Opuštěný domek

Zatímco pečlivě poslouchal každé Amarenino slovo, sledoval jí a nehybně dřepěl na židli. V hlavě mu přitom cvakala ozubená kolečka, jak vstřebával všechny nově získané informace, ať už podstatné nebo nikoliv. "To není dobré," zabručel, když zjistil, že se sergalka skutečně s nikým nestýká. Sice to tak nějak chápal, ale stejně byl toho názoru, že by se měla lidi pokoušet přesvědčit o tom, že není krvelačná potvora. "Měla bys zkusit najít si nějakou práci, za kterou bys dostávala peníze, nebo spíš jídlo a nějaké to zázemí, nemyslíš? Zkoušela jsi to někdy?" nadhodil pak, přičemž z Amareny nespouštěl oči. Fakt, že mu zalhala, přešel bez mrknutí oka.
"Sice to vypadá, že všichni lidi nenávidí magii a tvory, kteří vypadají na jejich poměry nebezpečně, ale ve skutečnosti se jenom hloupě bojí. Lze najít takové, kteří by ti podali pomocnou ruku," vysvětlil s pokrčením ramen a vzápětí vyčkal, co na to Amarena odpoví. Možná, kdyby měla zájem, by jí dočasně pomocnou ruku podat mohl. Možná.

Zamyšleně trhne hlavou. "Není to dobré.." Zopakuje jako papoušek. Už má asi mžitky před očima, ještě chvíli a pak debatu ukončí. "Ne, nezkoušela. Abych pravdu řekla, nemyslím si, že by mě do společnosti přijali." pronese sklesle a zopakuje své zívnutí.
Už je pozdě a ačkoliv je napůl, či na tři čtvrtě zvíře, i ona chce někdy svůj díl spánku.
"Stejně si nedokážu představit, co bych dělala.. že by někde v putice čepovala alkohol? Ještě se zkazím, pokud již nejsem zkažená, že mě Pán obdařil tímhle vzhledem.." Odpoví, nedokáže si představit, že by ve svém životě kdy něco dokázala. "Takový lidé asi existují, asi před někým takovým právě sedím." dodá po chvíli nepřítomně a začne pokukovat po pytlovině, co je přehozená přes bednu. Pro ní je takový pytel od brambor jako hedvábí. Zvedne pravou paži a ukáže na něj ukazováčkem . "Mohla bych si.. to vzít..? Pokud to nebudeš postrádat."

"Uhodlas, možná bych pro tebe nějakou práci měl. Takže kdybys měla zájem, víš, za kým přijít," pronesl k ní, přičemž jí bez mrknutí sledoval. I on však začínal pociťovat únavu a oční víčka mu začala těžknout. Jen tak tak zvládal potlačovat nutkání hlasitě zazívat.
"Je pozdě, měli bychom tuhle diskuzi rozpustit. Můžeme pokračovat zase jindy," broukl, načež se napřímil a protáhl se, s ohledem na poraněné rameno, samozřejmě. "Městské hradby už jsou zavřené, takže tu chtě nechtě budeš muset přečkat do rána. Počkej chvíli." Lucien se zvedl a přešel místnost do rohu, kde se nacházel vchod do podzemí. Odemkl poklop a vzápětí v něm zmizel. Zamířil do výklenku vytesaného ve skále, který používalo Společenstvo jako jakési skladiště nepotřebných věcí. Vyštrachal několik přikrývek a vrátil se s nimi zase zpět.
Popošel k Amareně a ty přikrývky jí podal. "Bohužel, nic lepšího nabídnout nemůžu," pronesl omluvně. Pak přešel k židli a sebral svoje roucho, které si jen tak ledabyle přehodil přes ramena. Očima přelétl nádobí. Pošlu sem Bastiena, ať to zase hezky uklidí... Ale až ráno, pomyslel si s úšklebkem.

"To by od tebe bylo velkorysé, kdyby jsi mě zaměstnal.." oplatí mu jeho nabídku decentním úsměvem. Prakticky se už nachází v polospánku, jen ulehnout a usne jako malé dítě. Odsune židli. na které seděla a vstane. "Doufám že jsem neplýtvala tvým časem. Moc ti děkuji za tuhle diskuzi, bylo příjemné si vyměnit s někým názory." poděkuje s nenápadným úsměvem.
Nohou odsune nějaké menší bedny v do rohu, aby si udělala místo, samozřejmě se nejedná o roh, který schovává tajný vchod... Posadí se a opře se o chladnou, kamennou stěnu. "To pro mě nebude problém.. budu se snažit nepřekážet.." se zvýdavým výrazem sleduje, jak Lucien zmizí pod podlahou. Jakmile se vrátí, ihned spatří peřinky, ty už nepamatuje jakou dobu. Vezme si jednu z nich a přejede dlaní po látce, co jistě něco prožila. notnou chvíli na ní zírá a pak se tázavě podívá na jejího hostitele, pak pohled sklopí někam do ztracena a hlavou se otře o peřinu. Opravdová peřina, v jakých denně spí tisíce lidí..

"Rozmysli si mou nabídku pečlivě, zítra si můžeme promluvit o podrobnostech," nadhodil s nepatrným úsměvem ve tváři, načež tiše zamířil k poklopu v podlaze. "Mým časem jsi neplýtvala a nápodobně," dodal, přičemž se ohlédl přes rameno ke své společnici. "Tak tedy dobrou noc," popřál jí, načež prolezl otvorem v podlaze, zajistil za sebou poklop a dobře známou cestou se vydal rovnou do svatyně.
Tou prošel svižným krokem, aniž by způsobil sebemenší hluk. Nikdo tu nebyl, čemuž se Lucien ani v nejmenším nedivil. Bylo už docela pozdě a ti, co zrovna neměli nějakou práci venku, ve tmě, jistě už spali, nebo byli přinejmenším zalezlí v ložnicích, kam Naslouchač vešel snad jen dvakrát v životě.
Skrz podzemní prostory prošel nepozorovaně až na konec jedné z chodeb, kde se nacházely jeho soukromé komnaty. Jakmile za sebou zavřel dveře, konečně si dovolil hlasitě zazívat. Promnul si unavené oči, stáhl ze sebe přebytečné oblečení a vyčerpaně padl na měkkou postel. Sotva se stačil zavrtat pod přikrývky, než usnul. Než stačil spočítat první stádo oveček, které čítalo pouhých pět kusů, usnul.

"Rozmyslím.." řekne polohlasně a zachumlá se do peřiny.
Zavře oči a začne pravidelně oddychovat, ještě chvíli a usnula by vyčerpáním. "Dobrou.." zašeptá neslyšně, bez toho, aby otevřela oči, otočí se na bok a nohy si přitáhne k sobě, tudíž odkryje chodidla. Zanedlouho se jí podaří usnout, spokojeně oddychuje, ničím nerušena.
Kdyby se spustil déšt, nenamočí jí, což není obvyklé, normálně by se schoulila do klubíčka, jako kočka, někde pod strom a vlhla by. Teď je to jiné, je pěkně v suchu, v teple, sice jí do zad, ramene a hýždí tlačí buď kámen nebo dřevo, ale jí to nevadí, proč by taky mělo. Sergalům se za normálních podmínek sny nezdají, jen spí a přečkají noc, ovšem teď by se jí sen zdát mohl.

Když se ráno Lucien probudil, slunce už začínalo svou celodenní pouť po obloze. To mohl Naslouchač odhadovat však jen podle přesýpacích hodin, které stály u jeho postele, protože tady dole, pod zemí, by jen těžko mohl sledovat úsvit. Protáhl se, zívnul a zamžoural kolem sebe. Ještě nějakou dobu jen tak polehával, ale nakonec se rozhodl vstát. Podstoupil ranní očistu, přičemž holení dnes nechal stranou, a oblékl se do svého úboru temného jak noc.
Jakž takž upravený se vypotácel ze svých komnat, potkávaje cestou ty, co v noci neměli žádnou práci a mohli si dopřát spánku, stejně jako on. "Dobré ráno," bručel k nim, přičemž se pokoušel o úsměvy. Když v jídelně usedl ke stolu, čekaly tam na něj topinky, vejce, džem, ovoce, zelenina, zkrátka cokoliv, na co měl chuť. "Áh, Marthyne!" zvolal s úsměvem, když si jeho doposud rozespalé oči všimly jeho přítele, vysokého hnědovlasého chlápka, zřejmě věkově na stejné úrovni, jako byl Lucien. Prohodil s nim několik slov a jejich řeč se jako obvykle neobešla bez tradičního dobírání si toho druhého. Po nějaké době se Marthyn nacpal dostatečně a začal se zvedat od stolu. "Marthyne, udělej pro mě něco. Vezmi nějaké tousty a něco k tomu a dones to nahoru, do domku. Máme tam návštěvu. A chovej se k ní pokud možno přátelsky, ano?" požádal jej, načež jeho přítel s úsměvem přikývl, pronesl cosi jako "že seš to ty", na tác nabral dostatek jídla a vydal se pryč, na povrch zemský. Lucien zůstal sám, ale alespoň měl klid na snídani.

Marthyn s tácem na ruce prokličkoval podzemními chodbami a brzy se ocitl u poklopu vedoucí na svět tam nad nimi. Odemkl jej, otevřel a prolezl do opuštěného domku, který teď momentálně nebyl zase tak opuštěný. Očima zapátral kolem sebe a pohled mu téměř okamžitě padl na spící sergalku. Skousl si spodní ret, tohle nečekal. Po chvíli však nabyl sebejistotu a začal se tiše, aby toho tvora nevzbudil, plížit na druhou stranu místnosti, ke stolu, aby na něj položil tác s jídlem.

Jakmile její líc pohladí či ošlehne ranní svit, zamžiká a otevře oční víčka. Protáhne se po několikahodinovém spánku, tím ze sebe schodí peřinu a pořádně zívne. Odhalí tím překvapivou bělobu svých zubů. Po skončení zívnutí se zaklapnutím svou tlamu zavře. Opře se lokty o stěnu a vyhoupne se do sedu.
Až po chvíli si všimne Marthyna, jak jí pokládá tác s pokrmem na stůl, reflexně chytne peřinu a zakryje si s ní hruď. a část krku. "T-to nemůžeš klepat?" Zeptá se vylekaně a koktavě zároveň, pohlédne na jídlo a pak se vrátí k člověku. "Kdo tě poslal?" Otáže se stále polekaně, stále si k lidem nevypěstovala důvěru, tudíž je její reakce zcela normální, vstane a peřinu si vezme sebou.
Upíná na něj svůj takřka zvířecí pohled (ovšem s jasnou dávkou lidskosti) jako kdyby proti ní chtěl něco hodit, celá je skrčená a je připravena kdykoli uskočit či uhnout, uši má svěšené dolů a její ocas nepříjemně mrská sem a tam.

Marthyn odložil tác se snídaní na stolek a následně se otočil čelem k Amareně, přičemž se zatvářil nadmíru omluvně. "Eh, pardon, nechtěl jsem tě nějak polekat či pohoršit, příště zaklepu. I když klepat zespodu na poklop mi přijde trošku... komické," pronesl a pokrčil rameny. Během své řeči nahodil jakýsi omluvný úsměv.
"Poslal mě Lu, kdo jiný?" dodal pak, přičemž tázavě povytáhl obočí. Kdo jiný by ho tak mohl posílat? Ani si neuvědomil, že v odpovědi na její otázku užil Lucienovy přezdívky, takže možná Amareně dojde o kom mluví, možná taky ne.
Postavil se k poklopu, zřejmě byl připravený zase se zanořit kamsi pod zem, do svatyně, když si to Amarena bude přát. Konec konců, Lucienovu prosbu vyřídil, takže už tu stejně neměl co dělat. Dole měl práce víc.

Polkne, jeho hlas jí trochu uklidnil, ovšem né natolik, aby se její naježená srst srovnala nazpátek, ovšem je na ní vidět, že je to lepší, než před chvíli.

"No dobře.. mé reakce nebyli na místě.. Omlouvám se" Opáčí mu a znovu ošlehne jídlo na talíři, ovlaží si rty jazykem a spolkne slinu. Její ruce už peřinu nedrží tak pevně jako před chvílí, ta peřina se tam asi drží jen silou vůle. "Lu..? Luciena myslíš?" Zeptá se následně, pokusí se také usmát, ovšem nejde jí to tak dobře jako té osobě před ní. Odloží, či spíše položí deku na opěradlo židle a dá si ruce v bok, dívajíce se na tác. "Tousty..Marmeláda...Máslo" zabrblá si jen tak pro sebe, ovšem Marthyn by to slyšet mohl. "..Máslo!" Zvolá najednou, předkloní se ke stolu a pozvolna vezme nůž, ležící vedle talíře, odkrojí kousek máslíčka a do druhé ruky si vezme chlebíček, jež začne natírat máslem.

V tu chvíli se do místnosti vřítí ono individium, Amarena vyjekne a pustí si svoji snídani na zem, namazanou stranou dolů. Kdežto nůž pevně sevře a namíří s ním proti návštěvníkovi, zatne zuby a vycení je , její zorničky se stáhli a uši se zase zklopili dolů, typický příklad sergalího zaskočení. "Proč se sem tak hrnete..?" Vyprská ze sebe, na Lucienova přítele si zvykla překvapivě rychle, ovšem tolik nových podnětů je pro ní příliš.

"Jo, já si taky myslím, žes reagovala nepřiměřeně," odsouhlasil Marthyn Amarenina slova a pobaveně se zašklebil. Jevil se jako zvláštní osoba - člen společenstva a bez špetky vážnosti, s neustálým úsměvem ve tváři. Možná právě proto si naklonil Naslouchačovu přízeň. "Jasně, že jsem myslel Luciena. Lu rovná se Lucien, pro příště," přikývl a spiklenecky na Amarenu mrknul.
Než však stačil nějak zareagovat na její zbožné "máslo", vtrhl do domku jeden z jeho bratří noci. Marthyn se zatvářil polekaně, pak se však jeho výraz změnil v destilovanou hrůzu. Z očí toho mladíka jasně vyčetl, že přináší hodně špatné zprávy. "Jdu pro něj," oznámil Marhyn rychle, načež bleskově zmizel pod poklopem.

Jakmile doběhl k Lucienovi, rychle mu vylíčil, co se stalo tam nahoře. Luciena tahle zpráva značně znepokojila. Společenstvo totiž fungovalo jako dobře promazaný stroj, bez zádrhelů a poruch. Jen zřídkakdy se objevil nějaký problém a ten byl většinou velmi rychle opraven. Naslouchač nechal snídani snídaní, ačkoliv toho nestačil moc sníst, zvedl se tak prudce, že málem převrhl židli, a společně s Marthynem se vydal zpátky do domu, na povrch zemský. Cestou se ze svého přítele snažil vymáčknout, co se děje, ale marně. Marthyn věděl stejně málo, jako on sám.
Poté, co se ocitl nad poklopem, zaostřil Lucien přímo na stále oddychujícího mladíka, v němž rozpoznal Elryse, jednoho ze zasvěcených. "Co se děje?" vyhrkl hned, přičemž si ani nevšiml Amareny. Znepokojení bylo v jeho tváři víc než patrné. "Honem, Elrysi, vypověz mi všechno," pobídl pak mladíka o něco vlídněji.

Pokrčí rameny "Už se to nestane.." slíbí Marthynovi se znepokojeným úšklebkem, poznámku o přezdívce zpracuje, ale dál se jí nezabívá, stejně mu tak nikdy neřekne. Zarazí se nad celým dějem co se před ní odehraje.Marthyn se jí překvapivě zdá sympatický, to bude asi tím, že se s ní naprosto normálně dal do řeči, už už se chystala otevřít pusu a odpovědět, ovšem nedostala k tomu příležitost kvůli oné osobě, co jak se zdá, má důležité informace. Položí svou snídani zpátky na talíř a odfrkne si, zdá se že tahle skupina lidí má asi problém. Neubrání se a jedno ze svých poněkud delších uší natočí k muži, jež byl představen jako Elrys, i když se snaží dělat, že si hledí svého. Uslyší toho celkem spoustu, zvedne hlavu se zamračeným výrazem, který v sobě kombinuje starosti i nervozitu. "Problém..?" Zeptá se tiše někam do prostoru mezi příslušníky Společenstva, nechtěla by se nijak vtírat, ale prostě chce vědět, kvůli čemu je takový povyk. Odstoupí od stolu a podívá se na Luciena, úsměvem a kývnutím ho pozdraví, pokud se na ní vůbec hodí svůj pohled. Cítí v sobě nutkání se ozvat a nabídnout se k tomu, aby jim pomohla se pomstít, ale radši bude mlčet, stejně nebyla vyzvána k tomu mluvit, po chvíli začne tiše litovat, že se zeptala, vždyť je to očividné..

Lucien po celou dobu pečlivě poslouchal každé Elrysovo slovo, aby mu náhodou něco neuniklo. To by se totiž později mohlo ukázat jako fatální chyba. Kdyby teď někdo viděl do Naslouchačovy hlavy, spatřil by mnoho ozubených koleček točících se na plné obrátky. "Samozřejmě, že si vzpomínám," zabručel během Elrysovy řeči a souhlasně pokýval hlavou. Vždyť on sám tímhle úkolem Ryena pověřil. A proto se teď za něj cítil mnohem více zodpovědný.
"Pokud nás prozradí, bude jen otázka času, kdy se dostanou do svatyně a vyvraždí nás ve jménu zákona," doplnil bez obalu Elrysovu nedořeknutou větu. Všichni - on, Elrys i Marthyn věděli, že má pravdu. Městská hlídka už mnoho let prahla po tom, aby mohla Společenstvo a všechny jeho členy rozmetat na kousky, doposud však byla defenzíva bratrstva dostatečně silná.
"Není čas otálet, musíme do žaláře," zavelil po chvíli a přelétl pohledem přítomné. Amareny si sice všimnul už před chvílí, ale neměl náladu na žádné pozdravy či úsměvy. Teď ne. Tohle byl obrovský problém. "Jdu já a Elrys, ví toho nejvíc, Marthyne, ty zůstaneš tady. Svatyně je prázdná.. někdo tu prostě musí zůstat," rozdal jakési rozkazy, načež těknul pohledem k Amareně. "Jestli chceš, můžeš jít s námi. Patrně se nám bude hodit další hbitá osoba," nadhodil. "Ale není čas, rozmysli se rychle," dodal spěšně.
Marthyn bez námitek přikývl. "Nechť vás chrání stíny," broukl s jistými obavami v hlase, a pak ustoupil stranou. Byl mimo hru a nechtěl ostatní zdržovat.

Stojí jen tak na místě, radši dělá, že tu není, stejně je to jejich věc, neměla by se do toho motat. Zhluboka se nadechne a ruce si založí za zády, tiše poslouchá debatu a očekává jakékoli podněty, na které by mohla reagovat.
Podnět se vskutku dostaví, Sergal zvedne hlavu a nastraží slechy, jakmile Lucien dopoví, podívá se na strop a pak na dveře. "Myslím.. Mohla bych jít..Pokud nebudu překážet." řekne svou odpověď nakonec, ani o tom moc nepřemýšlela, jen ví, že je to dobrý skutek. Uvolní si ruce ze svého vlastního sevření a spustí je volně podél těla, začne se rozhlížet, či zkoumat, kde by mohl být nějaký šatník, bohužel tady žádný není, takže je nucena se znovu obrátit na skupinku před ní."Eh.. Jestliže pujdu s vámi, neměla bych si vzít nějaké.. Oblečení? Jsem dosti nápadná.." oznámí jim, ukáže jim své srstnaté dlaně a pak tu levou zvedne a ukáže jí na svůj krk, rovnž chlupatý. "Pokud víte, na co narážím.." Podpoří své tvrzení touhle poznámkou a zase ruce skryje za zády, pohlédne ven skrz škvíru ve dveřích a zamračí se, venku je moc publika, co by se na ní chodilo dívat, jako na atrakci na pouti.

"Vezmi si tohle," pronese Elrys k sergalce a hodí jí svůj plášť. Nic lepšího zřejmě k dispozici není. "Musíme se tam dostat tajnými chodbami, nemůžeme tam nakráčet jen tak. Za mnou!" rozhodne po chvíli Elrys, ačkoliv si je dobře vědom toho, že rozkazy tady rozdává Lucien. Naslouchači bezmezně věří, ale nyní uplatí své znalosti tajných vchodů nejlépe on.
Trojice vyběhne na ulici a Elrys, jakožto nynější vůdce skupinky, ihned zamíří postranními nefrekventovanými ulicemi kamsi k branám města. Členové této výpravy s ním prostě nějak musí držet tempo a nutno podotknout, že je Elrys rychlý běžec. Nemohou se však zdržovat. Teprve u bran zpomalí, aby strážní, kteří tam hlídkují, nepojali nějaké podezření. Lucien s Elrysem se pokusí zaclonit jim výhled na Amarenu vlastními těly, jak gentlemanské, a dokonce se jim to podaří, protože strážní si ničeho podezřelého nevšimnou. Jakmile trojice opustí Avalon, všichni se zase dají do běhu.
Netrvá dlouho a doběhnou k úbočí jakési skály pod městem. V ní zeje zamřížovaný otvor. "Musíme tudy," vydechne Elrys. "Problém je ten, že nemám šperháky," přizná po chvíli. To je skutečně jeví jako překážka - zamřížovaný vchod je totiž zamčený. Pokud tedy ostatní nemají něco, čím by se mříže daly odemknout, budou patrně muset zkusit jinou cestu nebo jiný způsob, jak mříže otevřít.

>> Podhradí, uličky (není vhodnější topic ^^)

<< Hradní vězení

Amarena poslušně leze spolu se skupinou skrz již jednou absolbovanou cestu, až k ústředí Společenstva. Celou cestu se její zamračení na jejím obličeji drží jako klíště na kůži.
Narovná si při cestě plášť a pečlivěji se do ní zahalí, aby jí nikdo nezahlédl, kdyby se přecijen něco takového stalo, mohla by pronásledovateli ukázat své zlé já, respektive jí samotnou s vyceněnými zuby a roztáhnutými drápy.
Taková možnost se jí ovšem nenaskytne, jí te´d omnoho více zajímají její špinavé nohy, tohle bude chtít mýdlo, nebo jelení lůj nebo ještě něco horšího.
Radši o to nebude žádat, možná by jí koupelnu mohl Lucien poskytnout, alespoň na pár minut, ale to by od něho žádala až příliš, stejně se může kdykoliv vydat ke svému jezírku a tam se dosytosti vykoupat. Jakmile se octne přede dveřmi domku, přejde do popředí čtveřice a otevře je, nechá všechny projít dovnitř a následně zavře. Ten humus z těch nohou musí ven, opře se o stěnu a začne si chodidlo česat drápy na tom druhém, moc to nepomáhá, ale stále je to lepší než nic.

Jakmile vešel do domku, poprosil Lucien Elryse, aby se na chvíli postaral o Ryena. Následně svižně přešel k poklopu, otevřel jej a strčil hlavu dovnitř. "Marthyne!" zaječel z plných plic a jeho hlas se rozléhal podzemním prostorem. Těžko však říct, zda jej Marthyn zaslechl.
"Posaď ho.. někam," pronesl k Elrysovi a zaostřil na Ryena. Vůbec nevypadal dobře, ale Lucien si byl jistý, že jejich léčitelé zvládnout mladíka zase postavit na nohy. Už nikdy ale nebude dělat to, co dělal doteď. "Nevypadá moc hezky," podotknul nahlas, ačkoliv ta slova nechtěl vypouštět z úst.

Netrvalo dlouho a Marthyn se skutečně vynořil na povrchu zemském. Jakmile mu pohled padl na Ryena, zhrozeně zalapal po dechu. "U Nocty, ten teda vypadá," vydechl.
"Odnes ho společně s Elrysem dolů, prosím. Já tam za chvíli přijdu... a ať někdo připraví lázně a nějakou večeři," zabrblal Lucien, krajně nespokojen se svým zevnějškem. Až po kolena byl promáčený bůhvíčím, co zrovna dvakrát nevonělo, a žaludek se mu svíral hlady. Nemohl se dočkat, až se dá zase do pořádku.
Marthyn se tedy společně s Elrysem chopili Ryena a brzy zmizeli pod poklopem. Lucien opět osaměl s Amarenou. Konečně si dovolil úlevně vydechnout a shodit ze sebe napětí. Věděl však, že až si dá horkou koupel, bude mu ještě lépe. "Děkuji za tvou pomoc," broukl po chvíli k Amareně. "Jestli chceš, můžeš jít se mnou dolů a... dát se tam do pořádku. Musím tě ale požádat, abys o ničem, co jsi viděla a co teprve uvidíš, s nikým v žádném případě nemluvila. Dopadlo by to pro tebe pravděpodobně dost bledě," pronesl, přičemž si dal záležet, aby jeho poslední věta nezněla jako nepřátelská výhružka, nýbrž jako přátelské upozornění.

Jakmile je o Ryena postaráno, uklidní se samovolně do rohu místnosti, kam si přisune židli a spočine na ní. dá si nohu přes nohu a začne diagnostikovat stav špíny.. moc dobře to nevypadá.
Stočí pohled a všimne si zmučeného, moc dobře nevypadá, ovšem jí spíš zaráží obnažený mužský trup, pomalu se podívá někam jinam a zavrtí nad sebou hlavou. " Že mě takové věci zajímají proboha.." řekne celkem zřetelně do vzduchu a až pak jí dojde, že by to její společnost mohla slyšet. Srovná si způsobně nohy u kolen a chytne se sedátka židle, má to vypadát tak, že nic neřekla, ale spíše to vypadá, jako kdyby se to snažila utajit. Bůh jí hereckým nadáním opravdu neobdařil, jen se na to stačí podívat..


Ještě víc jí vyhodí z míry poklop, jenž se tryskem zvedne a ukáže světu Marthynovu hlavu, která pro ní něco nesrozumitelně promluví, ta se zvedne spolu se zbytkem těla a s Elrysem, jakožto doprovodem odnese oběť někam dolů. To je na ní nějak moc, zavrtí se a pokusí se uklidnit nepřítomným zíráním do stolu.
Zaslechne Lucienovu nabídku, polkne a pohlédne na poklop a pak zpátky na stůl, vracejíce se k Naslouchači. "Já nevím.. pravděpodobně je tam něco, co je jen vaše věc.." odpoví po pravdě. Pak se ale nad nabídkou zamyslí, určitě tam dole mají čistou, horkou...vodu. Tu neviděla už od nepaměti. "Máte tam.. koupelnu? Klidně malinkatou..?" optá se snad až dětinskou otázkou, spolu s ní nakloní hlavu na stranu, přivře oči a nasadí nejistě tázavý výraz. Dotkne se palcem ukazováčku a pozvolna začne přejíždět po všech prstech...stejně tak i drápech.

Dohrávka:

Lucien, ač Amareninu poznámku zřejmě slyšel, neprojevil žádnou reakci, ostatně jako obvykle. Vesměs mu bylo jedno, co si ostatní myslí, to byla přece jejich věc. On se cizími myšlenkami a cizím životem málokdy zabýval, pokud nemusel.
Když se Amarena otázala, zda mají malinkatou koupelnu, neubránil se pobavenému úšklebku. "Pokud sháníš vyloženě malou koupelnu, pak tě zklamu, takovou nemáme," pronesl v odpověď a krátce se odmlčel. "Ale velká by tam byla, ano," dodal po chvíli a přikývl.
Přešel tedy k poklopu, otevřel jej a počkal, až se Amarena zvedne a proleze dolů, byl si totiž jistý, že nabídce koupelny neodolá. On sám se nemohl dočkat, až ze sebe smyje tu špínu a smrad. Jakmile prošla sergalka, zahučel pod poklop i on a zamkl za nimi. Dnes už rozhodně nechtěl být nikým vyrušován.
Vedl Amarenou spletí podzemních tunelů, až došli k onomu oltáři, jenž byl klíčem do svatyně Společenstva noci. Položil na něj ruku a neslyšně zašeptal heslo - ano, skutečně neslyšně. Víceméně jen rty zformoval slova, aniž by vydal hlásku. A následně se jim otevřel vstup do tajného sídla Společenstva. Lucien vešel jako první, aby to nevypadalo, že si sem jen tak nakráčel nějaký chlupatý vetřelec. Jelikož byla sergalka právě jeho společnicí, nikdo z přítomných si nedovolil pronést žádnou nevhodnou poznámku a nikdo se na nic nevyptával, ale Lucien věděl, že se brzy nějaké dotazy dostaví. Zatím to však hodil za hlavu.
Odchytil jednoho z očividně právě se nudících členů, poprosil ho, aby našel někoho ze služebnictva a ten aby připravil lázně a jídlo, ačkoliv ten vzkaz už možná předal Marthyn nebo Elrys. Odchycený mladík přikývl a odplížil se pryč. Lucien došel s Amarenou kamsi do společenské místnosti, kde se konečně zastavil a podíval se na ní, jako by čekal, co mu na to řekne, pokud vůbec něco.

"Velká...? Pro více lidí?" vyhrkne ze sebe. "To ne! Radši umyju někde jinde.. budu tam rušit a..přivolávat pozornost" dodá, ovšem Lucien už je u dvířek a nabízí jí návštěvu dovnitř, to se jí moc nezamlouvá, ale kdyby odmítla, nemuselo by to dobře dopadnout. Pomalu slézá po schodech, žebříku či jiných příčkách dolů do chodby, odklidí se do rohu, aby nepřekážela tomu, kod byl tak velkorysý a pustil jí dovnitř. Je na první pohled jasné, že přehání, určitě se jí dostaví privátní umývárny..
Jakmile se před ní objeví ona černá postava a začne jí vést skrz změť chodeb, začne jí slepě následovat, plně mu důvěřuje, co jiného jí zbývá? Chladný kámen kolem jí dosti deptá, je zvyklá na švitoření ptáčků a šumění listí, tohle pro ní prostě není přirozené. Jakmile se octne v místnosti se znakem černé dlaně, oltářem a několika pochodněmi, polkne. Tohle není moc útulné, i když to za účel asi tahle místnost nemá.
Ještěvíc jí vyleká tajný vchod, pomalu otočí svou skoro vlčí hlavu a zaraženě se podívá na vzniklé dveře. Lucien jímprošel bez úhony, ovšem jakmile jimi projse Sergalka, bouchne se čelem do hlavy.. měla by být více oťukaná.. to by napadlo i malé dítě. Ovšem jí, přirozeně, ne. Bodavé pohledy pozorovatelů jí ještě přitíží, pokouší se svým pohledem nějak říct, že se omlouvá, ale asi to nepochopí.
Pak přijde na řadu společenská místnost, zase se postaví do rohu a přestane překážet, pod ruku jí zajede červený závěs, či jiná látka. Amarena jí instinkktivně zmáčkne a začne si s ní hrát, tudíž jí trošku pomačká, ale to nevadí.. asi.

Lucien svého hosta ujistil, že umývárna zcela jistě bude naprosto privátní a nikdo jí tam nebude rušit. Ano, byly tu i bazénky s horkými prameny pro více lidí, ale ty sloužily jen k odpočinku. Ve společenské místnosti Amarenu pobídl, aby se posadila. "Prosím, chovej se jako doma... Nemusíš tady z toho být vystresovaná. Někteří z těchhle lidí, co tady dole žijí, jsou ještě podivnější než ty, promiň, že to tak říkám. A věř mi, je to tak. Navenek sice vypadají obyčejně, ale uvnitř jsou jiní," vysvětlil jí a pokrčil rameny, načež se sám usadil do jednoho z křesílek. "Jídlo bude za chvilku, připravování lázně chviličku potrvá," pronesl a úlevně si vydechl.
Konečně si mohl sednou a dopřát si chvíli odpočinku. Právě včas, cítil totiž otravnou bolest v levém rameni. Dnes ho příliš namáhal, proto se ozývalo.
Po nějaké chvilce se objevila dvojice služebných s podnosy jídla a na nich se rozvalovala nějaká pečeně, patrně králičí. A nádherně voněla, z čehož se Lucienovi sbíhaly sliny. Jakmile se jídlo ocitlo před ním, na nic nečekal, popřál Amareně dobré chutnání a sám se do pečeně vyhládle pustil. A jídlo v něm mizelo jako v bezedné propasti.

Nabídku k posedu nemůže odmítnout, jen jí trochu vadí, že to tu zašpiní špínou, ale co naděláš. Odebere se ze svého rohu, opustí i závěs a pomalým krokem se vydá ke křeslu, do kterého se nakonec posadí. Překvapí jí ta měkkost, opře se do opěradla a vydá ze sebe slastné vydechnutí, tohle je pěkný pocit.
Jakmile uslyší nějaká slova, co Lucien vydal ze svých úst, narovná se a podívá se mu do očí, jak je to u lidské konverzace slušné. "Zvláštní? Čím například? " chtěla by vědět, čím to je, ona je přeci nejurióznější, nebo snad ne? To, jak dlouho bude trvat příprava lázně jí nedělá starosti, spíše jí dělá starosti to, co se s ní bude dít dál.. kdyby Luciena v lese nepotkala, vedla by monotónní život.
Ovšem tohle je naprosto jiné, prakticky okusila to, co by mohla mít, kdyby byla člověkem a notno podotknout, že to není tak špatné.
"Jídlo? Zase..?" Pravidelné krmení se jí příjde taky zvláštní, ovšem po chvíli se začne rovzpomínat, něco si matně vybavuje, ano... Hrachová polévka. Ovšem to, co cítí teď není hrachová polévka, její větření dává jasně najevo, že se o vůni zajímá. Za chviličku se před no objeví... králíčci..nebo spíše zajíčci. Ona si i v takhle chutné.. situaci udržuje zdrženlivost, vezme zbloudilý příbor a píchne do masa, jako kdyby to bylo něco nadpřirozeného..

Nad její otázkou pokrčil rameny. Neznal příliš dobře úplně každého, ale o každém alespoň něco věděl. A pár lidí měl skrz naskrz prohlédnutých. "To je různé. Někdo má tajemství, které bys k němu vůbec nepřiřadila, jiný se chová tak, ale myslí jinak, a tak podobně," odvětil. Konec konců, on sám taktéž nebyl obyčejným člověkem, ačkoliv to nikdy nahlas nepřiznával. V hloubi duše to však velmi dobře věděl. Jeho si vyvolila Nocta, aby jí naslouchal. Jeho a nikoho jiného.
"Samozřejmě, pokud to jídlo nechceš, nemusíš ho jíst," brouknul k sergalce pobaveně, když zaslechl to její 'zase?'. Jedl pomalu, ačkoliv mu žaludek svíral ukrutný hlad. K jídlu totiž potřeboval dopravit ruce nad stůl a to mu s tou levou šlo velmi pomalu. O to víc si ale každé soustíčko vychutnával.
Po nějaké době konečně dojedl, odsunul od sebe talíř, spokojeně vydechl a rozvalil se v křesle. Očima zabrouzdal kolem sebe, aby zjistil, zda už náhodou nejde někdo ze služebných oznámit, že lázně jsou již připraveny. Zatím však nikoho nespatřil a trochu se obával, že pokud někdo nepřijde během následujících několika málo okamžiků, usne tady v měkkém křesle a jelikož ho nikdo nebude chtít budit, ztuhne tu takhle až do rána.