Opuštěný domek

"Aha, takže ... asi si často lžete do očí, že?" naruší okolní klid svým dotazem, spolu se svým zdvyženým ukazováčkem se tomu snaží dodat na důležitosti, ovšem její ruka, držící vydličku, stále zabodnutou v mase to zase sráží dolů.
Jakmile dopoví, stáhne zdviženou paži zpátky na koleno a veškerou svou pozornost věnuje jídlu, hlad opravdu nemá, ale najíst by se mohla. Vezme si tedy i nůž a začne se krmit jako civilizovaný člověk, kousek po kousku. Každé sousto mizí v jejích nelidských ústech, každé sousto je rožvýkáno a následně spolknuto. Takhle to jde celkem svižně, ovšem to už její společník má dojedeno, ona má snědenou pouze nohu, respektive stehno. Už na to ani nemá chuť, proč by jí taky měla mít.
Odloží složený přívor na talíř a ubrouskem si utře pusu, ruce setne k sobě a položí si je do klína. V jejím případě to vypadá dosti komicky. Kdyby byla kupříkladu dívka, zhruba v jejím věku, vypadala by možná zajímavě. Ona vlastně je zajímavá, ale nikoliv "zajímavě" zajímavá. Spíše by se hodila jako učebnicový příklad v kapitole o nezařazených tvorech.
"Mimochodem.. Nemohl by jsi se ve městě...nebo klidně i tady pooptat, jestli neznají něco... mně podobného?" Pronese zvláštním tónem ve hlase "Já jen jestli tu nejsou jiní netvorové.." Dodá potichu, nechce aby to vyznělo nijak zvláštně, její zájem je čistě sociální.

"Cože?" Lucien nad Amareninou otázkou překvapeně povytáhl obočí. "Lhát si do očí?" Zavrtěl nesouhlasně hlavou. "Ale kdepak, tak to není. Neočekávám, že bys to pochopila, když tu nežiješ, a to prosím neber jako urážku," dodal nakonec s pokrčením ramen.
Na její další otázku bez váhání přikývl - měl kontakty všude možně, tohle rozhodně nebude problém. "Samozřejmě, poptám se," odpověděl.
Netrvalo dlouho a do společenské místnosti přiběhl jeden z těch mladších, snaživých sluhů. "Lázně jsou připravené, Naslouchači," vyhrkl, vysekl nepatrnou poklonu a zase rychle odspěchal pryč.
Lucien spokojeně zabručel a pomalu přikývl. "Ukážu ti, kde to je. Budeš tam mít všechno potřebné. Pak stačí odchytit kohokoliv, koho uvidíš, a on ti řekne, kam můžeš složit hlavu. Já musím ještě dnes něco obstarat a na chvíli odsud zmizet," vysvětlil, přičemž poslední slova říkal trochu zdráhavě. Nerad takhle nahlas přiznával, že má nějaké povinnosti i tam venku, mimo svatyni. Vzápětí vyrazil k lázním, ke kterým to nebylo daleko. Před dveřmi do místnosti s víceméně přírodním bazénkem, se zastavil. "Tady to je. Uvidíme se zítra, doufám. Prozatím se měj hezky a chovej se tu jako doma," pronesl, načež zmizel kdesi dál, ve vedlejších lázních.

"Aha.. jasně.." promluví tiše, je jí jasně že na tohle se ptát nemusela. Pohled jí směřuje někam do prázdna, jako kdyby byla duchem jinde. To druhé jí kapku potěší, usměje se a kývnutím hlavy mu poděkuje. Už by chtěla nechat spočinout svou hlavu na polštáři, ovšem nejdřív se vykoupe, jaké to asi bude?
Když tu do místnosti vrazí nějaký náctiletý, Amarena se chytne za opěradlo a podívá se na něj, změří si ho a obdaří ho svým nevraživým vzezřením, tzv. ceněním zubů.. Tohle lidské rozhodně není.

Ovšem jakmile se Lucien zvedl a vyšel ven, vstala a vydala se za ním, na její poměry rychlím krokem až k oné místnosti, kde prý byli lázně. Podívala se na Luciena a polkla, ovšem on už byl za chvíli pryč a ona zůstala přede dveřmi sama. Vešla tedy do teplé místnosti s malým, ale přiměřeným důlkem s vodou, příjemně jí to překvapilo. To, že se v něm vykoupala snad není nutné zmiňovat. Naštěstí tu byl k dispozici i ručník a dve, nebo tři osušky.. úžasné. Jakmile je Sergal přesvědčen, že je kompletně čistý, vyleze celý mokrý z vody a řádně se osuší, obleče si župánek a pantoflíčky a kolem mokré hlavy si obmotá ručník. Koupel jí doslova naplnila štěstím a euforií.

Za pár minut má již jeden pokoj pro hosty obsazený sebou, teď jen přečkat do rána..

Ačkoliv večer padl Lucien do postele zcela vyčerpaný a myslel si, že usne hned, jak se jeho hlava dotkne polštáře, ošklivě se mýlil. Neustále mu hlavou vrtaly myšlenky týkající se mladého Ryena. Bude se s ním muset vypořádat, což dělal velmi nerad. Ještě mu však dá alespoň den, možná dva, aby se vzpamatoval ze své návštěvy mučírny. A když už Lu konečně přestal myslet na svoje problémy a usínal, svět se s ním podivně zhoupnul, což ho donutilo znovu otevřít oči. Byl to sice jen jeho vnitřní pocit, ale byl zatraceně nepříjemný.
Usnul až těsně nad ránem, a to se navíc tam venku spustila bouře. Poznal to podle dunění, které se rozléhalo podzemím. A že to musela být pořádná bouřka, o tom nebyl pochyb. Normální jarní bouře totiž tady dole nikdy slyšet nebyly. Lucien si hodil polštář přes hlavu, zaúpěl, a teprve potom usnul na dalších pár hodin.
Když se ráno probudil, cítil, že by potřeboval spát ještě alespoň půl dne, aby se vzpamatoval. Ale tolik času neměl, nerad jím plýtval na takovou nepotřebnou věc, jako byl spánek. Proto se vyhrabal z postele, velmi neochotně vykonal ranní hygienu a odebral se do jídelny. Usadil se na svoje místo, do čela dlouhého stolu, jednu ruku položil na stůl a zabubnoval prsty do desky stolu. Měl takové neblahé tušení, že dnes nebude zrovna příjemný společník. S tím se však nedalo nic dělat.
Netrvalo dlouho a služební mu donesli vydatnou snídani, která voněla tak krásně, že Lu rázem hlad dostal a s chutí se pustil do jídla. Štěstí, že si nikdo ze služebných nedovolil nechat ho čekat příliš dlouho. Jinak by byl dnes ještě nevrlejší, tím si byl jistý.

Po několika týdnech,které strávila v ústraní ve svém domově u rodiny se rozhodla přijít do sídla Společenstva.Byla oděna do dlouhé sukně,která měla barvu safírů a byla zdobena krajkami.Stejně jako sukně, tak i živůtek měl safírovou barvu a byl ozdoben krajkami. Přes svůj oděv měla přehozený plášť po kterém se jí volně rozlévaly vlasy. Rychlost její chůze byla až přespříliš rychlá na vznešenou dámu. Jednou ruku natáhla ke klice a otevřela dveře. Když zahlédla ten prach,tak zakašlala a zamračila se nad tou špínou. I když to pro ní bylo těžké,tak se rozhodla jít dál do sklepení. Když zjistila,že je zamčené,tak začala zmateně štrachat klíč a našla ho až tehdy,když jí vypadl na zem a ona ho sebrala. Rychle strčila klíč do zámku a otočila s ním. Pocítila pocit úlevy,když se dveře otevřely a ona mohla vstoupit. Ještě svižnějším krokem než předtím a vydala se prostředním tunelem až došla k otisku ruky.Chvilku ten otisk jen pozorovala,ale pak k němu přiložila ruku."Nechť tě provází Nocta."Vyslovila to nahlas a zřetelně a pak už jen čekala, než se otevřou dveře do sídla.Chvilku se rozhlížela kolem a pak se vydala rovně,vyhledat Naslouchače. Chvilku tam bloudila a nakukovala do různých místností, ale přeci jen se jí podařilo ho najít. Našla ho v jídelně a nehledě na zátěž oblečení,kterou na sobě měla, tak byla velmi velmi tichá asi jako nájemný vrah. Jelikož stála teprve u vchodu do jídelny,tak už se ani nesnažila být tak tichá a nechala ho,aby si jí všiml,pokud s emu bude chtít.

Lu seděl v jídelně nějakou dobu sám, za což byl rád. Užíval si klidu, který tu panoval, a navíc se nemusel chovat vztekle. Spokojeně do sebe hladově házel jedno sousto snídaně za druhým, i přesto si však jídlo náležitě vychutnával.
Netrvalo příliš dlouho a ticho narušil zvuk. Tak tichý, že se ocital téměř na prahu vnímání. Naslouchač však tyhle zvuky uměl rozeznávat, tak se totiž pohybovali výhradně členové Společenstva. Ani ten sebelepší zloděj by to nedokázal lépe. Oni všichni, do jednoho, chodili tiše a nenápadně, jako stíny. Smrtelně nebezpečné stíny.
Aniž by zvedl oči od jídla, brouknul k právě příchozí: "Pěkné ráno." Nic víc neříkal, pokud ona něco chce, jistě mu to sdělí, aniž by se musel vyptávat. Nabodl vidličkou kus slaniny a s labužnickým výrazem ve tváři jej shltnul. V duchu zadoufal, že mu někdo nejde oznámit další problémy. Další vyrušení od snídaně by nesl skutečně nelibě.

Probudí se v jí přidělené teplé posteli, posadí se a protáhne se, takhle do růžova se ještě nevyspala. Dokonce i přirážející bouřka jí nevadí, ačkoliv jí skoro neslyší, ví, že tam venku se něco děje. Nebe se zlobí. To pozná snad i malé dítě. Otočí se a položí nohy na chladnou zem, promne si unavené oči a zhluboka si zívne. Je ještě grogy, ale kdo po ránu není, že? Příhodně se oděje, přičemž se vybaví pláštěm, projde ranním mytím obličeje a vyjde ven, vstříc .. naprosto klidné chodbě.
Neobtěžuje se snídaní, takže vyjde ihned k východu, svižným krokem, samozřejmě. Jakmile zahne za poslední roh, octne se u onoho víka či poklopu, tiše ho odklopí a vyleze z něj ven, do opuštěné barabizny.
Jakmile stojí pevně na zemi, zavře za sebou padací dvířka a navlékne na sebe plášť tak, aby jí co nejlépe zakryl. Jakmile se svou úpravou spokojená, uznale se usměje nad svým dílem a otevře dveře, tudíž jí světlo praští do očí, přivře víčka a vyjde pravou nohou ven.

Proplete se uličkami a vyjde z města, už po ní tady není stopy.

Když už věděla,že jí Naslouchač slyšel,tak se ani nesnažila být tichá a přirozeně došla až k jedné židly na kterou se s viditelným vyčerpáním usadila. "Zdravím..." Po cestě byla velmi unavená,proto se o loket opřela o stůl a rukou si tak podložila bradu.Nejdříve zívla a dala si ruku před pusu,ale pak na chvilku zavřela oči a tak nějak alespoň na pár minut přestala vnímat okolí.Ani moc nevnímala Luciena,který tam seděl,ale pak se probrala a znovu zívla,upřela pohled na Luciena. Chvilku ho pozorovala a pak si odkašlala."Je něco nového?"Zeptala se a zvědavě zvedla jedno obočí.Hrdě se napřímila a čekala co jí řekne.Druhou rukou,kterou měla pod stolem,si pohrávala s kouskem pláště a ač to nebylo moc vidět,tak byla nervózní a nedočkavá.

Lucien nejprve dojedl poslední sousta své snídaně, načež si ubrouskem otřel ústa a konečně zvedl hlavu k Eve. Chvíli si jí jen mlčky prohlížel, jako by se snažil zjistit, zda je na ní něco nového či nikoliv, a teprve pak zodpověděl její otázku. "Nového... Ano. A nejsou to příjemné novinky," pronesl a pokrčil rameny. Opět mu hlavou zazněla Noctina slova. Opět mu před očima vyvstanul obraz zmučeného Ryena. Povzdechl si. "Ryen - nevím, jestli ho znáš, takový mladíček, ale šikovný - od nás musí odejít. Ne tedy úplně, ale musí odtud. Zradil nás. Sice na mučidlech, ale to zradu nijak neomlouvá," zabručel, načež si opětovně povzdechl.
Natáhl ruku ke džbánu s vodou a dolil si do poháru. Vzápětí se napil, pohár odložil a spojil konečky prstů, takže z rukou vytvořil jakousi stříšku. Pohlédl na Eve, zřejmě čekaje, co na to řekne. Ani nevěděl, jestli Ryena zná, ale chtěla vědět novinky. Tak tady je má, na stříbrném podnosu.

Nemohla ani uvěřit jak dlouho mu to trvalo.No,tak dlouho zase ne,ale ona byla hrozně nedočkavá a netrpělivá,proto jí to připadalo jako věčnost. Nejdříve čekala jestli z něj něco vypadne,ale když už jí to přišlo po několika vteřinách přestalo bavit,tak prsty bubnovat o stůl a to jí vydrželo do chvíle než promluvil.Sice toho chlapce neznala,což jí nijak nevadilo."Škoda"Bylo to jediné slovo které z ní vypadlo a ona jen pokrčila rameny.Neznala ho,tak jí po něm nic nebylo.Chvilku ještě posedávala a pak se zvedla ze židla a smířena s tím,že jí pravděpodobně zmoknou vlasy i šaty se vydala ven vstříc dešti.

Lucien mlčky sledoval Eve a čekal, zda ještě něco podotkne, zeptá se na něco, nebo něco podobného. Dívka se místo toho zvedla a odešla. Lu překvapeně povytáhl obočí - s takovou morálkou už se dlouho nesetkal. Zřejmě byla ta slečna příliš dlouho pryč a nějak tam venku zvlčela, pomyslel si s úšklebkem, načež si nespokojeně odfrknul. To jsou ti šlechtici, dodal v duchu, div neprotočil očima. Nebyl zvyklý na to, že by se jen tak někdo zvedl a bez patřičného rozloučení odešel. Nebo bez toho, aniž by se zeptal, zda mu Lucien ještě něco nechce.
A zrovna v tomhle případě měl ještě jednu připomínku. Takovou "zabíhací" akcičku, aby se Eve znovu dostala do formy. Nicméně rozhodl se, že pokud jí ještě do večera potká, ten úkol jí svěří. Jestliže ne, získá ho někdo jiný.
Znovu cosi nespokojeně zabrblal, vstal a vydal se do alchymistické laboratoře, konečně zpracovat přísady, které před dvěma dny nasbíral v lese.

MH: Omlouvám se, že nepočkám s nahozením tohohle příspěvku na zítřejší ráno, ale asi nebudu mít čas a nechci riskovat, že mě opustí múza :3

21. herní den

Lucien klečel ve svých komnatách na tvrdé zemi a cítil, jak ho dláždění studí a nepříjemně tlačí. Přesto se to snažil nevnímat a upínal svoje myšlenky k podobizně Nocty, k obrazu, jež visel na stěně. Oči měl zavřené, ruce sepnuté. Svoje okolí vnímal jen okrajově. Tohle byla jedna z těch chvil, kdy se cítil být bohyni neskutečně blízko. Jako by jej obklopovala a brala do své náruče jako matka svého milovaného syna. Cítil její nehmotnou přítomnost a ten pocit se mu více než zamlouval. Umocňoval v něm vědomí, že je vyjímečný, vyvolený. Byl v její přízni a věděl, že se od něj Nocta jen tak neodvrátí.
Klečící na tvrdé podlaze setrval značnou chvíli, dokud jej Nocta nepustila ze svého nehmotného objetí. Jakmile se tak stalo, pomalu otevřel oči a ještě chvilku mlčky hleděl na obraz. Pak cosi neslyšně zamumlal a pomalu vstal. V kolenech mu zakřupalo.
Náhle se opět cítil sám, vržen do nelítostného světa plného bezpráví. Zase byla pryč, ostatně jako vždycky. Povzdechl si. Ten pocit vyjímečného souznění se rozplynul, jako by nikdy předtím neexistoval. Jen Lucien věděl, jaké to je. Jen on věděl, jaké je Noctino objetí.
Když se dostatečně vzpamatoval, upravil se a pomalým krokem vyrazil do jídelny na snídani. Ta byla více než vydatná. Pak nějakou chvíli setrval u stolu a přemýšlel, co dnes podnikne. Nakonec se rozhodl vyjít na čerstvý vzduch a zjistit, co je nového ve městě.

>> Město.. Kam přesně, to ještě musím vymyslet xD