračí, nechá ho jít a zaleze zpátky do stanu, lehne si na bok a přikryje se látkou co v provizorním domě leží. Začne si něco sama pro sebe drmolit, něco typu "Koho to napadá, lovit o půlnoci.." nebo "To je ale... že mě nechal uprostřed lesa sám..."