Les

MH: Tak jestli nevadí teď už v tom budem pokračovat a příště si na to dáme pozor

Podívá se na Amarenu. Usměje se a trochu se protáhne. "Dobré ráno, vyspal jsem se ne zrovna jak v nebi ale špatné to nebylo a ty jsi se vyspala jak?" chvíli sedí moc se mu nechce mluvit...
Když se mu konečně zachtělo namáhat hlasivky takovým nudným tónem řekl. "Sedím protože není co dělat, a trápí mě jenom to že nemáme co jíst." Usměje se a roztáhne se na zemi. Chvíli zaváhal ale potom natáhl ruku a pohladil Ami na zádech. "Jídlo není to nejdůležitější hlavně že tě tady mám" Zavře oči protože je měl strašně unavený, bolely ho a možná je měl i zarudlý. Bude si muset stanovit řád. To bude až na jindy teď je hlavně důležité najíst se a přemýšlet kde to jídlo najít. Nic necítil, žádné zvíře nic.

"Dalo by se to za spánek považovat.." Odpoví mu a zívne. Amarena se začne rozhlížet, dokonce ani ptáčci tu nejsou, divné, že by zvířata konečně dostala rozum a přestala lítat Sergalce do huby..? To zní jako dosti zvrácená myšlenka, ale proč by nemohla být skutečná, že?
"No.. když bude nejhůř, můžeš se najíst z bylinek, ty se dají taky jíst. Věděl jsi, že lidé z nich dělají dokonce míchaniny? Říkají tomu Selády.. nebo tak nějak." Vsune zajímavost do jejich nudného rána a zašvitoří. To hlazení se jí líbí. "..Možná bych tě neměla žádat, ale.. nenamasíroval by jsi mi je? Mám je dost ztuhlá.." Požádá ho se sladkým úsměvem a hned se otočí, jako kdyby řekl ano. S úsměvem a zavřenými očmi očekává masáž.
Taky přemýšlí, kde sehnat jídlo.. možná by mohli ulovit nějakého člověka, aby se jich lidé doopravdy báli...

Viktor se při procházce a zpěvu ptáků zmítal ve svých myšlenkách, když se najednou zaraženě zastavil. Zavětřil a ucítil něco divného. Vždyť to byl skoro stejný pach, podle kterého vždy našel svou jeskyni! Šel tedy podle pachu a uslyšel čísi hlasy. Slyšel je čím dál tím více až viděl dvě postavy. Schoval se proto tiše v keři, aby si je mohl lépe prohlédnout. Vždyť... Oni jsou stejně chlupatí jako já! Jak je tak sledoval, zkoušel odhadnout jejich věk. Odhadoval jim něco kolem 35-50 let. Tak či onak, neodvážil se z keře vylézt a ukázat se jim. Co kdyby ho neradi viděli? Nechtěl přece přijít k nějaké úhoně.

Eölas polehával v lese mezi borůvčím, schovaný mezi jakousi menší skálou a křovisky. Ráno ulovil malého zajíčka, a tak měl teď břicho plné a nezbývalo mu nic jiného, než si spokojeně pobrukovat. Znepokojovalo ho sice, že se Garin opět vydal do města bez něj, ale věřil mu. Věřil jeho schopnostem a v hloubi duše věděl, že se vrátí v pořádku.
Navíc měl teď hrozně důležitý úkol, od kterého nemohl odejít. Nemohl se hnout ani na krok. Špičku ocásku ovinul kolem toho oválného, lesknoucího se předmětu, jehož fialová barva probleskovala mezi větvemi zeleně. Bál se, aby tyhle zářivé odlesky někoho nepřilákaly, ale zatím se přišla zvědavě podívat jen malá srnečka. Jakmile však ucítila Eölase - dravce a šelmu - poplašeně zase utekla. A tak si Eölas jen odfrknul, položil na oválný předmět hlavu a zadoufal, že mu den rychle uteče.

Usměje se, protože mu bylo jasné že se nevyspala dobře stejně jako jemu. Ještě nějakou chvíli je tam ticho ale najednou se ho Amarena zeptá na něco opravdu opravdu hodně zvláštního co by nikdy nečekal. Otevře oči a podívá se na Ami, no co stejně jídlo nemají. "Varuji nejsem žádný odborník." Zasměje se přišoupne se k Amareně a začne ji masírovat ramena. Je tam klid ale najednou. Hvarn zavětří, protože ucítil něco spíše někoho na jejich území. Zdá se že bytost byla hodně hloupá když si myslela že si jí Hvarn nevšimne jenomže v tom pachu bylo i něco stejného jenomže na tom nezáleží je na JEJICH území. Hvarn se postaví a silně zařve s čumákem nahoře aby prokázal svoji velikost. Potom se něco mihne v křoví a hned věděl kam jít. Jeden krok druhý krok a už je tam. Prohrábne křoví a roztáhne ho. Vyvalí oči protože to není zvíře ale sergal! Takový malý klučina a už je sergal? Která obluda mu to udělala?! Pořád na něj valí oči neví co má dělat jedna část jeho já ta zvířecí říká zabij ho nebo ho vystraš a ta lidská ať ho nechá napokoji. Je zmatený jako by se v jeho hlavě odehrával souboj...

Výborně, konečně trochu uvolní napětí, aby v vzápětí znovu přišlo. "To nevadí, hlavní je, že si konečně odpočinu." Odpoví mu a zavře oči, pokusí se naplno si vychutnat masáž.
Přemýšlí o tom, jaký bude mít na dnešek rozvrh, pravděpodobně přestěhuje své věci k Hvarnovi a pak něco čmajzne u lidí, ve městě ne, tam už byla a nic jí to nepřineslo. Asi ukradne jednu, či dvě slepice z nějakého statku či farmy. Potom začne Hvarn jančit, Amarena otevře své doposud zavřené oči a neinstinktivně se od Hvarna vzdálí. "Proboha nevyváděj!" Zvláštností je, že Sergalka, na rozdíl od jejího společníka, pach vetřelce nezachytila. Asi je omámena svým citovým rozpoložením a faktem, že na tvrdé zemi se nedá spát.
Sleduje samozvaného hrdinu, mezitím vstane a opráší si oblečení, vydá se k Hvarnovi. Jakmile je u něj tak ho poplácá po rameni "Uklidni se.. co tě vyleka.." Amarena totiž zmerčí onen subjekt, jenž zneklidnil její drahou polovičku, malý...chlupatý..vetřelec.
Sergal.
Bože, celý svůj život jsem nezavadila pohledem po jediné, stejně raněné duši. Pak se tu najednou objeví dva.. Probleskne jí a zaculí se na toho klučinu, přikrčí se a natáhne krk směrem k tomu.. klukovi. "Jakpak se jmenuješ? A kde máš rodiče? Hm?"

Dobře se v keři uvelebil a se zájmem ty dva sledoval, když tu by se v něm krve nedořezal... Viděl totiž, že se ten jeden Sergal zvedl a po jeho výkřiku se vydal směrem ke keři kde byl schovaný! Když on byl už u něho a rozhrnul keř, vylekaně se chtěl postavit na nohy a utéct ale zakopl o větývku a spadl na zadek. Teprve teď si všiml překvapeného výrazu sergala a když přišel druhý, který se ho zeptal, trochu se už uklidnil. Trochu těžce se nadechl aby mohl odpovědět. "Já... Jmenuji se Viktor Amalienn a moji rodiče..." Po srsti se mu spustilo z očí několik slz smutku při vzpomínce na své mrtvé rodiče. "...moji rodiče zemřeli na chorobu která před dvěma lety propukla ve vesnici ve které jsem žil. V lese žiji sám už dva roky a nikoho jiného nemám." Když jim dopověděl svůj příběh, dal v sedě kolena k sobě, obtočil kolem nich svůj dlouhý ocas a hlavu sklopil mezi kolena. Po chvilce hlavu zase zvedl, otřel rukou slzy a podíval se už beze strachu na ty dva. "A vy dva se jmenujete jak?"

Sleduje Viktora, dlaň má položenou na obličeji a druhou rukou si jí podpírá, poslouchá jeho zpověď. Musí si přiznat, že je jí toho kloučka trošku líto. "Takže nikoho nemáš.. " zopakuje jeho slova a povzdechne si. "Tohle se dětem nedělá, kdo ti tohle způsobil?" Zeptá se ho následovně, dost jí zajímá, kdo je tak bezcitný a zbavil dítě jeho přirozené lidskosti. Podá Viktorovi ruku a doufá, že se na ní chytne. Následně odejde někam k ohništi a sebere odtamtud misku a nějaké zbytky masa, není toho moc, ale ani málo.
Pak provede návrat k jejímu novému svěřenci.. respektive.. hostovi. Podá mu jídlo a usměje se. "Tady máš, vařila jsem to sama. Sice nejsem dobrá kuchařka, ale.. tady Hvarnovi." ukáže prstem na Sergala, jenž stojí vedle nich. "To moc chutnalo.." dopoví a postaví se, doposud se u Viktora krčila, založí si ruce za zády a očekává verdikt jejího snažení se.

Pak přišlo to divné vidění, nebo co to bylo. Amarena se chytla za hlavu a ustoupila pár kroků dozadu, jako kdyby jí někdo neviditelný odstrčil. Sergalka se snažila najít toho útočníka, proto se zprvu točila na místě sem a tam a zasazovala do prázdného prostoru rány pěstí. Nic netrefila, ani nemohla, byla někde jinde, v nějakém podzemí, nebo co to bylo. Pokud jí její oči neklamali, čučel na ní nějakej kameňák. Pravděpodobně se nacházela někde blízko vody, navíc jí do očí šlehaly záblesky nějakého pokladu.
Pak jí to znovu strčilo (nebo se strčila sama) a skončila na zemi, na svém zadku. Začal se jí vracet opravdový pohled, promnula si oči, aby se o tom přesvědčila. Asi jí z přeskočilo z toho neustálého přísunu nových informací, na které rozhodně není zvyklá. Lepí se na ní Sergalové, malý i velcí, dostává nabídky ke zlodějině od lidí, kteří pro veřejnost neexistují a teď ještě tohle. Každopádně je nesvá, rozhlíží se a snaží se hlubokým nadechováním a vydechováním uklidnit, moc jí to nejde.

Viktor pozoroval sergalku a na její otázku, kdo mu to udělal odpověděl. "Já nevím... Pamatuji si jen nějaký dům, do kterého jsem ze zvědavosti vešel a byl tam nějaký poklop, pod kterým byly schované schody nejspíše do laboratoře čaroděje. Už si ani nepamatuji, kde to bylo." Když mu sergalka podala ruku, chtěl jí ji podat také, ale nestihl to. Odešla k ohništi a tam sebrala nějakou misku kterou mu podala když se zase vrátila k němu. Vzal misku a nahlédl do ní. Bylo v ní maso. Vzal pár kousků a ochutnal je. Maso nejedl už pár let a i přes její slova mu moc chutnalo. "Je dobré." Šťastně usmál se a hlavou mu bleskla myšlenka. Že by se naskytl někdo, s kým by jsem mohl žít? I když nejspíše to byl nesmysl. Ale přesto mohl by se s nimi aspoň vídat. Kdo ví...

Následující chování sergalky ho poněkud trochu zarazilo. Když se chytila za hlavu a odstoupila několik kroků, začal se o ní i trošku bát. Když přestala a spadla na zadek, položil misku rychle na zem a doběhl k ní. "Jsi v pořádku? Není ti nic?" Nakonec jí podal ruku a čekal, jestli se za ni chytí aby jí mohl pomoci zpět na své nohy.

Otočí hlavu a podívá se na Viktora. "Asi jsem v pořádku.." Odpoví slušně a s pomocí se postaví na vlastní nohy, ještě trošku zakolísá a znovu se chytne za hlavu, tohle není už není žádné vidění, spíš nevolnost. Vidění člově..Sergal obvykle nemá, co se to s ní krucinál děje?
Asi začíná bláznit.
Pak se zase začne věnovat Viktorovi. "Nemáš hlad, žízeň.. ?" zeptá se ho starostlivě, pak si všimne jeho oblečení. "Nechceš abych ti to spravila? je to dost ošuntělé, chtělo by to vyprat.."
Amarena se pravděpodobně snaží zahnat myšlenky na tu nepříjemnou událost prací, ale moc jí to nejde. Až bude mít hotovo se vším, co chtěla udělat, mileráda se bude handrkovat s pátráním po tom.. něčem.

>> Avalon

Dívky s dračicí procházeli lesem, jejich kroky neomylně mířily k jezeru. Chisato si pobyt na čerstvém vzduchu náramně užívala, a zdálo se, že dračice a její Jezdkyně taky. Protáhla se, zhluboka se nadechla voňavého vzduchu a vystavila tvář lehkému větříku. Pak si na něco vzpomněla. "Takže, o čem jste to chtěli mluvit?" prohodila za chůze a podívala se na Haery a Tárrae. Málem by na to zapomněla, ale byla docela zvědavá, o co půjde. Zatím co šli a mluvili, lez zřídl a brzy došly až ke Křišťálovému jezeru, ve kterém se třpytil odraz ranního sluníčka.

>> Křišťálové jezero

Obě dvě dívky kráčeli lesem. Tárrae šla celou dobu vedle nich, jen občas odběhla k něčemu co jí připadalo zajímavé. Když se Hnědovláska zeptala o čem chtěli, Safírová upřela svá kukadla na Jezdkyni. "Můžu jí to říci já, prosím?" Hae se usmála a přikývla. Věděla, že to chtěla dračice dívce říci sama. Za tu dobu co byli v Avalonu si jí oblíbila. "Včera Haery mluvila s Garinem, a ten říkal, že by bylo dobré vzít někoho k dračím pokladům. Tedy k dračím vejcím, aby ten člověk zkusil u draků štěstí. A Haery napadlo, že by jsi se s námi mohla vrátit do hor a zkusit štěstí u dračích vajec. Třeba by se ti poštěstilo, a jedno vejce by se ti vylíhlo. Já i Hae by jsme i to strašně přáli. Doufám, že nabídku přijmeš a půjdeš s námi," vychrlila všechny informace na dívku a podívala se na ní. Vycenila přitom zuby do dračího úsměvu. Doufala, že s nimi dívka půjde. Stejně jako její Jezdkyně, strašně by jí přála kdyby se jí jedno z vajec vylíhlo.
>>Křišťálové jezero

Amarena šla ten večer spát celkem pozdě, což se podepsalo na jejím stavu ráno. Probudila se na tvrdé zemi ve stanu s jakousi formou migrény, kéž by byla tak zběhlá v bylinkách jako Lucien, to by jen utrhla kytku, snědla jí a byla by jako Herkules. Ovšem nic takového se nestalo.
Sergalka ze sebe odhrnula peřinu a protáhla se, dneska se rozhodla hledat ten poklad. Jakmile měla za sebou provizorní ranní rozcvičku, začala uvažovat. Tenhle kraj má..celkem proběhnutý a jediné věci, které tu hučí jako voda jsou buď.. To by byla moc velká náhoda, kdyby to bylo v tomhle lese, zapomeňme na to.
Podle všeho to v městě taky nebude. Kde tedy? Podrbala se za uchem a povzdechla si, tohle je prostě..divný.. Začne se rozhlížet, nikde nic nevidí, žádný list papíru, bude muset nechat vzkaz a prostě jít hledat sama. Unáhlí se tedy k tomu, že vytáhne svůj provizorní nástroj a vyryje s ním zprávu do stromu. Tohle řešení se jí moc nelíbí, ale budiž, alespoň budou vědět, že Ami odešla hledat něco, co je pravděpodobně důsledkem nedostatku spánku.
Jakmile má hotovo, spokojeně si založí ruce v bok a nožík schová do kapsy svého oblečení. Odejde ke stanu a začne si balit věci, to nejméně chutné jídlo a.. nějakou vodu v kafaře.
Jakmile je připravená, potenciálně se rozloučí s táborem a odejde pomalu z lesa.

Kaarea byla zase ve svém živlu. Zvláště, když z protivného koně už dávno slezla, a uvázala ho do houští. Chvilku váhala, bude-li ho trápit, ale nakonec se rozhodla pro jeho dobro, a hnědák zůstal v bezprostřední blízkosti lahodných listů a čerstvé vody.
Dívka se pořádně protáhla, až jí luk s toulcem na zádech poskočil. U pasu cítila konejšivou váhu dýky, a užívala si jemný vánek, který jí cuchal vlasy, a zelený chlad.
Už od začátku se vyhýbala všem frekventovaným cestám, a následovala cestičky vysoké zvěře, našlapujíc jako šelma. Teď... Před chvílí ji pár -laň a kolouchem - minul, ale ona byla odhodlaná dosáhnout úspěchu.
Rozhlédla se, náhle tichá, skoro neslyšná, a nastražila uši. Nos se jí trošinku zachvěl, jak zaznamenal cosi, co Kaarea nedovedla identifikovat.
Potřásla hlavou, a následovala dál chtěného koloucha. Ještě se potuloval spolu s matkou, ale pořád si zachovával jemné maso. Dívka si mimoděk olízla rty, načež vyrazila jako kočka na lov.
Dvě zvířata ji dovedla na mýtinku, kde se teď mírumilovně popásala. Lani cukaly uši, jak se snažila uvědomit si veškeré nebezpečí dřív, než bude pozdě.
Mladá lovkyně napjala luk k výstřelu, a zamířila na koloucha. Úspěch byl téměř jistý.

<<Dům rodiny Ilo
Tyar se proplétal uličkami ke stájím kde si vyzvedl svého plaváka, osedlal ho a vydal se ven z města. Bylo hrozné vedro a i když probíhali trhy, nebylo na náměstí moc lidí čemuž se mladík divil. Bylo tedy velmi snadné se dostat ven z města. Když byl Plavovlasý za hradbami nasedl na plaváka a pobídl ho. Bylo velmi jasné, že míří do lesa. Co tam, ale bude dělat ještě nevěděl.
Mladík jel chvíli po hlavní cestě a nakonec z ní uhnul, míříc někam hlouběji do lesa. Nakonec sesedl z koně a přivázal ho k jednomu ze stromů a vydal se dále do lesa. Byl zde klid a i docela chladno i když ne moc, ale rozhodně zde bylo příjemněji než ve městě.
Nakonec se mladík posadil o něco dále od plaváka a zahleděl se skrz stromy na nebe. Bavilo ho to tady i když se neměl s kým popovídat.

Viktor včera usnul včera poměrně rychle. Probuzení však nebylo zrovna příjemné. Když se probudil, trochu se vylekal, kde to vlastně je. Byl na poměrně vysoké větvi na stromě, kam včera vylezl, protože se mu nechtělo jít zpátky ke své jeskyni a protože chtěl zůstat poblíž těch dvou sergalů. Rychle slezl dolů. Ta výška nedělala nějak dobře. Když se zase ocitl na zemi, trochu zmoženě se protáhl protože to nebylo zrovna nejpohodlnější spaní. Když bylo po jeho ranním ceremoniálu v podobě protáhnutí se a zívnutí, začal se rozhlížet. Všiml si nějakého stanu a tak šel k němu a nakoukl potichu dovnitř. Hvarn ještě spí. Nebo... Vlastně.. Jak to ona říkala, že se on jmenuje? Pomyslel si. Chtěl nad tím mávnout rukou, ale to radši neudělal. Co kdyby ho vzbudil? Sklouzl pohledem vedle něho, ale když tam někoho neuviděl, vystrčil tedy hlavu ze stanu. Tu si najednou všiml stromu, na kterém bylo něco vyrytého. Došel k němu a začal číst. "Aha... Takže ona šla něco hledat." Řekl si polohlasně. Zkusil nasát vzduch. Třeba zachytí její pach. Povedlo se! Ucítil pach podobný sobě a dal se do běhu za ním.

>>Vodopády Inhér

Skláněla se nad bezvládným, avšak dosud teplým tělem mladého jelínka. Prohlížela si ho. Ano, na kůži vydělá, a maso... Prodá. Protentokrát. S úsměvem se zvedla do kleku, luk si přehodila přes ramena, a táhla zvíře ke koni.

Když dorazila k houští, ve kterém se kůň ukrýval, složila kořist na zem, a vytáhla protestujícího hnědáka ven. Spustil nervózní taneček, ostatně jako vždy, když byla dívka nablízku. Ale po necitlivém cuknutí uzdou a bolestivým zaražením udidla do měkké tlamy zkrotl, a nechal na sebe připevnit koloucha, načež se na něj vyhoupla i Kaarea.
Lehce ho pobídla do klusu, a oddala se vlastním myšlenkám, zatímco obratně vedla koně, a podvědomě dávala pozor na okolí.

(Uličky)

Tyaral seděl pod jedním stolem. V lese bylo příjemně, a proto se mu vůbec nechtělo zpět do lesa, ale byl zde už nějakou dobu a začínal mít hlad. Rozhodl se proto, že pojede zpět do města a do lesa se přinejhorším vrátí až se na jí. Také může zůstat doma a něco si přečíst, tak by nemuselo být takové vedro jako ve městě.
Došel ke svému plavákovi a poplácal ho po krku. Poté ho odvázal a odvedl ho na jednu z hlavních cest, které mířili do Avalonu. Poté se na něho jednoduše vyhoupl a pobídl ho do klusu. V takovém horku se jelo docela špatně, ale i tak za chvíli uviděli brány. Brzy se už dostali do města. Tam z plaváka Plavovlasý seskočil a odvedl ho do stáje kde se o něj postaral. Poté už zamířil domů.
>>Dům rodiny Ilo

(U Zlatého bažanta)

Sklouzla z koně a přivázala jej do křoví. Ustoupila pár kroků dozadu, a zhodnotila svoje dílo. Pokud by se nahla trošinku do prava, ano, tak, pak si dřepla, pořád nahnutá, zaklonila hlavu a dívala se úplně nahoru do leva, mohla by zahlédnout hnědavý záblesk uší. Chvilku váhala, ale nepředpokládala, že by někdo zkoušel všemožné pózy jen proto, aby se ujistil, zda-li právě v tomhle houští není ukrytý nějaký pitomý kůň. A tak shledala tuto drobnou slabinu nepodstatnou.
Potom se otočila, připravil si luk, a neslyšně se vydala do lesa, tam, kde se nejvíce ozývala zvířata. Rozhlížela se po stopách, a že jich našla! Bohužel, těch stop bylo moc, a překrývaly jedna druhou. V tomhle by se nevyznal ani ten nejlepší lovecký pes. Tedy, ne že by na ně byl stromvíjaký spoleh. Zvažovala, co bude lovit tentokrát, a vzhledem k tomu, že rozhodně nehodlala les v nejbližší době opustit, protože mu jednoznačně dávala přednost před tou výhní venku, si vybrala zvíře, které se jí lovilo ztěžka. Jezevec. Ta velká, protivná, agresivní mrcha. Kaarea k ní chovala ještě větší averzi než ke koním.
Hledala na zemi jakékoli známky jeho velectěné přítomnosti, když tu uslyšela ostré zapraskání větvičky. Bez rozmyslu se otočila, a vystřelila. To, co kleslo k zemi uprostřed smrtícího skoku, ji vyděsilo. Napadl ji... vlk.
Sklonila se k mrtvole, a rychle se opravila. Vlčice. A očividně matka. Struky měla nateklé, a byla na kost vychrtlá.
To ale dívce bylo fuk. Uvědomila si, že za tuhle kožešinu by získala majlant, a co teprve za kůže vlčat! Pokud chtěla ve městě přežít, musela si vydělat.
Začala vlčici stahovat z kůže přesnými, navyklými pohyby. Nechtěla zbytečně zabíjet. Musela.

<<Hostinec U Zlatého bažanta
Cesta jim k lesu ubíhala docela rychle. Občas se zastavili, protože Tárrae něco zaujalo. Pokud to bylo něco co se hýbalo, dračice se zatím pustila s tím, že to chce chytit jenže to se jí nepovedlo. Zatím. Byla odhodlaná si dneska chytit něco k jídlu.
Brzy se dostali do lesa. Plavovláska se usmála, bylo zde příjemně. I když zde i přesto bylo docela teplo. Haery si sedla pod strom a sledovala Safírovou. Ta se zrovna honila za motýlkem. Najednou se zastavila, rozhlédla se a poté se podívala na Jezdkyni. "Cítím krev," prohlásila dračice a rozešla se směrem kde krev cítila. Plavovláska se i hned zvedla a namířila si to za dračicí, která se už pomalu dostávala k tomu místo. "Stůj Tárrae, co když tam něco bude?" Safírová se nakonec zastavila a počkala až jí Haery dojde. Teprve poté se opět rozešla k místu kde krev cítila. "Co tam ta dívka dělá?" Zeptá se dračice když si všimne jak se Kaarea shýbá nad mrtvou vlčicí a stahuje jí z kůže. Hned na to si uvědomí, že promluvila tak, že jí dívka mohla slyšet, a proto rychle skočila k nejbližšímu keři. Pokud se dívka otočila, mohla si všimnout safírového ocásku. "Zdravím," pronesla poté dívka s menším úsměvem na tváři.