Stará strážní věž

Byl uvnitř věže a čekal. Když přišla Sergalka a i její jantarový, povzdechl a spustil: "Víš, Amareno... O tom, jak jsi včera v jeskyni řekla, že jsem tvůj syn.. Proč jsi to vlastně říkala? Ty přeci nejsi má matka." Viktor se zase nadechl a se smutným výrazem v obličeji pokračoval: "Před pár dny, když jsme se potkali a já mluvil o svých rodičích, že už nežijí, to je holá pravda. Hrozně mi chybí. Nikoho jiného už nemám..." Opřel se o zeď věže a ze stoje přešel do sedu. Nohy dal k sobě, ocas stočil okolo, zakryl si obličej rukama a začal brečet. V hlavě mu zase vyvstala ta vzpomínka, když jeho rodiče doprovázel na své poslední cestě. Připadal si tak sám. Snažil se tu vzpomínku odehnat pryč, ale nešlo to. Když přestal brečet, vstal, obejmul Amarenu a jenom se smutkem v hlase se otázal: "Amareno? Nechceš být mou nevlastní matkou?"

"Haery je další Jezdkyně, vylíhla se pro ní safírová dračice Tárrae," vysvětlil Jakkar Amareně a pak už jí nechal, ať si vyřeší své starosti s tím malým sergalím chlapcem. Pohled upřel k věži a čekal na Garina. Když ovšem jeho učeň nepřicházel, vešel do věže za ní. "Nechovávej se, Garine, vytrvej!" houkl pobaveně, když jej spatřil, a hodil po něm dřevěný meč.
Garin překvapeně zamrkal, ale meč chytil. To se jako budeme bít tady, uvnitř? ptal se sám sebe, přízrak však vzápětí na jeho otázku odpověděl - zaútočil. Naštěstí uvnitř věže nebylo nic, co by se mohlo rozbít nebo poškodit, a tak Garin ani nic nenamítal. Na okamžik ho však zmátl neznámý terén a spousta překážek v podobě kamenů, beden a pytlů, které se tu válely. Couval před Jakkarovými útoky a klopýtal, div neskončil na zemi, rychle se ale přizpůsobil a byl schopný útok vrátit. Teď musel začít couvat Jakkar. Jeho výhodou však nebylo, že nechodil, ale poletoval, tudíž nemohl o nic zakopávat. Byl to zkrátka nerovný souboj, ale Garin si s ním hodlal poradit.
Bojovali dlouho, nerozhodně. Nakonec Jakkar sklopil dřevěnou zbraň a totéž udělal Garin, přičemž ztěžka oddechoval. Dostalo se mu pochval a rozloučení a následně Jakkar zmizel, což předtím vysvětlil tím, že už je celkem pozdě, Garin toho má již určitě dost a on navíc nechal zbylá dračí vejce příliš dlouho bez dozoru.
Garin, funící jako parní lokomotiva, jen souhlasně přikývnul. Sednul si na zem a zády se opřel o zeď, přičemž k sobě přitáhl pytel se zásobami a vyndal svou večeři - chléb, sušené maso a měch s vínem.
Netrvalo dlouho a Eölas se vrátil z lovu, který byl patrně úspěšný, soudě podle krve, která se mu zachytila kdesi pod čelistí. Myl se sice, ale sám se téhle nečistoty nedokázal zbavit. Zakroužil nad věží, trošku nemotorně přistál, čímž zvedl oblaka prachu, a zamířil do věže. Když spatřil Garina, sedícího a znechuceně přežvykujícího sušené maso, spokojeně se zazubil. "Ahoj, Garine!" zvolal z vesela, očividně v dobré náladě. "Podařilo se mi ulovit pár zajíců. Umyl bys mi krev z šupin? A navíc mě napadlo, že bych mohl zkusit něco ulovit pro vás, abyste měli čerstvé maso, co říkáš?"
To se jevilo jako celkem dobrý nápad, a tak mladík souhlasně přikývl. "Skvěle, Eölasi, máš talent. Tu krev ti umyju, samozřejmě. To s tím lovem je celkem dobrý nápad, můžeš to zkusit. Byl bych ti vděčný," odvětil s úsměvem.

Věděla to, věděla že se bude chtít zeptat na tohle, proč to jen dělala..? Chvíli tam nehnutě stála, jako kdyby jí zmrazili, ovšem po chvíli se pohne na znamení, že přišla na odpověď. "No.. nechtěla jsem to zdlouhavě vysvětlovat, tak jsem to tedy řekla. jsi snad kvůli tomu nešťastný?" pronese, je to zcela nevhodná otázka, to je snad nadmíru jasné, že to s ním něco po psychické stránce udělalo, ne? Pak znovu spustil Viktor, v krku jí utkvěl jakýsi nepříjemný pocit, jako kdyby se jí stáhlo hrdlo. Chytne se za něj a zatlačí na něj, neustává to. Není nutno připomínat, že její vcelku neutrální výraz se za tu dobu, co mluví s tím chlapcem zesmutněl. "Já vím, promiň.. jestli si nepřeješ, abych tě takhle oslovovala.. mě to přišlo hezké, vzhledem k faktu, že.. ty víš.." asi ho zklamala, začal brečet. Amarena nemá s dětmi zkušenosti, takže se začne nejistě svíjet na zemi a rozhlížet se, nenapadne jí nic jiného, než si k Sergalímu mláděti kleknout a začít ho utěšovat. Ovine mu paže kolem těla a začne ho hladit po..hřívě na zádech. "To bude lepší.. to se spraví.." pošeptá mu tiše do ouška, nechtěla by, aby si přítomní, jako je Garin, Jakkar a Jantarový myslel, že je špatná.. maminka, to rozhodně nechce. Navíc, je Viktorovi nejbližší, takže ona má tu povinnost se o něj starat. Pak se ale pohnul a rozhodl se vstát, Sergalka zůstala na zemi. Sledovala jeho reakce, jakmile jí pověděl jeho nabídku, tak sykla. "Nevlastní mámou..? " zopakuje ještě jednou . "No.. abych pravdu řekla, tak.. mě taková představa láká.." Odpoví s úsměvem, načež jejímu.. synkovi utře prstem nezaschlé slzičky. "Kdo by nechtěl být rodičem tak.. nešťastného človíčka?" Zeptá se ho v úsměvu, odpověď již dostal.

Jantarový to celé smutně sledoval, jeho dračí duše pochopila, že se děje něco nepříjemného, a tak se pokusil pomáhat v utěšování Viktora, nejdříve ho jemně drcnul do nohy, jako kdyby ho tím chtěl povzbudit. Jakmile se vše utěšilo, začal spokojeně vrtět ocáskem a vydávat zvuky podobné nafukování pneumatiky.

"Ano" Odpověděl jí, když uslyšel, že si jeho nabídku sama pro sebe ještě zopakovala. Když mu na otázku odpověděla, pocítil konečně štěstí a šťastně se usmál. Uvnitř si připadal jako by se zacelila ta smutná díra samoty a nepříjemných vzpomínek, co v něm byla. Když se podíval na Jantarového, když zrovna začal vrtět ocáskem a vydávat jakýsi zvuk, klekl si k němu a pobaveně pronesl: "A co ty maličký? Budeš můj dračí bráška?" Trochu se zasmál a podrbal ho na jeho hlavičce. Věděl, že to co teď řekl z humoru Jantarovému byl nesmysl. Vstal, znova koukl na Amarenu a zeptal se. "Mami? Myslíš, že ti ten.. no.. pan duch bude ještě něco vysvětlovat nebo něco takového? Protože jestli ne..." Jakoby nic přijde k Amareně, ťukne ji do ramene a trochu hlasitěji pronese tři slůvka: "Chyť si mě!" A vyběhne se smíchem ven, kde se zastaví kousek od věže pozorujíc vchod do ní. Dlouho si s nikým nehrál a tak ještě doufal v bedlivém sledování vchodu v to, že Amarena přistoupí na jeho hru.


MH: Původně byl příspěvek delší, ale já tele jsem si omylem odklikl okno a zmizlo mi to. -_- Nešlo to vrátit i tak, že jsem to otevřel přes historii. Prostě tam bylo jen prázdné okno a já mohl psát znova. Důvod proč jsem to napsal kratší -> lenost a v této době mi to už nemyslí.

Minulý den :
Amarena poplácá svého synka po zádech, načež ho pustí. Kdo by neodmítnul tak zoufalou nabídku, že? Každopádně, Sergalka se bude snažit být té nešťastné bytosti co nejlepší náhradou matky, ne-li mu být matkou. Jakmile se začne Viktor zajímat o Jantarového, založí si ruce v bok a začne přemýšlet. Jantarového jí snad seslal samotný pánbůh, nejen, že našla svou druhou duši, ale podle všeho jí bude ochotný pomáhat s maminkováním. Vskutku úžasný tvoreček.
Pak dostala onu otázku. "Nemyslím, že je to duch, řekla bych spíše, že to je jen starostlivá duše, co se rozhodla, že nepůjde do nebe, nýbrž že tu zůstane a bude nás chránit před zlem lidí." Vysvětlí, její názor je vskutku trošku fantaskní. Konec věty ani nedořekne, protože to už jí Viktor vyzve k honičce. A samozřejmě, bylo by pošetilé odmítnout! Hned se za tím klučinou vydá. "Jen si nemysli, že mi utečeš!" řekne trošku hlasitějším, leč stále přátelským hlasem, kdo by si nechtěl čas od časů hrát? Ona si dokonce v tomhle týdnu hrála snad dvakrát, nebo tak nějak.

Jantarový na znamení souhlasu provedl otočku, bylo nadmíru jasné, že zcela pochopil, oč tu běží. Byl rád, že přispěl k něčemu dobrému. A samozřejmě, jakmile se Viktor rozběhl, ihned ťapkal poslušně za ním. Očividně bude hrát na honěnou taky. Taktéž se dostane na čerstvý vzduch a nenapadne ho nic jiného, než na Viktora skočit a povalit ho na zem, dává si ovšem pozor, aby nespadli někam do trní.

Dohrávka:

Garin společně s Eölasem odešel k prameni, který vyvěral nedaleko, aby Jezdec svému dračímu společníkovi omyl krev z šupin. Jakmile se tak stalo a Eölas byl zase čistý a blyštil se jako smaragd, spokojeně zabroukal a drcnul do Garina čumákem. "Děkuju ti mockrát," brouknul k němu vděčně. Pak se oba odebrali do strážní věže, aby si dopřáli večeři a konečně chvilku klidu. Garin totiž věděl, že jej další den čeká další úmorný trénink.

Dalšího dne:

Mladý vůdce Dračích jezdců vstal brzy ráno. Stále byl rozlámaný a všechno ho bolelo, cítil však, že si jeho tělo na rány dřevěným mečem začíná zvykat a jeho svaly přivykají boji. Bolest a ztuhlost totiž už nebyla tak strašná, jako předchozího dne. Eölas byl pryč, pravděpodobně již na lovu, včera o něm přece mluvil.
Garin se tedy došel nasnídat a umýt k vodopádům. Když se vrátil, už na něj čekal Jakkar před strážní věží. Pozdravili se a přízrak se jal vysvětlovat, jakým směrem se bude trénink ubírat dnešního dne. "Dnes se podíváme na magii, Garine. Vysvětlím ti základní principy kouzlení a zkusíš si lehká kouzla. Pravděpodobně tě to dost vyčerpá, tak s tím počítej a na večer si nic neplánuj," pronesl Jakkar a šibalsky na něj mrknul. Jezdec si povzdechl a přikývl. Vyčerpával se dnes a denně a začínal toho mít tak akorát. Nestěžoval si však, ne před svým učitelem. Se svými pocity se svěřoval pouze Eölasovi. "Dobrá, Jakkare," zabručel. "Pojďme na to." A trénink začal.

Jantarový se dneska probudil jako první, přivítal ráno pořádným zívnutím, div celý svět nespolkl.Pak několikrát mlaskl, načež si vzpomněl, že tu vedle nich spí i Amarena a Viktor, samozřejmě, že se hned začal zajímat o Viktorovo ucho, nejdřív ho očuchal a pak ho napadlo zjistit, jak asi chutná, nakonec dovršil buzení Sergálka oblíznutím jeho nosu. Když nic nefungovalo, rozhodl se prorazit svou dosavadní němotu a promluvit. "Vstávat!" vykřikl na celé kolo, možná to mohli slyšet i ptáci sedící na vrcholku věže. Pokud nezabralo tohle, nezabralo nic.

Mladší sergal si dopřával spánek a dostalo se mu i snu. Když se vzbudil Jantarový, samozřejmě o tom nemohl vědět. Když mu ale začal žužlat ucho, sen změnil téma na moře. Teprve oblíznutí nosu ho trošku přivedlo k hlasitému kýchnutí zrovna, když Jantar vykřikl povel ke vstávání, takže to nemohl slyšet. Když se Viktor plně probudil, z lehu přešel do sedu, promnul si rukama oči a zívl. Začal se rozhlížet a první, koho uviděl vzhůru, byl Jantarový. "Dobré ráno." Usmál se. Když pohlédl na Amarenu tak zjistil, že ještě spí. Nechtěl ji budit a nechal ji spát dál. Párkrát zamával svým ocasem do stran aby, si ho taky pořádně prokrvil. Pak se přišoupl k Jantarovému a začal ho hladit po hlavičce. Zkusil si vzpomenout na svůj sen, ale byl pryč. Pamatoval si jen nějaké vteřinové úlomky a dál nic víc.

Amarena nějak podvědomě ucítila, že po včerejší honičce je odpočata dost, takže se rozhodla probudit. Překutálí se z boku na záda a otevře oči. Uvidí nějaké stromy a podobně, nic zajímavého.Opře se lokty o hlínu a zvedne trup do polosedu, respektive ze tří čtvrtin leží, ovšem ta jedna čtvrtina stačí, aby to byl polosed.. matematika nefunguje. Pravděpodobně jí probudilo Viktorovo probuzení Jantarovým, ten dráček umí řvát když chce. Dokonce i její adoptivní svěřenec je vzhůru. "Ahoj Viktore.. jak se máš?" zeptá se, dost jí to zajímá, asi začíná být obětí mateřského instinktu.

Amarena se po otázce odebrala k stání, postavila se na své nohy, které se ještě neprobudili a rozhodla se najít si nějakou snídani, stejně tak pro Jantarového a Viktora. "Takže.. copak by jsi chtěl k snídani? Mohla bych ti udělat nějaké.. no.. " tohle nepotřebuje komentář. "..máš rád jablka?" zeptá se s poněkud přistiženým-při-činu výrazem, Jantarový mezitím vstane a protáhne se jako kočka. ¨Načež začne projevovat zájem o Amareninu nohavici, jako vždycky, dnes se jí bude znovu věnovat..dneska jí porazí!

Na nic si nerozvzpomněl. Mohl se snažit sebevíc jak chtěl, ale nic. Sen byl ten tam a nechtěl se vrátit. Přestal se snažením si vzpomenout na sen zrovna v tu dobu, když na něho Amarena promluvila. Přestal drbat Jantarového a odpověděl: "Ahoj mami. Je mi dobře. A co ty? Jak jsi se vyspala?"
Když vstala a optala se ho, zavrtěl hlavou. "Nemám hlad. Raději by jsem se někam prošel." Už se pár dnů přece nikam neprošel a nějak ho to tu přestávalo bavit. Vstal, kousek popošel a otočil se na Amarenu. "Jestli nechceš, nemusíš jít se mnou. Ale nevadilo by mi, kdyby jsi šla. Nechci tě nutit." Usmál se a šel dál kamsi do lesa.


>> (MV Podzemní labyrint, křižovatka mrtvého muže)


MH:Omlouvám se za to poměrně velké zdržení. Už mířím za Vámi.

Amarena hned odpověděla. "Dobře, celkem to ušlo." odpověděla, pokud se chce projít, nepustí ho, teda né samotného, jakmile se Viktor rozejde, ihned ho jde následovat, spolu tak i s Jantarovým.
Jantarový se zprvu bál, ale po chvilce chlácholení jemných sergalím hlasem se rozhodl svou jezdkyni pronásledovat, kampak to asi jdou? Určitě za nějakým dobrodružstvím! .. ne, na procházku. Jelikož se syn pomalu začal vzdalovat, byla Sergalka nucena vzít si pomalého Jantara do náruče a doběhnout svého malého tak, jak to dělají jen tito zakletí tvorové. Dlouhými, plavnými, nepřirozeně dlouhými skoky.

>> MV Podzemní labyrint, křižovatka mrtvého muže

<< Hostinec U Zlatého bažanta
Začalo se stmívat když se u vodopádů Inhér ocitla plavovlasá Jezdkyně na koni. Její dračice seděla přední. Vlček spokojeně spal v jedné z jedné brašen, které jsou připevněné u sedla. Mířili do Strážné věže. Když dívka i safírová dračice spatřili věž, zastavili. Tárrae roztáhla křídla a seskočila z koňského hřbetu, chvíli plachtila ve vzduchu, ale poté dopadla na zem. Křídla složila k tělu a rozeběhla se na před. Hae jednoduše seskočila a chytila uzdu. Vydala se i hned za Safírovou, ale i tak bylo jasné, že dračice tam bude dříve než ona.
Tárrae se brzy ocitla před věží kde si všimla Jakkara a Garina. Nejdříve se rozhodla k nim rozeběhnout, ale nakonec se jen posadila kousek od nich a sledovala je. "Dobrý podvečer," promluvila k nim a mírně sklonila hlavu.
O chvíli později se objevila i Plavovláska, vedoucí koně. Pohled jí nejprve padl na dračici a teprve poté se podívala na Garina, Jezdce Smaragda, kterého si zde nevšimla. Když spatřila Jakkara, zarazila se, ale nakonec se jen usmála a došla k Safírové. "Zdravím," pronesla a znovu jim věnovala úsměv.

Teprve večer, když už se začínalo stmívat, se rozhodl Jakkar ukončit Garinův dnešní trénink. A bylo právě načase - mladík už se únavou sotva držel na nohách a oči se mu zavíraly. Žaludek mu kručel tak hlasitě, že se začínal obávat, aby nerušil zvěř v okolních lesích. Bylo toho na něj dneska prostě příliš. Věděl, že ho magie vyčerpá, ale že tolik, to vskutku netušil. Jakkara jeho stav však zřejmě nevyvedl z míry. "Tohle je normální... Čím více budeš trénovat, tím méně budeš unavený. Teď se pořádně najez a jdi si odpočinout. Zítra budeme pokračovat," pronesl přízrak.
Garin jen chabě přikývl, aby dal najevo, že Jakkara slyšel. Svalil se na zadek a zeširoka zazíval. Pak ale uslyšel povědomý hlas a v jeho zorném poli se objevila safírová dračice. Ulehčeně si oddychl - Haery se nic nestalo a nakonec dorazila do hor. "Dobrý večer i tobě, Safírová," odvětil dračici chraplavě. Jeho hlas byl zesláblý a sotva srozumitelný. Když se na scéně objevila i její Jezdkyně, pomalu k ní zvedl pohled. Na další slova se nezmohl, a tak jí věnoval pouze unavený úsměv a kývnul hlavou na pozdrav. Bylo jasné, že je rád, že jsou konečně tady.
Jakmile si přízrak všiml i Haery, radostně se usmál. "Vítej zpět, Haery. Pokud budeš chtít, můžeš se zítra přidat a zahájit svůj výcvik. Garin už je trochu napřed," oznámil s úsměvem, načež se prostě a jednoduše rozplynul, jak měl ve zvyku.

Dračice přimhouřila oči. Garin ještě nevěděl, že už dávno není Safírová, ale že už si také vybrala své jméno. "Já už jsme si vybrala jméno, Garine," promluvila, aby na sebe upoutala pozornost. "Tárrae, tak se teď jmenuji," dodala ještě a vycenila zuby do úsměvu. Byla ráda, že už je konečně zpátky i když v Avalonu se jí také líbilo. Rozhlédla se a poté pohled zabodla zpět na Jezdce. "Kde je Eölas?" Zeptala se Garina a vstala.
Když se u ní konečně objevila Plavovláska, otřela se jí o nohy a poté si lehla k jejím nohám. Mladík nepromluvil, ani mu to nijak nevyčítala. Vypadal unaveně. Když k ní promluvil Jakkar, znovu se zarazila. Nebyla na něho zvyklá a hlavně, pořád se moc nevzpamatovala z toho co se stalo na výpravě, i když Jakkar nemohl za to co se stalo. "Ráda se přidám, Jakkare, už se těším až se trochu vzdělám," pousmála se a když přízrak zmizel, trochu si oddechla. Přeci jen byla radši když se v její blízkosti neobjevoval nějaký přízrak.
"Mám hlad, dala by jsi mi prosím něco, Hae?" Ozvala se zničeho nic Safírová a upřela pohled na svou Jezdkyni a poté vstala a vydala se do věže, čekajíc, že se za ní vydá i Plavovláska.

Dohrávka:

"Tárrae," zopakoval Garin chraplavě a nechal to jméno sklouznout po jazyku a přes rty. Znělo krásně a k dračici se nepochybně hodilo. "Krásné jméno," okomentoval jej a věnoval Safírové úsměv. "Eölas je na lovu. Jistě se brzy vrátí, pokud se tedy nerozhodl radit při stavbě tvrze. Našel si v tom zálibu," vysvětlil mladík znaveně, načež se pomaličku postavil na nohy. Připadalo mu však, že se mu brzy podlomí kolena a on skončí na zemi.
"Jsem rád, že jste zpátky... Kde ale máte tu osobu, kterou jste měly přivést s sebou?" zeptal se zvědavě a upřel na Haery zkoumavý pohled. "No, když mě omluvíte... Myslím, že se půjdu najíst a vyspat," ukončil nakonec svoje slova a na vratkých nohách se pomalu odebral do věže. Ani nenašel dostatek síly pro to, aby našel něco k jídlu. Prostě padl na svůj slamník a tak, jak ulehl, tak okamžitě usnul.

Dohrávka:

Dračice přikývla. "Já vím proto jsem si toto jméno vybrala," odpověděla pyšně a po dračím se usmála. Líbilo se jí když jí někdo chválil jméno. Hned na to dostala i odpověď na její otázku ohledně smaragdového dráčka, kterého neviděla věčnost a už se jí velmi stýskalo. "Hae mi slíbila, že se budu taky moct na stavbu podívat. Myslím si, že jsi dostal dobrý nápad," dodala a mrkla na něj. Představa, že by také mohla komentovat stavbu se jí velmi líbila.
"Já jsem také ráda, už se mi stýskalo," usmála se. "No museli jsme nečekaně odjet," pohledem sklouzla k Tárrae a poté se opět obrátila ke Garinovi. "Nechala jsme jí vzkaz, pokud se zde neobjeví do několika dnů, chystáme se s Tárrae vrátit se zpět do Avalonu a na jít jí," dodala ještě na vysvětlenou.
Tárrae už byla neklidná. Měla hlad a také byla unavená. Teď čekala na Jezdkyni, která stále byla před věží. "Jistě, dobrou noc," zamumlala a také odešla do věže. Safírové podala kus masa, který v dračici i hned zmizel. Jak bylo vidět, chutnalo jí to, ale další už nechtěla.
Plavovláska do sebe rychle hodila něco k jídlu a poté se už obě ulehli na zem, vedle krbu a také brzy usnuli.

Safírová otevřela oči a pozvedla hlavu. Rozhlédla se, aby zjistila zda je někdo vzhůru a když si všimla, že se tady nic nehýbe, zas hlavu položila na přední packy. I to, ale dokázalo probudit Jezdkyni, která leží vedle své dračice. "Dobré ráno," prohodila Hae k Tárrae a posadila se. "Dobré i tobě Haery. Nedáš mi něco k jídlo? Mám docela hlad," zamumlala dračice a i hned vstala. Protáhla se a namířila si to ke spíži kde cítila kusy masa. Dívka se sama pro sebe ušklíbla a také vstala. Rychle dračici něco dala a i sama se najedla a nakonec naplnila měchy vodou a došla pro koně. Zapomněla totiž něco v Avalonu, a tak se tam chystala vrátit. Dračici vysadila před sebe, vyhoupla se na koně a obě dvě ujížděli pryč..
>>Avalon, Náměstí, podhradí, uličky