Podhradí, uličky, náměstí

Toho večera, kdy temná noc již padla na město Avalon a z její temnoty vyčuhoval jen bělostný hrad, kráčel Garin ulicemi města a nohy ho neomylně vedly k náměstí. K tomu místu, kde byl nerušený klid. Místu, kde se tyčil k nebi jediný Čarostrom Avalonu, mohutný stařec mezi stromy. Potřeboval jeho útěchu. Měl neblahé tušení, že něco zkazil a že je v nebezpečí. Potřeboval si v klidu promyslet, kam dál ho nohy ponesou a zda je moudré zůstat ve městě, jež je pod krutovládou krále Winberta.
Již dobře naučenou cestou se zanedlouho propletl ulicemi a uličkami, vyhnul se těm, které byly plné zlodějíčků a žebráků, a octl se na malém, důvěrně známém náměstíčku. V tuhle denní dobu tu nikdo nebyl, jen sám Čarostrom, jehož červené lístky se třepotaly v mírném večerním vánku.
Proti své vůli se Garin usmál. Náhle jako by z něj spadlo to napětí. Přidal do kroku a během chvilky se octl u stromu. Dlaní přejel přes jeho drsnou kůru, tiše vydechl a pak se posadil na nejbližší lavičku. Zavřel oči a jen si tiše vychutnával tu téměř magickou atmosféru, tu útěchu, kterou mu Čarostrom poskytoval.

''Tohle bude pro mě výzva,,Řekl Elašan,když zrovna měl před sebou, další střechu zhruba 4 metry daleko a 10 metrů od země.Zlehka se začne protahovat na místě mentálně se připravuje na svůj skok( ber nebo neber) ''Jsem nejlepší v téhle zemi nikdo není lepší než já'' ! Rozmlouvá ve svém rodném jazyce velice potichu.Ještě par krát se protáhne a hned jde, tedy běží na věc.Běží na plno a poté se u hrany střechy od razí.Za letu ručně koriguje let.Cítí špičkou boty pevnou střechu pod nohami, tak se skoulí do parakotoulu, sice chtěl jeden ,ale udělal dva.Mrštně se vyhoupne na nožky a koukne za sebe ''tak to bylo vzrůšo'' Promne si ručky a poté našlapuje tiše po střeše

Bolestivě sykne až mu dojde bolest do mozku.Pomalým krokem přede na samotný okraj střechy, skrčí se a pomalu se začne sunout k okennímu rámu.''Tohle bude hračka ''Pevně se chytne horních krajů, špičkou nohy začne hledat nějaké to stabilní místo.Opatrně se koukne pod sebe,aby se ujistil včas, že má jisto pod sebou ''kruci kde to sakra je !'' cedí skrz zuby potichu,ale prská jako ty kočky před ním

Garin notnou dobu vysedával bez hnutí u Čarostromu, oči zavřené, nevnímal okolí. Tiše se modlil k síle stromů a prosil, aby mu odhalily jeho budoucí cesty osudu. Nečekal, že se tak stane hned nebo že k němu strom promluví, ale přesto se modlil. Potřeboval určit smysl života.
S blížícím se ránem Garin usnul, opíraje se o drsnou kůru kmene Čarostromu. Stejně dnes neměl kam jít, neměl zaplacený pokoj v žádném z hostinců, a spát tady mu rozhodně nevadilo. V blízkosti bohů se cítil v bezpečí. Spal by pravděpodobně do východu slunce, jenže jeho myslí pronikl výkřik. Trhnul sebou, zamžoural kolem a nadobro se probudil. Slyšel ženský hlas, ale nestačil si uvědomit, co křičí. A pak zacinkání zbroje.
Že by nějaký mág? pomyslel si a cítil, jak jím projela vlna napětí. Rozhodl se však nikam nechodit. Neměl v plánu se do ničeho motat. Vždyť neměl ani zbraň, neuměl bojovat.

Tohle je pro něj těžká noc dvě bolestivé rány, krátce po sobě jedna větší než druhá.Než žena začala ječet bolestně zasténal a mírně se prohnul v zádech.Ještě k tomu začala ječet tomu k bolesti sice nepřidalo,ale starosti ty mu přidali, přece nepůjde hned do vězení,když před několika dny odtamtud vypadl.Velice pomalu se překulí na kolene zlostně šlehne pohledem na hysterickou ženu.''Aby ti velbloud plivl do tváře a na tvém nose, vyrašila bradavice kreaturo''Vychrlí jednu z několika set perských nadávek, než se zvedne a zprvu krokem vypotácí někam do temných uliček domů.

Skoro až pravidelně se ohlíží za sebe, jako by měl strach, tak kdo by také neměl.Při posledním ohlédnutím nabourá do nějaké ho harampádí.Po nárazu je jeho běh velice vrávoraví, chvilku běží jako by chtěl skočit šipku.Nakonec provede kotrmelec,ale přes bolestivé místo se překulí a opět sykne.Najednou si uvědomí že běží na náměstí,kde bude na jisto jistě mrtvo.Zrychlí jak nejvíc to jde, aby měl před svými pronásledovateli náskok.Těká pohledem sem tam, hledá únikovou cestu,ale vše je daleko, zatím přehlédl onoho muže,který je u stromu.Teprve teď si ho všimne dobré tři metry před ním zastaví, v hlavě se mu mihne myšlenka Co teď

Garin sice napjatě poslouchal, co se to děje a kde se zvuky ozývají, ale od stromu se nezvedl. Jednak byl rozbolavělý z nepohodlné polohy, ve které usnul, a druhak měl strach. Nechtěl se do ničeho zaplétat. Čarostromy, ochraňte mě, problesklo mu myslí. Nestyděl se za svoje zbabělé myšlenky, nemohl za to, že se narodil téměř bez odvahy.
Když se původce rámusu, nějaký cizokrajně vypadající muž, objevil na náměstí, Garin povytáhl obočí, vstal a zády se natiskl na kmen Čarostromu. Mohlo to vypadat, jako by prastarý strom chtěl chránit, ale bylo to přesně naopak - doufal, že strom ochrání jeho. "Co tu děláte? Běžte pryč!" vybafl okamžitě, což bylo asi to nejodvážnější gesto, kterého byl schopný se dopustit.

''Co jsi zač jsi '' Vychrlí na něj persky.Rukou nenápadně zajede za záda, pevně sevře jílec od dýky.vyčkává nechce udělat první krok, co když mu pomůžu, ani neví co říká Garin, třeba mu chce pomoc ''Když mi pomůžeš tak budu tvůj dlužník! Elašan nikdy nezapomíná na ty co mu pomůžou !'' Mírně od něj po odstoupí, koukne krátce za sebe, jestli ty stráže náhodou nejsou za ním.Raději si stoupne bokem, přeci jen potřebuje zadní vrátka na útěk

Garin zůstal stát na místě a nedůvěřivě na toho muže pohlížel. Nerozuměl mu ani slovo a cizincům navíc ani moc nedůvěřoval. Přimhouřil oči, jak se mu snažil porozumět. Došlo mu, že ten chlapík utíká před strážnými a že by asi chtěl pomoct, ale... Co provedl? Co když někoho zabil? Pomáhat takovému člověku by byl rozhodně těžký hřích. Na každého se brousí nůž.
Pokrčil rameny. Radši mu pomůže - viděl ten pohyb ruky chmatající po dýce. Ten pohyb moc dobře znal, takže bylo jasné, že je ten muž ozbrojený. A zvíře zahnané do kouta se brání. Garin se rychle rozhlédl kolem sebe a nakonec ukázal na jeden ze sudů stojících v rohu náměstí. "Schovej se dovnitř," zabručel, ačkoliv mu bylo jasné, že mu zlodějíček nebude rozumět. Pak upřel oči směrem, odkud byly slyšet kroky a cinkot zbroje blížících se vojáků. Do jaké šlamastyky ses to zase připletl, Garine..., pomyslel si v duchu a nahlas si povzdechl.

Koukne na místo, kde ukázal jeho zachránce.Chvilku tam nechápavě kouká než se mu pokusí posunku optat co tím myslí. Vytáhne ruku z poza zad v ruce nic není dýku tam nechal, Tou rukou si poklepe na hruď poté sní pokyne na sud a nakonec si obě ruce přiloží na očí.Jeho myšlenka je V tom sudu mě neuvidí poté si přiloží prs na rty.Rychle je sevře prosebně ruce ''Pro Alláha mě nezraď prosím'' Jediné co může být Garinu srozumitelné je slovo Alláha.Na nic nečeká a rovnou se začne cpát do sudu, v sudě si přitáhne nohy k sobě jakžtakž dá na sud víko.Dál dál čeká co se stane .

Se zatajeným dechem bedlivě sleduje počínání,těch prašivých strážných.Ne může nic, absolutně nemůže nic podniknout, ne že bych nechtěl,ale protože nemá prostor.Než by se zvedl, ze svého úkrytu byl by lapen a vhozen do žaláře.Tak aspoň pořádně nalepí zrak na škvíru v sudu v hlavě mu proběhne Ať to dopadne, jak to dopadne, to mu musím oplatit

Garin otevřel oči teprve ve chvíli, když uslyšel vojáky. Zatvářil se přísně - jako by ho právě vyrušili z těch nejhlubších modliteb. Svíjel se v něm však červíček strachu. Už teď litoval, že se toho muže pokusil skrýt, měl jim ho prostě vydat a bylo by po problémech. Přesto však v sobě nenašel sílu toho cizince prozradit. Nasucho polkl.
"Nikdo tudy neběžel, pane," zaskřehotal Garin v odpověď. "Je tu ticho, které narušujete jen vy! Vyrušili jste mně z modliteb!" dodal podrážděně. Když však uslyšel toho druhého vojáka šeptajícího svému kapitánovi, hrdlo se mu úzkostí sevřelo. Co teď? Jak jim vysvětlí, že je v tom všem nevinně? Je to slovo proti slovu. Bezděčně couvnul o krok zpět a zády se zapřel o kmen Čarostromu. "J-jak to mám dokázat?" pípnul poplašeně. "Celou noc jsem probdil tady, u Čarostromu. N-nejsem zloděj, nemám žádné nekalé úmysly," zahuhlal vyděšeně a zadoufal, že se kůra Čarostromu rozevře a pohltí ho, aby zmizel vojákům z očí.

neví co říkají, neví nic absolutně lautr nic, jen se domnívat, ale to mu také nepomůže to jeho domnívání.Pokusí se zariskovat,Jelikož má nedovřené víko přiloží k němu, obě ruce prudce zabere ve snaze odhodit je co nejdál,aby aspoň Garin měl možnost vzít nohy na rameno, doufá že to pochopí jak signál k útěku, jestli ne, tak je v pasti, jeho nohy jsou již celé dřevěné od nedostatku pohybu, také mu nesvědčí pobyt s krysami v sudu

Bouchne se do kebule,jak se to sním převalí opět zaúpí bolestně.Ze sudu se se začne sunou, chvilku mu to trvá než se rozhýbe, to jde vidět i na jeho robotickém stávání a prvotních krocích.Ihned sáhne po dýce ,kterou před sebou vytasí, je mu jasné že nemá šanci,ale asi se bez boje jen tak lapit nedá, proto si stoupne za svojí skrýš tedy sud. Rty si rychle olízne, jak ještěrka krátce jukne na sud, ne nápadně vsune pod něj špičku boty, samozřejmě tu silnější a prostě se pokusí vykopnout, takovým lobem sud do kapitána stráže

Byl sice přesvědčený, že útěkem se usvědčí ze zločinu, který nespáchal, ale strach mu nedovolil stát na místě. A tak když Elašan odhodil víko sudu, ve kterém se skrýval, Garin využil momentu překvapení vojáků a vzal zbaběle do zaječích. Věděl, že s lidmi, jako byl tenhle kapitán stráže, nemá smysl se o ničem dohadovat. Ti si vždycky prosadí svou.
Proběhl náměstím do nejbližší uličky a zaslechl, jak se za ním rozběhly dva páry nohou. Přesto se však zastavil. Přece toho cizince nechytnou, když už mu to málem vyšlo?! Ačkoliv měl strach, adrenalin proudící v jeho krvi ho donutil vrátit se k sudu a zlodějíčkovi, který se očividně připravoval na boj s vojáky. Blázen! problesklo Garinovi hlavou. Nemohl by vyhrát. Vojáci byli v přesile, měli meče a on měl jenom dýku.
Garin svižně doběhl k Elašanovi, chytil ho za límec a odtáhl ho od sudu. "Poběž!" vyjekl, ačkoliv mu cizinec zřejmě nerozuměl. Naléhavý výraz v Garinově tváři však mluvil za všechno. Postrčil Ela-Shana před sebe a společně s ním vyběhl do jedné z uliček, strážné měli těsně za zády.

Tohle by bylo jasné i tomu největšímu ňoumovi,sice utíká ,ale bz své dýky kterou díky Garinovi ztratil,když byl lapen za límec.Když tak ty dva běží, běží seč mu boty stačí,přeskakuje všelijaké překážky před sebou, jenže neví, kam má přesně běžet, nemá celé město prošlé, tak zpomalí zařadí se za svého zachránce, kterým se nechá vést ''Elašn'' jediná věc kterou mu může také rozumět, jsou jména

Alric jako každé ráno vyšel do města, již od brzkého střídání stráží, kdy musel konat svou povinost v ulicích Avalonu. Jakožto důstojník, kapitán či jak chcete tudíž šel s dvojicí dalších mužů městem a sledoval dění. jeho zbroj na něm cinkala, sejně jako na dvojici strážných, jenž kráčela vedle něj. Co se dalo dělat, musel to dopoledne přečkat s tím že si pak užije skvělý čas v hospodě či doma. Chvílemi přemýšlel, jestli jeho život nenabírá cestu stále stejného divadla a jestli jej ještě baví. Přitom se díval na nebe a až občasný hovor v ulicích jej zaměstnal. Okované boty tiše kráčeli po dláždění jedné z halvních ulic a Alric mlčky pozoroval obchody a trhy a jejich obyvatele. Bylo časně z rána když se rozešel a tak se většina stánků otevírala a trhovci, pokud zde nějací byli si teprve své zboží urovnávali. Mezi dvěma strážnými před nm se mezitím rozhořel nevzrušený hovor, zřejmě normální a Alrica nezajímal. Místo toho spustil ruku z hrušky svého meče a znuděně si odfrkl. Hlídkovat ve městě jej nebavilo, chyběly mu chvíle kdy stál proti několika protivníkům, avšak neuvědomoval si že by nějaká tato chvíle mohla nastat. Avalon ač byl sebekrásnější a sebemocnější byl domovem mnoha chmatáků kteří si chtěli vydělat na živobytí a taková chamraď byla pro kráčející trojici skvělým úlovkem. Ruku si pak opět vsadil na meč a zastavil se. Rozhlédl se a pak ukázal vojákům směr a řekl. „Půjdeme k západním hradbám a pak kolečkem k bílému.“ Načež se vojáci rozešli tím směrem a opět pokračovali ve svém hovoru. Alric mezitím pozoroval ulici, která se mezitím změnila jak v okázalosti domů tak složením místního obyvatelstva. Mířili do chudších čtvrtí a nevědomky i směrem k Čarostromu.

Garin upaloval ulicemi co mu nohy stačily, ale nebyl to žádný rychlý běžec a věděl, že pokud neužije nějaké lsti, vojáci ho brzy dostihnou. Když, jak pochopil, se mu Elašan představil, oplatil mu to: "Gar-" vyrazil ze sebe, ale vzápětí zalapal po dechu. "Garin," hlesl po chvíli, aniž by se ohlédl na svého společníka. Ulicemi prchal kam ho nohy nesly, ani nepřemýšlel nad tím, kam vlastně míří. Město stejně nijak dobře neznal, zdržoval se tu teprve pár týdnů.
Cinkání zbroje běžících vojáků se za nimi ozývalo nehezky blízko, a tak se Garin uchýlil k taktice kličkování - zahnul do nejbližší ulice, pak zase a znovu, doufaje, že vojáky zmate a třeba přeběhnou tu správnou odbočku. K Elašanovi se neohlížel, už mu pomáhat nehodlal. Teď to bylo čistě na něm.
Kéž by tak Garin věděl, že míří k Alricově hlídce.

Tak Garin se mu ztratil už po několika kliček, tak se uchýlí k jedinému co jde, středověkému parkuru.První sud co mu padne do oka, je jeho odrazová plocha, to není problém pro něj problém vyskočit na zeď dorazit se a skončit na střeše.Jen se ušklíbne na ty stráže na zemi, velmi opatrným krokem našlapuje po střeše,ale pevnou nohou se odrazí na další střechu. Okem hledá Garina,aby se mu ztratil má u něj ještě dluh