Les

Nejraději by si nafackovala. Opakované ujištění, že tady nezáleží na tom, jestli si všimne něčího příchodu, ji neuklidňovalo, ba naopak. Jak jsem se jen mohla nechat takhle překvapit? Jak to, že jsem ji neslyšela?
Zabrala se do práce tak, že se div leknutím nepořezala, když se k ní donesl Haeryin hlas, který jejím hlasem nebyl. Tehdy v hospodě se přiklonila k názoru, že se jedná o břichomluvectví, ale teď nabyla jistoty, že ta nebohá holka zešílela. Proč by jinak mluvila sama se sebou?
Pomalu se zvedla, rozpolcená mezi touhou Haery odehnat, a přirozenou shovívavostí k mentálně slabé. Zvítězilo její lepší Já, a ona vykouzlila celkem upřímné nadzvednutí koutků, zatímco se k ní otáčela. Zdálo se jí to jen, nebo doopravdy zahlédla modravý záblesk? Svým smyslům už nemohla věřit - ne, když neslyšela kroky, ne, když měla hlaucinace v osvětlené hospodě.
"Taky tě ráda vidím," kývla Kai, a rychle si otřela zkrvavené ruce do kalhot. Trhla hlavou k mrtvé šelmě. "Stahuju ji z kůže," zašklebila se, rozhodnutá se nezmiňovat o "druhém hlasu". "Normálně vlky nezabíjím, ale tahle mě napadla." Nejen ona. A všechna zbylá zvířata se dala na útěk. Ty bys měla raději taky.
"A co tu děláš ty?" Kaarea se znovu sklonila k mrtvému zvířeti, a pokračovala v krvavé práci. Podvědomě se k dívce natočila bokem, a tělem tak svou činnost zakrývala. I když byla naoko zcela zaujaté stahováním, dávala pozor, jestli, a co podivná dívka řekne, ale malá, praktická část, hluboko v ní, už uvažovala, kde by mohlo být vlčí doupě.

Kaarea se otočila. Vypadalo to, že si ničeho nevšimla. Tedy, dívka usoudila, že si dračice nevšimla. Ta se schovávala v keříku, přitisknutá k zemi, aby nebyla vidět. Ovšem chvílemi na její šupiny dosáhlo slunce a díky tomu občas její šupiny vyloudili safíroví záblesk. Jako by se v keříku schovávalo něco velmi cenného a drahého. Pokud by se Kaarea zaměřila na keřík, mohla by si povšimnout safírových oček, které jí sledovali. Tárrae totiž čekala co dívka udělá.
"No já tebe také," odvětila Plavovláska. Snažila se nedívat se k místu kde se Safírová schovávala. Pokud by si jí totiž dívka nevšimla, mohla by jí tím prozradit, a proto pohled zabodla na nebohou vlčici, která byla napůl stáhnutá z kůže. "No jistě," přikývne trochu nervózně.
Při slově 'napadla' se rozhlédla zda se tady náhodou nenachází ještě nějaký další vlk. Nechtěla by se totiž stát obětí tohoto zvířete i když jak se zdálo, nikde žádný nebyl. Při rozhlížení zabloudila pohledem i ke keři kde se Tárrae schovávala a přitom se usmála.
"No, byla jsem na pocházce. Ve městě je hrozné vedro a tady je příjemně. No lépe je, ale stejně u jezera," odvětila Haery na dívčinu otázku.
Tárrae už to v keři nebavilo, a proto se mírně zatřepala. Zmínka o jezeru se jí velmi líbila, hlavně jí bavilo se v něm cákat. Vždyť by už mohli jít, ta dívka měla stejně nějakou práci což znamenalo, že jí nezajímali. Tak to alespoň Safírová vnímala.

"Omlouvám se," ozvala se Kai, a dokonce tam vloudila i omluvný tón. "Nechtěla jsem tě vyděsit. Ale myslím, že tu žádný jiný vlk už nebude." Se slovem "nebude" ukončila nechutnou práci jediným prudkým trhnutím dýky, načež tělo opatrně vymotala, a kůži nešikovně očistila lehkým přejetí dýky, Ať si ji čistí ten, kdo ji koupí. To už není její starost.
Vstala a protáhla se, přičemž si všimla dívčina pohledu k Blyštivému keři, jak ho pokřtila, protože teď se jejím nebohým očím zdálo, že vidí dva safírové kamínky.
"Tady je někde jezero?" zareagovala Kai, zatímco neobratně rolovala kůži, a vrhala nervózní pohledy ke keři. Zdálo sejí to, nebo se vážně zachvěl? Vždyť nefoukal ani ten nejmenší vánek.
"Ale jistěže tu je. V každém přirozeném lese je jezero, nebo aspoň blízko něj," zabručela si odpověď sama pro sebe.
Ale na koupání teď není čas. Opatrně se natáhla po luku, a hodila si ho přes rameno. Zdálo se, že nebohý keř se nemůže dočkat, až odsud vypadne, jak se třásl. Tak fajn.
Smutně se na Haery usmála, i když ze zcela jiných důvodů, než se dívka měla domnívat. Žádný smutek z rozloučení v tom nebyl.
"Je mi líto, ale ještě musím něco udělat," řekla. "Hezky si to u jezera užij," sklonila mírně, uctivě hlavu. S bláznem jednej vždy uctivě, je-li ti život milý, říkávala jí matka.
Pak se otočila, a lehkým, kočičím krokem se vydala na pátrání po vlčatech. Neměla času nazbyt. Stromví, kolik času už uplynulo od posledního kojení.

"Nemusíš se omlouvat," odvětila dívka a opět se usmála. Kaarea dokončila práci přičemž Tárrae se mlsně olízla. Vždyť tam bylo maso. Aniž by si to dračice připustila, dostávala na něj chuť a čim více sledovala maso, kůži a dívku tím více se do masa chtěla zakousnout. I když před chvíli jedla, klidně by kus masa snědla. Vlka ještě nejedla a tak jí zajímalo jak chutná.
"Samozřejmě. Křišťálové jezero, kousek odsud. Přesněji někde tam," Plavovláska natáhla ruku, aby dívce ukázala jakým směrem se jezero nachází. Poté ruku nechala spadnout dolů.
"No jistě, nebudu tě nadále zdržovat," odvětila Haery a chvíli sledovala dívku než se jí ztratila z očí. Když nebyla vidět, vylezla z keře Safírová. "Tak co, půjdeme k jezeru?" Optala se Jezdkyně dračice, která na ní upřela safírové oči a poté se obrátila tím směrem kudy odešla Kaarea. "Ale já mám chuť na maso," prohlásila Tárrae. Věděla, že Plavovláska nebude souhlasit s tím, aby šli za ní, ale to jí zrovna teď bylo jedno. "Na to ani nemysli," prohlásila dívka. V jejím hlase bylo znát, že to myslí vážně. Co kdyby se jí něco stalo? Vždyť Kaareu moc dobře neznali, zabila i vlka. Dokázala by tedy zabít i je. Jenže Safírová už byla rozhodnutá, že maso ochutná, a proto využila dívky nepozornosti a rozeběhla se tam kde cítila krev a maso brzy uviděla dívku s lukem, a proto zpomalila, aby se mohla když tak včas skrýt, kdyby se náhodou Kaarea otočila.
Plavovláska si i hned všimla, že dračice zmizela. Jenže kam? Naštěstí si všimla safírového záblesku, a proto se vydala za ní jenže o něco pomaleji.

Zase byla ve svém živlu. Sice se občas trochu zapotácela pod vahou kožešiny, a pořád ještě uvažovala nad tím, jaké měla štěstí, že jediný šíp zabil něco tak obrovského jako je vlk, ale nyní se stala lesem. Uklidňovalo ji známé prostředí, dávala pozor na podezřelé zvuky, a přitom si vychutnávala tichý šum stromů, zpěv drobných ptáčků, kteří ani nepostřehli její přítomnost, šramocení drobných zvířátek hledajících potravu, dokonce i takřka neslyšný zvuk jejích kroků.
Bedlivě se rozhlédla, a pak udělala něco nechutného, ale nezbytného - přehodila přes sebe kůži zakrvácenou stranou dolů, a do ruky popadla luk, napjala tětivu, připravená kdykoli vystřelit. Doufala, že jí to strašné opatření propůjčí svůj pach, vlčí pach, a že vlčata budou tak nezkušená, že nepostřehnou pach smrti, který visel všude kolem.
Kde by tak mohla být vlčí nora? Pravděpodobně se jedná o nějakou nedalekou, drobnou jeskyni, asi s rovným dnem. A Kai by vsadila krk na to, že tu moc takových míst nebude.
Zaplašila rozum, uvažování, a stala se zvířetem řízeným pudy. Instinktivně zpomalila, a dívala se na zem. Tam! Zacukaly jí koutky. Drobná stezka, nepochybně zvířecí. Tady běhala vlčice. Kai si byla jistá, na severu stezek tohoto druhu vzniklo až nebezpečně moc.
Se zacukáním koutků vyrazila, ale cítila nervozitu. Dokáže zabít něco tak nádherného, úžasného, a jedinečného, jako je mládě?
Pokračovala dál a dál, zapomněla na všechno kolem. Vnímala jedině rychlé, splašené tempo rozechvělého srdce, a mělký dech, co se jí chrčivě zadrhával v hrdle.
A v okamžiku stála přesně u takového doupěte, jaké si představovala. Před ním sedělo špinavé, šedé vlče, a hladově kníkalo. Zamířila, napjala tětivu, ale vystřelit nedokázala. Mládě ji zvětřilo, a cítilo jen svou matku. S radostným zakvičením se k ní rozběhlo, a svůj omyl si uvědomilo příliš pozdě. Pak už jen mohlo bezmocně chňapat po silných prstech, co je pevně svíraly kolem drobného, vyhublého tělíčka.
A Kai asi poprvé v životě pocítila slabý plamínek náklonnosti k jinému než lidskému tvoru.

Tárrae pořád sledovala Kaareu. Když si přes sebe přehodila kůži vlka, mlsně se olízla. Už to maso chtěla ochutnat. Vůně vlčího masa jí šimrala v nose a čím déle jí sledovala tím více chtěla mít maso v tlamě. Dračice šla co nejtišeji, aby si jí dívka nevšimla. Občas, ale nějaký hluk přeci jen udělala, a proto skočila do nejbližšího keře, aby nebyla vidět. Když dívka začala stoupat na horu po stezce, Safírová počkala až jí vyjde a teprve poté se na horu pustila i ona. Právě v tu chvíli kdy Kaarea chytila do ruky. "Okamžitě ho pusť!" Vykřikla dračice a vycenila zuby. Teď byla schopná i kousnout. Co si to ta holka dovoluje, že chytá vlče? Vždyť je mu se to rozhodně nelíbí a jí samotné taky ne. Bude ho bránit klidně i svým vlastním tělem. Tak byla rozhodnutá. Přikrčila se, ocasem hýbala ze strany na stranu, křídla měla přitisknuté k tělu a zuby vyceněné. Pokud by tak dívka neučinila, byla rozhodnutá kousnout dokud by vlče nepustila zpět na zem. Vždyť bylo ještě malé, mělo strach a určitě hlad.
Plavovláska i nadále hledala svou druhou-duši, která se jí ztratila někde v lese. Ještě před chvíli viděla safírové záblesky a chvilkami i šupinaté tělo, ale teď se jí Tárrae dokonale schovala. Kde pak se asi ta malá potvůrka schovává? Ptá se dívka sama sebe.

Kaarea je statečná, zocelená tvrdým pobytem na severu. Ale tohle... tohle už bylo příliš. Neobvykle velký, modrý plaz... Žádné halucinace! A co bylo horší, ten plaz byl evidentně rozzlobený, což jen potvrdil výhružkou, jasně a srozumitelně pronesenou lidským jazykem.
Dívce zmizela barva z tváří, a roztřásla se jí kolena, ale vyděšený výkřik zarazila ještě v hrdle, takže se dávivě rozkašlala. Kde, zatraceně, ta najednou ne-šílená Haery vězí? Jen ona dovede tuhle okřídlenou příšeru usměrnit.
Váhavě shlédla na náhle ochable visící vlče. Chtěla ho zabít, ale nemohla. Má jednu šanci - co ji možná bude stát život. Ale Kai je pravou dcerou severu.
Pohledem zhodnotila tělo, které odpovídalo tomu dračímu, aspoň podle povídaček, a uvědomila si, že modrého plaza zabít nemůže. Možná by se strefila na správné místo, ale to by bylo pouze o náhodě. Navíc nechtěla byť jen citově ublížit té holce, která s tímhle podivným tvorem putovala.
Bojovně se napjala, a její tvář ztratila vyděšený výraz. Chystala se udělat něco, čeho bude jistě nadosmrti litovat, ale teď jí to bylo fuk.
Klidným, chladným, a výhružně tichým hlasem odpověděla: "Když ho pustím, zemře." Srdce se jí rozbušilo strachy, ale v obličeji se jí nepohnul jediný sval. Snad jen, pokud by dračice pohlédla do půlnočních očí, spatřila by smrtelnou hrůzu. A odhodlání.

Plavovlasá se dále motala v lese. Nemohla jen tak zmizet, zamyslela se a opět se rozhlédla. Tárrae by určitě jen tak z lesa neodešla. Nejdříve by jí řekla, že někam jde. Ale, když najde Kai určitě najde i dračici. Vždyť šla určitě za ní kvůli tomu maso, které chtěla tolik ochutnat. Haery tedy dále prozkoumávala les, dívala se za každý strom a do každého keříku.
Tárrae mezitím byla stále přikrčená, připravená skočit a kousnout dívku pokud malé vlčátko nepustí na zem. I když bylo ochablé, bylo roztomilé a ona byla rozhodnutá ho ohlídat. "Nezemře, protože já se o něj postarám," odvětila dračice dívce. Chtěla mít to nebohé vlčátko u sebe. Určitě má hlad a žízeň. Safírová se o něj chtěla postarat. Cítila jakýsi vztah k maličkému i když ho viděla poprvé v životě. Tárrae Kaaree pohlédla do očí. V její safírových očkách mohla dívka spatřit bojovnost, odhodlání, ale i starost o maličkého vlčka. Tolik se o něj bála. "S mou Jezdkyní se o něj postaráme, dáme mu jídlo i pití, bude mít dokonce i kde spát," dodala ještě safírová dračice. Pořád byla přikrčená a měla vyceněné zuby. Přiťapkala k dívce o něco blíže a zavrčela. Tak dala najevo, že čeká až ho položí ne zem. Sice ještě dračice nevěděla jak řekne Haery, že se o to vlčátko chce postarat, ale to jí bylo jedno. A co když těch maličkých je tady více. Safírová se na okamžik rozhlédla a začmuchala. Možná kousek od nich se nacházelo jich ještě pár maličkých vlčátek, ale teď jí zajímalo jen to, co držela v ruce Kaarea. Doufala, že se k nim Plavovláska co nejrychleji dostane, aby dívce domluvila.

Nějak moc toho nedělal, poslední dobou ani nevěděl jestli teď stojí za to něco dělat, Amarena se někam vydala a on ani neví kam. Pamatuje si jenom že den před tím než odešla se chovala nějak divně. Pořád si nějak polehával. A jeho nálada taky nějak polehávala nebyl chvíli nadšený nebo smutný, byl celou tu dobu tak nějak klidný a to mockrát nebyl. Teď ho zajímá jediná věc... Kam se poděla Amarena? Jeho zbroj zacinkala když ji ze sebe sundal a hodil na zem. Posadil se a povzdechl si. Lese už ho to moc nebaví. Možná se přesune. Neví ale zdá se to jako dobrý nápad pořád na jednom místě není ono. Takže po pár minutách když ho tělo nechtělo poslouchat se postavil a zvednul svoji zbroj. Oblékne si ji, a vydá se k tábořišti...

Po půl hodině je tam kde potřeboval a začal vše balit aby se přemístil. Když bylo vše zabaleno tak že to mohl hodit přes sebe tak přes sebe přehodil všechny ty věci. Vydal se někam na východ země. Doufal že najde krásné místo na odpočinek... Nebo něco podobného, je to jako by šel na dovolenou.

V Kai se svářely dvě základní potřeby - dokázat, kdo je tady silnější, a touha po bezpečí. I kdyby tentokrát v pořádku unikla, kdo jí zaručí, že až tahle křídlatá potvora povyroste do stromvíjakých rozměrů, nebude ji pronásledovat. A taky pochopila, že i kdyby Haery nakrásně dorazila včas, není vysoká pravděpodobnost, že by se postavila proti své společnici.
Vzdor se v ní naposledy vzedmul, ale nahradila ho chladná logika, a černé oči už nepůsobily jako hluboké tůňky. Teď vypadaly jako chladná hladina jezera, plného zdrženlivosti, a potlačovaného hněvu.
Jestli někdy bude natolik mocná, aby v takovém případě měla šanci, postará se, aby taky měla navrch. Na drakem.
Položila vlčí štěně, a nechala ho tak, jak bylo. Už se nejednalo o její starost, a ať si namlouvala cokoli, náhle pocítila úlevu. Ke štěstí jí už chybělo jen, aby v životě již nikdy žádnou přerostlou ještěrku nepotkala.
Ustoupila s mrštností lovce, a odtančila ke stromům, dávala najevo zdánlivou lhostejnost. Hluboko ve stínech se zastavila, a ledovým hlasem pronesla: "Jistě je pár lidí, co by dali nevímco za informaci o existenci draka. Haery se mi líbí, a pokud se ode mě budeš držet pořádně daleko i s tím capartem, nechám si to pro sebe. Jinak..." Se zvonivým smíchem odběhla. Podle jejích zkušeností tu šlo o přežití. Byla ale na vážkách - přece se několikrát spletla. A pokud udělala chybu, v lesích už není bezpečno.
S nešťastným povzdychem se neslyšně rozběhla ke koni, připomínala temný stín. Jak mohla být tak hloupá? Nikomu nemůže věřit. Má jenom tu hnědou potvoru. A co Tyaral? Nikomu!

Dívka vlčátko položila na zem. Hned jak to udělala, dračice se narovnala a doběhla k němu. Sedla si vedle něj a ocásek obmotala o kolo jeho tělíčka. Hlavu přitom měla natočenou ke Kaaree, kdyby se hodlala něco udělat. Přeci jen, teď už byla v menší nevýhodě, protože musela chránit malého vlčka. Kaarea se nakonec k ničemu neměla, naštěstí. Jenže pro koho to bylo štěstí? Pro ní nebo pro dívku? Možná kdyby na ní dívka zaútočila, neměla by šanci.
Na chvíli svou pozornost upnula k vlčeti. Strčila do něj čumáčkem a když se vlče pohnula, vycenila zuby do úsměvu. Poprvé od té doby co zde byla s Kaareou na kterou upnula pozornost hned jak promluvila. "Nikdy nevyhrožuj drakovi, nevíš čeho je potom schopný," promluvila už klidně Safírová. Bylo vidět, že od té doby co je vlče na zemi a ona je u něho se zklidnila. "Budu si pamatovat tvou tvář, a pokud to někomu vyzradíš, najdu si tě," prohodila ještě rychle než dívka odešla pryč. Teď už jen zbývalo na jít Jezdkyni. Ta se, jako by zničeho nic objevila na hoře, kousek od ní. Nejspíše slyšela hlasy, a proto sem přišla. "Tárrae, to už mi nedělej! Víš jak jsem se bála? A co je vůbec tohle?" Zeptala se když ke své dračici došla a všimla si okolo čeho svírala ocásek. "Vlčátko, ta dívka ho chtěla zabít. Já si ho chci nechat, Hae," prohlásila dračice a ovinula ocásek o kolo malinkého vlčátka více. Snad se bála, že ho Jezdkyně sebere. Plavovláska, ale zakroutila hlavou. "Vlk je divoké zvíře, nemůžeš si ho jen tak nechat," odvětila dívka a probodla dračici pohledem. Co pak si mohli dovolit vychovávat ještě vlka? "Ale já ho tady nenechám!" Odvětila Safírová naštvaně. Teď už bylo jisté, že to bylo její poslední slovo a že si chce vlčka nechat. Tedy aspoň do té doby než vlček trochu povyroste.
Haery tedy malé vlče sebrala do ruky přičemž si dračice neodpustila poznámku ať je opatrná. Poté Tárrae prošla blízké keře jestli tam ještě nějaké vlče nenajde a když zjistila, že zde další ne ní,mohli se vydat pryč. Bylo jasné, že dneska už nikam nepůjdou, protože vlče muselo mít hlad, a proto se rozešli směrem, kterým šla Kaarea. Pokud se v lese ještě nacházela, mohli jí stihnout a projít vedle ní, ovšem Haery by si jí stejně nevšimla, protože se zabývala vlčetem, které jí okusovalo prst. Musela se nad tím pousmát. Dračice šla celou dobu vedle ní a dohlížela, aby se vlčeti nic nestalo.
>>Hostinec U Zlatého bažanta

Jsem to ale idiot, pomyslela si Kai, zatímco tahala neochotné zvíře z houští. Udělat si nepřítele z draka... Kvůli uzlíčku chlupů... Zavrtěla hlavou, a pokoušela se upevnit na hnědáka krvavou kůži, zatímco jeho nohy se míhaly v nervózním tanečku.
Ale ať už jsem vlastně mrtvá, nebo ne, není to fantastické? Draci existují. "Ne, není," zamrmlala si sama pro sebe, a vyšvihla se na neklidného kopytníka. Pobídla ho do klusu, a ten s odevzdaným frknutím uposlechl.
"Mně je milejší život, než vědění o existstenci potvor, z nichž jedna mi ten život pravděpodobně vezme," šeptala si Kai sama pro sebe. "A proto si ho taky uchovám. Za každou cenu!"
Pobídla zvíře do cvalu, a to se kvůli krvi už ani raději nepokoušelo odporovat. Zbytek cesty k jeho uším doléhaly mumlané úvahy jeho jezdkyně.

(Zlatý bažant)

>> Malé výpravy - Podzemní labyrint

Jakmile byl konečně v lese, běžel ještě asi pět minut. Pak se celý udýchaný zastavil a posadil na zem, aby si chvilku odpočinul. Seděl tam opřený o strom a přemýšlel, jak by Amareně nechal pachovou stopu. To jaksi nedomyslel... Po chvilce ho něco napadlo. Vstal, obejmul strom a začal se o něj třít. Nevěděl, jestli to bude mít nějaký účinek a nechá tu nějaký pach ze sebe. Snad to ale vyjde. Šel dál hloub do lesa a cestou se sem tam otřel o strom. Asi po hodince chůze dorazil na maličkou lesní mýtinu. Vypadalo to tam pěkně a rostlo tam i pár květin. Šel přímo doprostřed mýtiny kde si lehl do trávy a vyhříval se v příjemně teplých slunečních paprscích.