Nádvoří hradu

Už od brzkého rána postávala černovlasá žena u dvojice dubů odkud sledovala dění na nádvoří. Na nádvoří jí doprovodil mladý kluk, který také patřil k cechu zlodějů, ale pracoval v hradu, protože ostatní informoval o tom co se kde děje. Protože ho stráže dobře znali, neptali se koho si to sebou vzal. Dívku opustil hned na to co jí vysvětlil kde co najde. Dívka nic nenamítala, protože věděla, že má zde práce dost a pro ní i ostatní byl zde velmi důležité, takže ho prostě nechala dělat co chce. Ještě před tím než jí, ale opustil jí zdělil, že pokud by od ní něco chtěli stráže, měla říci, že tady na něj čeká.
Phialae se hned na to odloudala ke stromům, kde do teď stojí. Černé, rovné vlasy měla jako vždy rozpuštěné. Oblečení ladilo ke všem ostatním co byli na nádvoří. Tedy bílá tunika, hnědé kamaše, vysoké, černé boty a černý plášť s kapucí. Jediné čím se lišila od ostatních byla dlouhá jizva, která se táhla od pravého ucha k bradě. To jediné hyzdilo její krásnou tvář.
Po chvíli si kápi, ale nasadila, protože jí nebavilo jak se na ní všichni lidé, kteří po nádvoří procházeli, jí sledovali a dívali se jí na tvář, jako by si jí kvůli něčemu chtěli zapamatovat, ale to v tu chvíli dívce bylo jedno.

* K nádvoří hradu se začala blížit o něco menší dívčí postava. Vlasy jí splývaly volně přes obličej a tak jí nebylo vůbec vidět do tváře. Nějakou dobu jen tak postávala ,ale pak usoudila ,že by bylo dobřé si sednou pod strom.Uviděla tam sice jakousi postavu ,ale to jí nedělalo žádný problém.Sedla si tedy pod strom a oddělala si vlasy s čela.*

MH: No tak to nevím promin noo. A né nerozdvojila sem se ,ale to je důležité psát že jdu pryč? Nikdo mi to hold neřekl

Ke stromu brzy přišla jakási dívka, a proto si Phialae povzdechla. Těšilo ji být chvíli sama i když kolem ní procházeli lidi, nevadilo jí to na tolik jako když si Bety sedla pod jeden z mohutných stromů. Hodila na ní naštvanější pohled i když s kápí to nebylo moc poznat. Také když se otočila si dívku pořádně prohlédla. Neznala ji a díky tomu Černovlasá určila, že Bety rozhodně nebyla nějaká zlodějka, protože Phialae znala každého zloděje ve městě. Tedy pokud se zrovna dneska nepřistěhovala to by jí totiž ještě znát nemohla. Nejvíce jí, ale zajímalo co dělá na královském dvoře. Ona zde byla, protože čekala na jednoho ze svých lidí, ale ona nevypadala jako někdo kdo na dvoře pracuje.

* Když sedí pod stromem občas si prohlíží tu podezřelou postavu v kápi. Mohla by to být ona? Néé.*Tuhle chmurnou myšlenku rači rychle vypudila z hlavy.* Že bych si ji byla prohlédnout blíže? Jenže tohle oblečení...-* Tělem jí najednou přejel studený závan větru a ona se oklepala. "No ták přišla sem tady přece kvůli tomu ,abych kápla na ten sen"*řekla docela potichu ale i přesto možná příliž nahlas.

*Nakonec se zvedla ze země a vydala se směr uličky*

Alric nasupeně kráčel k hradu, přičemž byly jeho dlouhé kroky pomalé a dávaly vědět že si s pochodem či vycházkovou chůzí pranic starostí nedělá. Byl vyveden z mír a ještě jej tu cosi táhlo. Cosi co na něj čekalo, jen nevěděl co. Jakási zvědavost mu říkala aby sem šel no a tak šel. Když prošel hradní branou se šalířem v ruce a rozhlédl se, všiml si rudé skvrny, která nabývala podoby dráčete. Pro pana Boha! Přísahám že se mi to nezdá.... Pomyslel si Alric, když zůstal zcela omámeně stát na místě, přičemž pozoroval krvavě rudé dráče posedávající opodál. Jeho tělo jakoby odmítalo poslušnost, zkamenělo na místě a už se ani nepohl. Jen s kamenou tváří pozoroval ten zjev. Pohled mu přitom létal ze dvou strážných na dráče, hrad strážné a zpět. K čertu s tím... Sykl a skousl si jazyk, načež pomalým krokem vykročil k dráčeti. Přitom se rozhlížel kolem, jakoby se nemohl opovážit se vůbec k dráčeti rozejít. Zastavil se až na čtyči kroky před strážemi a mlčky je pozoroval.
Pane Bože, na nebi, přičem co je mi všecko svaté. Ať je ten drak můj! Řekl, když stiskl ruce v pěst a opět je povolil. Nevěděl co dál, byl ticho a stál tam jako solný sloup. Ta tam byla jeho energičnost, jen tam stál a hleděl na rubínový skvost.

Alric se díval na dráče a nasucho pokl. Svět kolem něj jakoby neexistoval, když tu jej z podivné netečnosti vyvedla ostrá bolest. Jakoby mu někdo žhavým železem vypálil na kůži cejch. Alric si okamžitě strhnul kroužkovanou rukavici, která dlań chránila a vyjeveně zíral na runový znak na své dlani. V té chvíli se otočil a neřekl ani slovo, jen zíral na dráče. Jeho pohled již nebyl plný zloby. V tváři se mu zračil pocit vítězství a triumfu, kterého se dožadoval v celém dosavadním životě. Ústa v podivném úsměvu odhalovala Alricovy zuby, než z nich vyšel smích. Je můj! Pane bože! Díky ti! Projelo mu hlavou, když se k němu dráče rozešlo a otřelo se mu o nohy jako kočka, která by čekala na podrbání. Upustil helmici, kterou si sundal a sklonil se k dráčeti. Opatrně se jej dotkl. Jeho kůže, porostlá šupinami byla ještě měkká a nedosahovala tvrdosti jakou bude míti v dospělosti, ale již teď dodávala Alricovy neskutečný pocit radosti a štěstí. Pomalu jej pohladil a i když dráče z prvu ucuklo, nechalo se posléze laskat, jako věrný pes sedící u pánových nohou. Alric si stráží přirozeně nevšímal, byl přiliš zaměstnán dráčetem. ,,Jsi můj rudý!“ Řekl pyšně až přivlastńovačně, když dráče vstalo a otřelo se mu o nohu. Pocity jenž nyní sdílelo se svým jezdcem naplńovaly Alrica spokojeností jakou nikdy předtím nezažil. Podíval se na stráže a čekal.

Alric znepokojeně vyslechl odpovědi strážných. To si dělá srandu? Kdyby dostal draka kdejaký budižkničemu a odneslo si ho až někam tam kam slunce nesvítí a on bude pro Boha chrápat?! Nu což! Pomyslel si rozlobeně nad dalšími verzemi, které mohly nabýt platnost, nebýt příchodu Alrica, nebo v které aspoň věřil. „Hlad!“ Zabroukal snad až netrpělivě dráček opřený doposud o Alricovu nohu a nyní se dožadujíce pozornosti, se škrábal nahoru. Alric se sklonil aby dráče zvedl, bylo překvapivě těžké, avšak nic co by nezvládl, nebo se dokonce zapotil. „Příjdu zítra!“ Řekl, jakoby samozřejmostí a otočil se s nespokojeným dráčetem na kramfleku, načež vyšel přes nádvoří dolů k hradní bráně. Přitom přemýšlel proč si osud vyvolil jeho a proč se vejce nevylíhlo zrovna tam? „Až vyrosteš, dovedeš mně k jednomu krásnému místu...“ Řekl si a začal přemýšlet. Mí draka, to rozšířilo obzory. Teď se jej budou bát. Opatrně dráe schoval a rozhlédl se již po výprazdněné ulici a rychle vyběhl ven, naštěstí nikoho nepotkal a tak se s Rhíasem octl velice rychle v teple domova.

Alric se ráno vzbudil s dráčetem, které bylo zaklíněno mezi jeho nohou a postelí a s ocasem majetnicky obtočeným kolem lýtka. Jakmile se Alric vzbudil, dráče okamžitě vstalo a široce si zívlo. „Nespíš? Mám hlad!“ Vyhrklo hned z fleku dráče a seskočil z postele na kožešinu pod ní a svá očka netrpělivě upřela na Alrica, který se stále ještě vyvaloval v posteli. „Už jdu...“ Protáhl se a skoro až zmučeně vstal. Na to se protáhl a pouze o lněných spodkách došel do přízemí, kde na stůl z malé spíže vytáhl kousek uzeného masa. Musím mu koupit pořádný kus, s takovou takhle nevyžijem. Pomyslel si když tesákem ukrál pořádný kus Rhíasovi a následně mu jej podal. Ten jej okamžitě shltl a než by řekl švec ozvalo se. „Ještě... prosím.“ Alric tedy ukrál dráčeti ještě kousek a sám s bochníkem dokončil snídaní. Potom se oblékl, nasadil si vysoké kožené boty, většinu toho co na sebe naházel a vylezl ven s dráčetem cupitajícím mu podle nohy. Venku bylo chladno, oproti včerejšku to vypadalo jako by přišel podzim. „Kam to jdeme?“ Zeptal se hned rudý Alrica, když procházeli skoro poroprázdno uulicí a on se díval po kžadém koho neznal. Připadalo mu to zde zvláštní, plné nových věcí a pachů.... „Za králem, do hradu.“ Odpověděl Alric když procházel hradní bránou a stráže jej pustili na nádvoří. „Hmm...“ Zabručel Rhías, když se zastavil na studneém nádvoří a Alric se rozhlédl po strážích. Přeci jen nemohl vrthnout do hradu jen tak. „A víš jak se jmenuju?“ Odpověděl dráček netrpělivě a rozhlédl se. „To nevím...“ Řekl Alric a zatvářil se krapet překvapeně. Copak si draci dávají jména? Pomyslel si v duchu a než dráček něco odpověděl, rychle mu vtiskl odpověď. Nebo spíše otázku. „Jak se jmenuješ?“ „Rhías!“ Vyhrkl dráček pyšně jako by si myslel, že jeho jméno je kdovíjaký skvost. Hned na to se otočil a zafuněl a řekl, obcházeje Alricovu nohu. „Co je to král.“ Zeptal se. Alric nezvyklý takových rozmluv, byl zcela překvapen drakovou výřečností. Dráče si takto nepředstavoval, ale bůh ví proč mu to nevadilo. Jen ztrácel trpělivost s otázkami. „Rhíasi, to je člověk, který nás vede. A ted´počkej.“ Řekl mu v odpověď a došel k jednomu ze strážných. „Kam jdeš?“ ozvalo se odkudsi zezadu, když jej Rhías pozoroval, načež se dráče otočilo a vydalo se na opačnou stranu. Alric zatím poroučel jednomu z přítomných strážných. „Uveďte mně u krále Winberta.“ Řekl pouze, otočil se, kterak Rhías pronásledoval dosti nervózně vypadající strážné. „Rhíasi, pojď sem hned!“ Poručil Alric a dráče se provinile otočilo a nespokojeně si odfrklo. Když k Alricovi přišlo, sedlo si k noze a zafunělo. „Alricu... kde je král...“

Strážní, kteří měli právě hlídku, se zřejmě ještě nedoslechli o rudém přírustku, protože nyní překvapeně vyvalili oči. Jeden z nich přikývnul. "Pojďte za mnou, pane," pronesl k Alrikovi, pokukuje přitom po dráčeti. Srazil paty k sobě a pak se celkem svižně vydal přímo do hradu a chodbami do královských komnat.

>> hrad

Rhías se s klopítajícím strážcem dávno propletl komnatami hradu, vyrušil kuchtíky a kuchaře v kuchyni, až vylekaně kouleli očima, načež se proplétl ven na nádvoří hradu. Slunce pomalu stoupalo nebeskou klenbou a ohřívalo vzduch, takže bylo Rhíasovi na nádvoří více než příjemně. když za ním strážný doklopýtal, otočil se a řekl, nebo se alespon´pokusil svým kamarádům sdělit co a jak. Očividně drakovi moc nevěřil, stejně jako ostatní služební, kteří si však na přítomnost dráčete začali zvykat. Rhías roztáhl křídla a natáhl je k slunci, jako to dělaly rostliny se svými listy, načež spokojeně zamrkal na udýchaného muže, který psutil halapartnua rozepnul si kyrys, i když to dle předpisů nesměl. Rhías se jej významným tónem zeptal. „Že je tu hezky? Co to máš na hrudi? Ukaž mi to!“ Pravil Rhías bez bázně. věřil Alricovi a i když strážného stále podezíral, zvědavost jej přeci jen nenechala chladným. Rhías až příliš nevybíravě složil křídla a přihopkal k vojákovi, který se ještě nestačil vzpamatovat a drápky mu zaťal přesně pod železný krunýř a dožadoval se aby jej sundal. Voják však už začínal ztrácet nervy, patřičně nechápal jak to s ním Alric mohl vydržet. Vstal, takže Rhíase shodil ze své hrudi a nevybíravě zaklel an Rhíasův účet tak že se dráče urazilo. To není fér! K čemu to je! Voják mu to však nevysvětlil a tak si Rhías nespokojeně odfrkl a zasyčel na něj tak, že vojáka přinuil k dalšímu pohledu na rozježené červené klubko šupin, Rhías však nemínil ztrácet čas s takovým křupanem, vždyť to nejspíše mohl čekat! Jediný kdo tu na světě pro něj je je beztak Alric. Rychle oběhl nádvoří a schoval se do stínu kde jej strážný nenašel, mezi několik soudků s vodou, blízko hradní kovárny a když strážný odešel aby dráčka našel, vylezl ven a rychle se rozběhl po kamených schůdcích na jeden z ochozů, vyskočil na cimbuří a prohlížel si ten svět s roztaženými křídly. Avalon se mu líbil, bylo zde mnoho míst kde se mohl schovat a dnes bylo navíc velmi teplo. Otočil se směrem k městu a pomyslel si. Alricu... Kéž by tu byla jeho druhá duše, jelikož jej nádvoří brzo přestalo bavit a tak proklouzl mezi strážnými po ochozu blíže k bráně, odkud měl daleko lepší rozhled.

Rhíase brzy pohled na město omrzel, nevěděl co dál ale do hradu se mu taky nechtělo, napnul křídla a seskočil z cimbuří a malým plachtivým a velmi trhavým letem slétl na ochoz, kde se pořádně přitiskl k zemi. „Já umím létat!“ Zasyčel a zatřepal křídly a vyškrábal se na další ochoz, dráčka zřejmě ten první náznak letu natolik rozpálil že hodlal obletět celý svět ještě tento den. Když jeho drápky spočinuly pět na chvíli ze vzduchu, pokusil se křídly zamávat ale místo toho tvrdě přistál na kameném ochozu, to už si jej ale všimli vojáci a z povzdálí jej sledovali. Těžko říci co se jim muselo honit hlavou.Auvajs! Vykřikl v duchu a zasyčel když se uhodil o kamenou stěnu a zatřepal hlavičkou, velmi nespokojeně se vydrápal zpátky kde chvíli postával, když na všku ochozu udělal kruh a seskočil ten metr dolů zpátky tentokrát s větším odrazem že se mu dokonce podařilo pár těch metrů trhaným a nemotorným letem uletět. Pak pyšně přešel bez pádu pár metrů, než hbitě prošel přes schodiště zpátky dolů na nádvoří kde se rozběhl do stínu, to mu už ale stráže překazili cestu s tím že jej již budou hlídat. Rhías, který se však nedal obalamutit se rychle zeptal. „Proč? A co to nosíte? Já chci také takov lesklé věci! A kdy příjde Alric.“ Dráček, který jakoby zapomněl co mu Alric ráno říkal, nyní nespokojeně bouchal ocáskem o kamenité dlaždění nádvoří bíleho hradu.