Podzemní labyrint (MV)

Název: Podzemní labyrint
Start: Křižovatka mrtvého muže, Sherwood
Počet hráčů: 3-5 (Amarena Raabe, Tenebris Ira Bellatorová, Viktor Amalienn, Kaarea,...)
Typ hry: Akční, pátrací, tajemná
PJ výpravy: Garin Bellamy
Začátek výpravy: 30. 7.

NPC:
George - Obyvatel Avalonu, obtloustlý chlapík pobíhající po světě v otrhaném oblečení a s prazvláštním jasem v očích. Má slámově žluté vlasy a zvídavé modré oči, není příliš vysoký a svalstvo zcela postrádá. Je to dobrák a především snílek, co věří nejrůznějším povídačkám, hlavně jsou-li tajemné a slibují-li nějaký zisk, třeba v podobě pokladu. Proto ho občas zámožnější obyvatelé města mají za blázna. Těžko však určovat, zda to George má nebo nemá v hlavě v pořádku. To ví snad jen on sám.
George se ve výpravě objeví jen zřídka, je ale klíčovou postavou.

Úvod:
V Avalonu a jeho nejbližším okolí se rozkřiklo, že starý dobrák George hledá dobrovolníky pro svou soukromou výpravu. Potřebuje skupinku odvážlivců, kterým by mohl dát do ruky mapu a vyslat je za dobrodružstvím, sám totiž nemá čas a hlavně dostatek odvahy. Jedná se prý o cestu za pokladem. George totiž vyčetl ze starých map, že někde v podzemí, nedaleko Avalonu, se ukrývá úžasný poklad. Ta vidina blyštícího se zlata mu nedá spát. Slibuje, že bude-li výprava úspěšná a poklad skutečně najde, každému připadne díl pokladu a navíc ještě sláva široko daleko. Lákavá nabídka. A prý stačí jen přijít v poledne do Sherwoodského lesa, ke Křižovatce mrtvého muže, kde bude George čekat, aby vysvětlil podrobnosti...

Pokud máte zájem se výpravy zúčastnit, pište mi do zpráv.

(Hostinec)

Plížila se lesem, s lukem připraveným k výstřelu, ale ve skutečnosti neměla v úmyslu lovit. Dnes ne. Hlava jí třeštila, při prudším pohybu se jí dělaly mžitky pčed očima, a modlitby k Čarostromům zůstávaly nevyslyšeny. Krátce řečeno - cítila se pod psa.
Už když vstala, věděla, kam se v dusivém parnu uchýlí, a rozhodně zaplašila myšlenku na koně. Ne, jízdu na něm by rozhodně nepřežila.
Teď se do lesa vydala podél hlavní cesty z Avalonu, zasněně poslouchala zpěv drobných ptáčků, který utichal, jakmile kolem nich prošla, a užívala si chlad a mírný vánek, přičemž kdykoli po cestě přejel nějaký povoz, ztuhla pod náhlým náporem bodavé bolesti v hlavě.
Zrovna došla ke křižovatce, a chystala se jí napříč přejít, když náhle uviděla dvě věci. Nejdříve šibenici, ze které jí po zádech přeběhl mráz, a poté i obtloustlého muže s vlasy barvy slámy, a modrýma očima. Výraz měl, jak Kai okamžitě usoudila, jako někdo slabomyslný, což zřejmě tlouštík i byl. Kdo by se dobrovolně usadil na takovém místě?
Nasadila divoký výraz, přičemž se jí hlavou znovu prohnala bolest, a vytrvale do ní začala bušit. Dívka pak namířila šíp v tětivě na blonďatého, a neslyšně vystoupila z přítmí stromů, načež se k němu začala krást.
Hlasitě si odkašlala, a promluvila drsným hlasem, i když v ní byla malá dušička. Blázni jsou nevyzpytatelní. "Hej, ty! Co tu děláš?" Postoupila k němu o pár kroků.

MH: připojím se až později

V celku mladá dívka na hnědé klisně jede klusem lesem. Přihlásila se na výpravu ale práce ji znemožnila se dostavit dřív. "No tak Brunnei. Pospěš si snad neodešli bez nás." Řekne naléhavě klisna a ta jako by rozuměla naléhavosti se dala do pomalého cvalu. Za nedlouho už mladá jezdkyně v dálce viděla šibenici a nějaké dvě postavy. Zpomalila tedy klisnu do kroku a obezřetně se rozhlížela. Tohle místo ji nahánělo hrůzu a v její tváři která byla vždy vážná se teď značila hrůza kterou jen podněcoval křik vrány jež letěla souměrně s Brunnei. Když konečně dorazí přímo k šibenici, pták někam zmizí. Dívka si zkontroluje meč jež si pro jistotu připnula k pasu, sic by si proti zkušenému bojovníkovi nejspíš neporadila ale i tak ji poskytoval útěchu. Pomalu sesedne z klisny a podívá se na muže jež předpokládala že to je ten blázen jež tuhle výpravu svolal, a čeká co se bude dít. Dívky jež na toho muže mířila šípem si vůbec nevšímala, což by mohlo hraničit s ignorací.

Když mířila svým zlatíčkem na toho blázna na cestě, čekala, že začne kňourat. Ne, nezačal, zato si přitiskl ruce přes otrhaný svršek asi tam, kdy by mělo být srdce, vypoulil oči, a Kai v tu chvíli připomínal vyjevenou žábu, která je v posledním tažení. Rychle luk stáhla, nechtěla, aby tu vydechl duši.
Na čele se jí ale vytvořila rozzuřená vráska.To, že na něj určitě nemířila hračkou, mu nehodlala vysvětlovat, případně mu to ukáže sama. "Neřvěte tolik," štěkla na něho, a byla odměněna tupou ránou z vnitřní strany lebky, jako by se někdo odhodlal udělat jí díru do hlavy. "Bolí mě hlava."
Luk byl stále v pohotovosti, když se váhavě ozvala. "Poklad?" O žádný poklad neměla zájem. Na druhou stranu se zoufale nudila.
"Můžete mi říct, jaký poklad máte na mysli? Peníze? Zlato? Nebo něco... ne tolik blyštivého?" Nenasadila zdvořilý tón. Na to byla příliš nervózní z tohhohle místa, a navíc uslyšela vskutku nepříjemný zvuk - klapot kopyt. Každý dopad koňské nohy tvrdě zaduněl, a Kai skoro viděla těžké kladivo, jak jí vytrvala mlátí do kebule.
Načež tomu ten chlápek nasadil korunu hlasitým zvoláním. Dívka, která jím začínala pohrdat (pro očividnou zbabělost - poklad! a on si pro něj nejde), se nedobrovolně ohlédla, a spatřila holku asi ve svém věku, vůči které měla velmi smíšené pocity.
Jela na koni, byla sama o sobě vysoká, a Kai s lukem ignorovala, na druhou stranu se nepyšnila blonďatou kšticí jako snad celá půlka Avalonu.
Jenže nevšímáním si Černooké si hnědovláska vysloužila malý trest,a vzhledem k převažujícím špatným pocitům měla být i vykonán. Kai počkala, až zvíře zastaví, pak se soustředila na zem těsně před jeho nohou, a modlila se ke všem možným stromům, jen aby nechybila a kůň se nepohl. Měla to být jen výstraha.
Namířila šíp a s tichým brknutím tětivy jej vypustila. Pokud by její snažení vyšlo, šíp by skončil asi pět až deset palců od býložravce. Pokud ne... Kopytník by to dostal kamsi těsně nad kopyto.
Pak se sladce usmála, a otočila se k muži. "Řekněte mi víc. Kde má poklad být? A proč si netroufáte jít si pro něj sám? Je v tom nějaký háček, který bych měla znát?"
Přistoupila k němu, vytáhla z toulce nový šíp, zašermovala jím otrhanému muži před nosem, a pak ho připravila do tětivy. "Pokud budou tvé odpovědi i odměna uspokojivé, šla bych do toho."
Ne, o poklad jí nešlo. Jen tu byla tak strašná nuda!

Když ji ten modrooký muž s máváním pozdraví mile se usměje a pak se na její tváři se opět objeví vážný výraz. "I já vás zdravím a ano, jedu za dobrodružstvím." Odpoví mu již klidným hlasem, rozhodnutá nedat na sobě už znát fakt že se ji zde nelíbí. Pak uslyší tichounké škrtnutí značící že někdo vypustil z luku šíp. Dívka se rozhlédne a spatří šíp který se zrovna zabodával nedaleko Brunneina kopyta. Na klisně bylo vidět že se ji to vůbec nelíbí, a bylo jedno jestli se člověk podíval na její vyceněné zuby a uši sklopené k hlavě nebo to že ji její majitelka musela chlácholit hlazením po krku a tichým klidným mluvením. Když se dívce podaří klisnu uchlácholit dost na to, aby se ji nesnažila vytrhnout a zaútočit na tu dívku jež po ní vystřelila, podívá se její směrem. "Proč se mi snažíš zmrzačit Brunnei?" Zeptá se jí tichým, klidným ale vážným hlasem kterým žádá o vysvětlení. Zároveň ale dobře naslouchá co říká tomu muži a přemýšlí nad jejími otázkami a o tom jak budou asi znít odpovědi na něž by i ona ráda znala odpovědi.

Ach, tak si mě konečně všimla, pomyslela si Kai spokojeně, a s ironickým uculením se k jezdkyni otočila. Povedlo se! Hnusný přežvýkavec se pěkně polekal, a hnědovláska asi taky. Nebo se aspoň rozzuřila, a to jako malá upoutávka bohatě stačí. Hlavně, že se nikomu nic nestalo.
Nasadila lehce pohrdavý pohled, a suše poznamenala: "Kdybych ti chtěla tu tvou... Brunnei, co je to, proboha, za jméno?! Kdybych ji chtěla zmrzačit, už by se dávno stalo."
Nachvilku se odmlčela, a pak podobně tichým hlasem jako prvně rozhořčená jezdkyně káravě pokračovala. "Víš, je velmi nezdvořilé si nevšímat lidí kolem sebe," podotkla Kai a slovo "velmi" pečlivě zdůraznila. "Nezdvořilé, a taky nebezpečné," zabručela si pro sebe polohlasem, ale tak, že kdyby Tenebris poslouchala, mohla by to taky slyšet.
Znovu upřela pozornost k podivnému muži, a k dívce se natočila bokem a pozorovala ji koutečkem oka, jen tak, pro jistou. A dýku si nahmatala zas jen pro uklidnění. Naoko se ale rozhodla hnědovlásku ignorovat, a upřít pozornost zcela k tlouštíkovi.

MH: Amareno? Viktore? Milostivě se tu čeká na vás.

Trmácí se krajinou pěkných pár dnů, jenomže nenašel žádné místo k pořádnému utáboření. Radši se vrací zpět na své staré tábořiště, jenomže šel asi 500 metrů od cesty a najednou se mu do nosu zatoulá nějaký pach.. Přibližuje se s nadějí že to bude maso. Okamžitě jak se o to zajímá a přibližuje se je mu jasné že to budou lidé. Smutně si povzdechne. Aspoň se může podívat co se tam děje, nebo ne? Pomalu se přibližuje k místu odkud přichází lidský "smrad." Vidí skupinku lidí a jednoho obtloustlého človíčka. Že by nějaký kšeftík? Pomalu se přichází k lidem. "Dobrý den.." Řekne s poněkud drastickým úsměvem protože asi před půl hodinou měl borůvky a má celou tlamu fialovou. Přijde ještě o malý kousek blíž a prohlíží si človíčky. Po chvíli si radši sedne a sundá ručně dělaný batoh. Položí ho u stromu vedle kterého sedí. Oddychne si protože stále nenašel Amarenu. Zase se podívá na skupinu lidí. "Co se tu vůbec odehrává? Myslím proč jste shromáždění na tomto místě? tady na vás mohou vybafnout mýtická stvoření jako já. Třeba bubák." Trochu se zasměje, neví proč ale myslí si o těch lidech že jsou hloupý. Co to s ním je? Zapřemýšlí a vyčkává odpověď.

MH: Fajn, tak jdu sešrotit reakci

Na své standarty neobvykle trpělivě čekala na mužovu odpověď, s lukem volně v rukách, hrot šípu v tětivě mířící šikmo k zemi, když tu uslyšela prasknutí drobné větvičky. Ještě než to stačila připsat na svědomí nějaké lasičky, ozval se i hlas, a blížící se kroky.
Páni, ať je to, kdo je to, chodit umí parádně tiše, pomyslela si Kai se špetkou nefalšovaného obdivu. Zaujal ji.
Připravila si luk do výhodnější pozice pro rychlý výstřel, a zvědavě se k příchozímu otočila, zrovna když se nadechl k poslední větě. No, a to, co viděla, ji málem poroučelo k zemi.
Draka se bála. Ale z tohohle... stvoření ji jímal takový děs, že bylo s podivem, že necvaká zuby. Za svůj kratičký život viděla nespočet potvůrek, ale žádná nevypadala tak... lidsky, jako tahle, připomínajíc směsku kocoura a člověka.
Dívce se zachvěla najdřív kolena, pak ruce, a nakonec vydala přiškrcený, zděšený zvuk, ale luk neupustila. Těžko říci, jak se ovládla, že se zeptala jen poněkud roztřeseným hlasem, který s každým slovem nabíral drsnější tón, až se ustálil skoro v normálu. "Co... co jsi, prostrom, zač?" Zdálo se jí to jen, nebo už o něčem podobném někdy slyšela?
S jistým morbidním obdivem si tvora prohlédla. Pokud někdy narazila na někoho, kdo jí skutečně zaimponoval, byl to on. Přistoupila k němu o krok blíže. s lukem namířeným na jeho hruď, na srdce, a zašeptala: "A kolik vás tady kolem je?"
Udělala ještě krok k němu. Nevypadal útočně, spíš jaksi pohrdavě. Ačkoli barva, co měl kolem tlamy, vypadala děsivě. Kai se snažila přesvědčit sama sebe, že to není krev. Náhlý nápor bolesti hlavy jí to nijak neusnadnil.

MH: moc se omlouvám, nějak jsem nestíhal..doufám že mi to prominete :3

Amarena ztratila ze zorného pole svého chráněnce, který jí někam utekl, nebo co. Každopádně tam, kam jí čerti nesou se vskutku dostaví, její příchod je vskutku monumentální. Jak tak běží a volá jméno toho malého kluka, tak zakopne o bludný kořen (nebo snad o něco ještě víc bludného) a prorazí svým pádem křoví. Takže se všem přítomným naskytne pohled na ze tří čtvrtin zvířecí a z jedné čtvrtiny lidskou bestii, jak se právě zvedá z dosti bolavého pádu. Jestli o její přítomnosti nevěděli už dříve, soudě podle celkem hlasitého šustění listy a řvaní.
Jakmile je Sergalka spokojená se svou úpravou vzhledu po tak nedůstojném pádu, zvedne zrak a objeví Ameriku, respektive skupinu lidí v čele s plešatým tlustoprdem. A vida On je tu dokonce i Hvarn! ..No to je tedy velmi zajímavé zjištění. Jantarový přišel na scénu o pár sekund poté, slepě následoval svou jezdkyni. Když uviděl tu hromadu lidí, lekl se a schoval se do křoví, Amareně se naskytne myšlenka, že má problém..

Zase ty myšlenky. Nevnímal okolí a šel dál. Teprve z jeho myšlenek ho vytrhlo volání Amareny. Otočil se a nikdo tam nebyl. No bezva! Pomyslil si. Tak jsem se asi ztratil mámě. Povzdechl. Nu což. Zavětřil a ucítil její pach. Ale nebyla nejspíše samotná. Podle pachu ucítil i nějaké lidi. Když tak šel po té neviditelné stopě ve vzduchu za nimi, narazil na ně poměrně rychle. Trošku se zarazil, když uviděl tu onu skupinku. Ten obtloustlý muž mu ani nevadil. Spíše mu na pohled přišel sympatický, ale ta dívka, co mířila na Hvarna s napnutým lukem a se šípem v tětivě. Z té nedostal dobrý pocit. "Dobrý den." Pronesl směrem k těm všem lidem a popošel blíž. Necítil se mezi nimi dobře. Když byl ještě sám tak lidi jenom tajně sledoval ukrytý v křoví nebo na stromě."Smím se zeptat, co se tu děje?" Optal se a čekal tiše na odpověď.

Kai nebyla spokojená. Tlouštík jí mnoho nezdělil, jediný normálně vypadající tvor, neboli dívka na koni, byl arogantní, a hnedle se tu plížila smečka podivných tvorů. Vypadali jako rodinka. Maminka, synátor, a taťka, obhlížejíc terén. Jak sladké. Ale dívka neměla sladké ráda.
Vydala podivný zvuk mezi zuby, podobající se zasyčení vzteklé kočky, a s elegancí, vypěstovanou za léta loveckých zkušeností odtančila do příhodnější pozice. Teď měla za zády zvíře, co se každou chvilkou mohlo splašit, ale blondýnce to momentálně bylo jedno. Raději by se nechala zadupat do země, než se vydat do... do tlap těhle podivných tvorů. Momentálně s tlustým mužem plně sympatizovala. Jejich pocity byly úplně stejné, ale ona je, na rozdíl od něj, odmítla dát najevo.
Hrot šípu mířil směrem kamsi mezi kočičí-lidi, připraven kdykoli opustit napjatou tětivu, ačkoli jeho majitelce bylo jasné, že pokud by se tvorové rozhodli zaútočit, nemá nejmenší šanci.
Nedávnou epizodu s vlkem přežila jen náhodou. Nyní se jí tak třásly ruce, že pochybovala, trefí-li běžící cíl.
Všechno tohle si uvědomovala, srdce jí tlouklo jako splašené, ale pak jí něco došlo. Neříkal náhodou první kočičák pozdrav? Neříkala ta malá chlupatá verze příšery "Dobrý den", a zdvořile se nezeptala? Cožpak by někdo takový bezohledně útočil? Ale zase ta barva kolem chlupaté tlamičky, úst, nebo co to vlastně bylo...
Dívka si povzdechla, třas ji opustil. Jakou má jistotu, že nejedli nějaké bobulky? A navíc, to... mládě vypadalo taky vyděšeně. Nebo se pletla.
"Ano..." vydechla. "Co tu děláte?" Zdálo se jí to jen, nebo byli vážně stejně zmatení jako ona?

V sedě zvedne hlavu a podívá se na tlustčího panáčka a potom se podívá na ženu která na něj míří šípem. "Já? Já jsem sergal a jmenuji se Hvarn. Vlastně zde nechci vůbec nic jenom si chci okořenit život tak jsem šel sem.. Počkat? Ty už jsi viděla nějaké jiné sergaly když říkáš kolik nás tady ještě je? Pokud jsem to tedy správně pochopil.." Jasně že to pochopil špatně jenomže. V tu chvíli tam dorazí podivným příchodem Amarena, a hned za ní tam přijde ten mrňous. Jenomže Hvarn si všiml ještě jedné věci, byl rád že jsou zase pohromadě jenomže tam bylo ještě něco. Nějaký jantarově zbarvený tvor. Vypadá jako DRAK! "Amareno rád tě vidím jenomže co to má být za stvoření. Myslím to.. to co vypadá jako dráče. To se mi vůbec nelíbí." Během mluvení se pomalu postavý a zůstane přikrčený aby byl připravený na každé překvapení či útok. Přiblíží se ke keři a odhrne ho. Vylekaně sebou cukne. On je to opravdu drak! Jenomže jak je to možné! Potom se podívá na rychlo na Amarenu a potom zase na draka. "Co to ke všem čertům je?" Ukáže na dráčka a trochu se vzdálí. Ještě měl v hlavě slova vylekaného muže a tak se na něj podívá. Trochu se uklidní aby tady nedostal nějaký záchvat zlosti a povídá "Omlouvám se, pokud jsem vás vylekal stejně jako tady dámu tak se velice omlouvám a jak jsem již říkal chtěl bych si okořenit život. Nějakým dobrodružstvím" Poté si trochu popřemýšlí proč tady ti lidé asi jsou? Na tak opuštěném místě, kam ani on sám nechodí. "Jenom mohu se zeptat. Co zde vlastně děláte?"

Tak sergalové, pomyslela si Kai fascinovaně. A ať už jsou sergalové cokoli - démoni, duchové, či podivuhodný národ, zdá se, že jsou nějak moc dobře vychovaní. Celá famílie.
Ne, že by dívka měla představu o tom, co bylo myšleno tím, že si Hvarn chce okořenit život, ale doufala, že tím nemyslel náhlou touhu po lidském mase. Kdyby ano, kdyby skutečně chtěl ublížit, už mohli být všichni mrtví. A Kai není tak dobrá, aby zabila útočící kočkovoitou šelmu. Jsou příliš mrštné, příliš pružné. Příliš rychlé.
Opatrně sklonila luk, ale stále byla připravena vyslat smrtonosný šíp, i když by se, jak tu tak vibrovala, nestrefila nejspíš ani do vrat od stodoly.
"Pravda je, milý sergale, že jsem už viděla leccos. Ale nikoho, jako jsi ty - a ti dva - ještě nikdy." Zaváhala, noha jí cukla, jako kdyby chtěla udělat krok dopředu, ale zbytek těla to rázně zamítl. "Teď položím pár otázek já." Nervózně zašilhala směrem k příchozímu malému sergalovi, a pravděpodobně jeho matce.
"Cos myslel tím, že "si chceš okořenit život"?" To ji zajímalo. Pokud neřekne, že dostal chuť na lidské maso, Kai se může přestat třást a zajistit luk.
Zrovna chtělapokračovat v dotazech, když najednou uslyšela další sergalova slova. Teď se neudrží, a vyjekne. To je na ni moc. "Je... je ten drak modrý?" zeptala se dívka zděšeně, s vlasy zježenými hrůzou.
Nejdřív neočekávaný příchod sergalů - už z toho ji málem ranila mrtvice, což dovedně skryla. Ale drak... To nesnese. Z draků má hrůzu. Vždyť se modlila ke stromům, aby už nikdy žádného nepotkala. Proč, proč ji jen nevyslyšely?
Zkusila se zklidnit, a soustředila se na Hvarnovu otázku k samici - nebo ženě - sergala. To by ji taky zajímalo, co to sakra je. Ačkoli v hlavě jí tak bolestivě bušilo, že sotva vůbec něco slyšela. Je dost dobře možné, že přeslechla i sergalčinu odpověď. Sakra.
Drak... Pokud zmíněný drak nemá safírovou barvu, a nehlídá si jako oko v hlavě vlčí štěně, bude všechno v pořádku. Musí to být v pořádku. Jenže na jak dlouho?

Mh: Přeskoč jí, ať nečekáme moc dlouho.

Amareně se brzy dostalo řádného trestu. Sice je tu Hvarn a dokonce i Viktor, jenže jak se zdá, tak to jen přitíží. Ihned se k ní přiřítí a začne rozkřikovat vše o jejím Jantaru.. Nemůže si pomoct s skácí se ke stromu, o který narazí zády, rukou se plácne do čela, nejraději by jejího druha nazvala nějakou nadávkou, jenže to by byl hřích.
Jakmile se nějak uklidní, postaví se do normálního postoje a položí Sergalovi ruku na rameno. Přísným pohledem se na něj podívá a lehce mu zareje drápy do srsti. "Poslouchej, ten drak je tu tajně, tak o něm nemusíš všem rozkřikovat že tu je, jestli se někdo dozví, že tu je, tak budeme přitahovat pozornost ještě víc než doteď!" oznámí mu zvláštním šeptáním, načež naoko změní náladu a poplácá jej po zádech. "To je jen přelud.. je to strážce.."Musí si něco vymyslet, a to kvapem rychle! "Urm.. nech to být." zahodí nápad s lhaním, stejně by to vypadalo divně.
Sergalka se po chvilce začala věnovat Kaaree, odpojila se od Hvarna a trochu se k lučištnici (nebo co to sakra je) přiblíží. Ruce má složené na prsou. "Takže, pokud dovolíš, drahá slečno, tak bych ti odpověděla. Můj.. erm.. Hvarn tím určitě myslel jen malé povyražení.. že?" Dá důraz na slovo 'že', nenápadně pak Hvarna bouchne loktem do břicha, čímž mu chce naznačit, aby souhlasil a nekazil už tak kritickou situaci.
Jantarový se mezitím stihl vyšplhat na strom a schovat se ve větvích, nikoho by doufejme nenapadlo se podívat vzhůru. Samozřejmě si našel zábavu, rozhodl se pozorovat ptáčky a následně je lovit.

Kai, znervóznělá, poplašená, ale už ani zdaleka ne tak vyděšená jako předtím, si vyslechla sergalčino vysvětlení, a ačkoli by se nedalo říct, že Amareně těch pár vět nevěřila, měla jisté pochybnosti o pravdivosti vyřčených slov, avšak to dovedně skryla. Kdyby slyšela pravdu, proč by se s Hvarnem tak domlouvala, než přešla k ní? Proč by do něj šťouchala?
A navíc - nebyla člověk. Před dívkou nestála žena, nýbrž šelma s nejasnými rysy, ze kterých nešlo vyčíst zhola nic. A Černooká se neodvažovala takovým... tvorům věřit.
Přesto sklonila luk, a snažila se sama sebe přesvědčit, že by se jím stejně neubránila, ne proti trojnásobné přesile. Pochybovala, že by jí otrhaný, šílený tlusťoch přispěchal na pomoc, a odmítala se spolehnout na dívku, sedící na koni.
A s velkým sebezapřením vykouzlila na tváři úsměv, zatímco si nadávala do blbců a idiotů, že vůbec kdy do Avalonu zavítala. Do sídla krále. Na místa, kde se potulují draci - nebo minimálně jeden, co jí není příznivě nakloněný. Teď má podezření na draka druhého.
"Jistě, malé... povyražení," přikývla Kai, a úspěšně si nasadila naivní masku. Tohle se jí ani zbla nelíbilo. Dobrá, když z ní už musí dělat blbce, udělá je taky ona z nich.
"A nemusíte mi říkat "slečno". Jmenuji se Shoa," podotkla přátelsky a uvedla falešné jméno. Stačí, že to pravé zná drak. Nemusí to vědět ještě sergalové.
Jakožto třešničku na dortu přidala tak naivní pohled a úsměv, až se jí samotné z toho zvedal žaludek.
Pak kolem nich prošla, zdánlivě bezstarostně, ale luk byl připraven k výstřelu. Když už stála od otrhance pouze dva až tři kroky, podotkla: "Myslím, že bych se na tu výpravu přece jen mohla vydat." A s trochou štěstí objevím někde nějaké bezpečné místo, pomyslela si ještě Kaarea.