Opuštěný domek

<< Uličky

Lucien jemně strčil do dveří, které se s vrzáním otevřely, a počkal, až dovnitř projde sergal. "Tak, jsme tu," brouknul pro případ, že by si sergalka třeba myslela, že je to nějaký omyl. Domek totiž uvnitř nevypadal nijak extra útulně. Bylo tu mnoho beden a sudů, pavučin a prachu a jediný nábytek představoval stůl strčený ke stěně a dvojice rozvrzaných židlí.
"Já vím, tady to nevypadá zrovna k světu, ale dál tě s sebou bohužel vzít nemůžu," podal chatrné vysvětlení, trochu znějící jako omluva, a vrhl rychlý pohled k chlupáčovi. "Chvíli tu, prosím, počkej, a já se vrátím s tím šitím. A nějakou svíčkou, abys na to viděla," brouknul k ní, načež přešel do tmavého rohu místnosti.
Tam se v podlaze nacházel těžký dřevěný poklop, vedoucí do sklepení, který jistil mohutný zámek. Lucien zpod svého roucha vyštrachal klíč, zámek odemkl a zmizel kdesi dole. Když se za ním poklop zase zavřel, ozvalo se zacvaknutí opětovné zacvaknutí zámku, zřejmě nějaký mechanismus, který dovoloval poklop zajistit i zevnitř.
Rychle se propletl podzemními chodbami, až se nakonec dostal k samotnému vstupu do svatyně. Položil levici na prostý oltář, tiše pronesl heslo a vzápětí prošel tajným vchodem. Sídlem Společenstva prošel tiše jako... jako nájemný vrah a zamířil do svých komnat, přičemž opětoval pozdravy ostatních členů, jež si jeho potrhané roucho prohlíželi s očividnou nejistotou.
Jakmile Lucien zahučel do svého pokoje, zamířil k truhle, odkud vylovil nějaké to šití. Vzápětí ze sebe roucho sundal a přehodil si ho přes ruku. Vidět ho jen v kalhotách a tunice, bez milovaného roucha, to zřejmě bude pro členy Společenstva trošku šok a rarita. Cestou zpátky, kdy ho doprovázely zvědavé pohledy, odchytil nějakého mladíka, který, jak si Lucien vzpomínal, byl jejich bratrem teprve krátkou dobu. "Ehm, mladíku," zahučel k němu. "Buďte prosím tak laskav, zajděte do kuchyně pro nějaké maso a něco k pití. Mám hosta," vysvětlil. "Přineste to nahoru." Bez řečí se oslovený odebral pryč, jen aby byl s Lucienem zadobře. Naslouchač si moc dobře všiml, jak onoho snaživce ostatní pozorují se značným pobavením v očích. Pobaveně se zašklebil.
Cestou podzemními tunely uzmul jednu ze zapálených loučí, u dveří pak svíčku a vyšel zase ven, k segalce. Louč zapíchl do držáku na zdi, zapálil o ní svíčku a postavil jí na stůl. Chlupáčovi pak podal jak svoje roucho, tak šití, a posadil se na volnou židli.

Konečně! Pomalu vejde dovnitř domku a prohlédne si ho, zajímavé bydlení, možná by se mu hodilo pár oprav. Opatrně za sebou zavře dveře tak, aby vydaly co nejméně zvuku. Jakmile se její uši otočí a zaznamenají jeho vysvětlení svého činu, uleví si povzdechnutím a ony slechy sklopí dolů.
Usedne si tedy na židli, přičemž kus dřeva zavrže a začne klepat prsty na stůl, přičemž do něj udělá pár rýh. Sice né naschvál.. Pohledem sleduje Lucienovo konání, zamyslí se, kolik domů v lidských městech má tajný prostor? Tohle je první z těch, které navštívila, takže asi všechny.
Pokrčí nad tím rameny a kývnutím dá najevo, že rozumí. Jakmile dřevené výko zaklapne, Sergalka vstane a protáhne se, tudíž si klekne na kolena a natáhne ruce před sebe jako kočka, může to působit divně, ale dokud jí nikdo nevidí, může si dělat co chce. Poté zaujme normální postoj, doufá, že to nějaký tajný pozorovatel neviděl.
Začne se procházet zamyšleně sem a tam, ruce založené na hrudi, mrksajíc ocasem. Šít by možná dovedla.. Ale proč ona? Jistě, protože se mu nabídla, že to udělá.. Nemusela být tak pošetilá.
Ovšem teď není cety zpět, nějak to udělat musí, bůh jí pomáhej.
Sedne si znovu za stůl a složí ruce, lokty opírající se o stůl, zavře oči a čelo přitiskne k propleteným dlaním. Začne si jen pro sebe a svého Pána odříkávat modlitbu, posluchač by mohl uslyšet něco o Acrhandělu Michaelovi a o tom, aby jí chránil před zlem či tak něco.. Jakmile se Lucien vrátí, zvedne hlavu a kývnutím ho pozdraví, prohlédne si náčiní a usměje se, nebyla by ráda, kdyby jí viděl jak se modlí, co kdyby ho to pobouřilo? "Výborné, to bude stačit..Děkuji" Vezme do ruky nit a navlíkne na ní nit, s nejistotou jí bodne do látky a provlékne jí skrz.

"To jsem rád," brouknul v odpověď, aniž by se nad svými slovy zamýšlel, prostě mu vyklouzla z úst. Uvolněně se opřel o opěradlo židle, spokojeně vydechl a těknul očima k víku. Právě se pod ním totiž ozvaly kroky.
Netrvalo dlouho a v místnosti se objevil již zmiňovaný snaživý mladý muž, který nesl tác, na něm dva talíře s relativně velkou porcí masa a nějaké zeleniny, džbán s vínem a dva poháry. Bylo na něm vidět, že si dává záležet, aby nic neupustil či nevyklopil.
Jakmile však spatřil šijícího sergala, zaváhal a zavrávoral, stačil to však vybalancovat. "P-pane?" hlesnul lehce nechápavě, jako by se dožadoval vysvětlení. Následně bez dalších slov popošel ke stolu a odložil na něj tác, přičemž ovšem neustále ostražitě pokukoval po chlupatém tvoru, jehož ještě nikdy neviděl.
"To je v pořádku... Bastiene? Jmenujete se tak, že?" odvětil Lucien lehce nejistě. Jména nově přijatých členů si pamatoval jen málokdy, kdežto jména obětí na Černé listině si pamatoval všechna. "Je to můj host. Víc vás ani nikoho jiného zajímat nemusí, rozumíme si, že?" nadhodil s jakýmsi ztuhlým úsměvem.
"Jistě, Naslouchači," zamumlal sotva slyšitelně Bastien, lehce se uklonil a co nejrychleji to šlo zase zahučel dolů, do podzemí, jako by se bál, že mu sergalka každou chvílí ukousne hlavu.
Jakmile byl rušivý element pryč, Lucien se zadíval na sergalku. "Jak se vlastně jmenuješ?" vybafl nečekaně, jídlo zatím nechával netknuté.

Jen se pokouší šít jak nejlíp dovede, dlaně se jí třesou, ovšem na výsledek práce to snad nebude mít vliv. Část látky se jí už povedlo dát k sobě. Mohl přinést i náprstky, probodla s jehlou bříško ukazováčku.
Zasténá a prst ocucá, aby zastavila krvácení.
I ona zaregistruje někoho, kdo se právě dere nahoru.To vrzání je slyšet jasně a zřetelně jako kvílení sov v lese.
Polkne, myslela si, že jí přece nikdo neuvidí! Rázem přestane šít a tázavě pohlédne na Luciena, tohle si nedomluvili.. Bez mrknutí mladíka pozoruje, skoro jakoby měla větší strach z něj, než on z ní. Jakmile položí onen sluha, či kdo to je na stůl jídlo, omluvně se na hocha podívá. "Děkuji.." sliny v puse se jí už nahromadily okolo jazyka, ovšem nedává to na sobě znát, přecijen by působila divně. Jakmile kluk odejde, vrátí se k šití, krvácení z prstu již přestalo, takže už jen monotónně proplétá jehlu sem a tam a stahuje kousky látky k sobě, aby zacelili díru.
V duchu si předříkává systém. Nahoru, dolů.. Ovšem ten ztratí, jakmile Naslouchač položí otázku. Myšlenka na šití se rozplyne a ona zvedne hlavu od pláště, jež právě upustila na stůl. " Amarena.. " Špitne skoro neslyšně, připadá jí to až moc tiše. "Můžete mi říkat Amarena." Zopakuje už o něco hlasitěji. Sklopí hlavu spolu se slechy, jako kdyby se za své jméno styděla, znovu vezme do rukou látku a začne se rovzpomínat, kde to přestala. Zanedlouho se jí v hlavě vyjasní a kývne sama sobě na odpověď, do dlaně se jí vrátí jehla a ona zase začne šít. Jídlo se snaží prozatím ignorovat, možná vystydne, pokud je teplé, ale něco, možná svědomí či vnitřní hlásek jí říká, že by bylo slušné odmítnout či si vzít až po hostitelovi.

Zatímco se sergalka věnovala šití, i když ne nijak obratně, Lucien těknul pohledem k talíři s jídlem. Vzal do ruky vidličku, nabodl nějaký kus zeleniny a strčil si jej do pusy s labužnickým výrazem ve tváři. No, rozhodně musel uznat, že kuchyň společenstva produkovala skutečně chutné pokrmy, obzvlášť pro něj. Dávali si prostě záležet.
Když se konečně dozvěděl sergalčino jméno, znovu upřel pohled na ní. "Zajímavé jméno," zkonstatoval, jakmile polkl sousto. Na chvíli zauvažoval, zda je moudré se jí představovat, ale nakonec to udělal. "Mé jméno je Lucien," broukl, načež vidličkou uloupil další část své večeře. Jedl naposledy ráno a po dni stráveném v lese mu poněkud vyhládlo.
"Nenech to jídlo vystydnout, byla by to škoda," dodal po chvíli, když ke svému překvapení zpozoroval, že se Amarena do jídla nijak extra nehrne.

Vzhlédne k Lucienovi, ať chce nebo ne, olízne se. Odloží plášť a nit položí viditelně navrch. "Lidi se mě na jméno neptají.." snad mu dojde, proč. Pohlédne na své dlaně a následne i na jeho, ty jeho jsou bez srsti, nemají ty ohyzdné, černé drápy. Na jeho ruce se dá koukat.
Natáhne pravici po vidličce a palcem přejede po násadě, příbor neviděla už hodně dlouho. Krkolomně jí uchopí a zrcadlově ho napodobí, bodne do zeleniny a strčí si jí do pusy. Vařenou, či jakkoli připravenou zeleninu, či vlastně jakkoli připravené jídlo už dlouho nejedla. Na obličeji zasvítí malý, nenápadný úsměv, dávající najevo, že jí to chutná. Druhou dlaní posléze chňapne nůž, teď přijde na řadu to hlavní. "Smím-li se zeptat... Jaké to je? Telecí.. Jehněčí..?" Otáže se, v lese, když se jí poštěstí a uloví nějakého tvora, tak ho namístě sní, neřeší, jak to chutná, tohle je jiné. Ačkoliv to držení jejího těla neříká ( hrbí se nad talířem, jako sup nad mršinou), je tohle jeden z nejkrásnějších momentů jejího života. Jako kdyby se vrátila do dětských let a sledovala maňáskové divadlo.
Strčí do masa vidličkou, načež jej probodne a kousek si odkrojí, nejdřív ho očuchá a následně ho strčí do svých útrob. Hodí očkem po Naslouchači "Moc dobré.. "

Na slova o tom, že se jí lidé na jméno neptají, jen chápavě a souhlasně pokýval hlavou. Dokázal si představit reakci lidí, když takového tvora spatřili. Určitě by buď utekli, nebo by se nějak bránili, ačkoliv vlastně neměli čemu se bránit. Určitě by se neptali na jméno, to dával rozum.
Po očku sledoval, jak Amarena odkládá jeho roucho a pouští se do jídla. Musel si v duchu přiznat, že si představoval, jak se na to maso vrhne po zvířecím způsobu a nacpe to do sebe během zlomku vteřiny, ale zatím to vypadalo, že se sergal snaží chovat kultivovaně. Za to měla Amarena u Luciena připsané pomyslné malé plus.
Její otázku, zda se jedná o jehněčí, telecí, nebo co vůbec, nechal chvíli bez odpovědi viset ve vzduchu. Sám totiž ještě maso neochutnal a pouhým pohledem nedokázal poznat, co mu vlastně leží na talíři. Ukrojil proto kousek pečeně a jakmile jej spořádal, odvětil ke své společnici: "Jednoznačně telecí." Po chvíli dodal: "Jsem rád, že ti chutná. Nemohu tvrdit, že by naše kuchyně byla královská, ale rozhodně si kuchtíci vedou velmi dobře."

Jako zvíře by se teď rozhodně nechovala, přecijen v ní ještě kus člověka zbyl, tudíž ví, že ve společnosti opravdového člověka by se měla chovat jako člověk. Nebo se o to alespoň snažit. Spolkne sousto a odkrojí si další kousíček. Oba příbory drží křečovitě, už dlouho s nimi nic nejedla, to je jasné. "...Držím to správně..?" řekne nenápadně, když už jí jako normální lidská bytost, tak ať se alespoň snaží napodobit jejich .. samozřejmnosti.
Mezitím se snaží v hlavě spojit kousky obrázku o Lucienovi. Má vlastního sluhu, či kdo ten kluk byl, z jeho odpovědi je jasné, že má i nějakou kuchyň. Asi je vážená osoba. Spolkne slinu, ona si s ním přece tyká. To by neměla, spíže by mu měla vykat.. Pokračuje v plnění svého žaludku, ovšem v rozumných mezích. Narovná se, určitě působí divně. Strčí si do pusy kousek masa a rožvýká ho, stoličkami jej rozemele a spolkne.
Jídlo na talíří skoro neubívá, určitě jí už chladne. Všimne si, že vedle talíře je ještě něco. Dívá se na víno a přemýšlí, k čemu slouží. Pamatuje, že při přijímání v kostele se pije podobná tekutina, ne-li totožná. Brzy se na něj přestane civět, ještě bude vypadat, že se touží přiopít. znenadání položí nůž a přikryje si pusu, zakašle. "Doufám, že .. vám má společnost není nepříjemná." Pronese s nástinem otázky. "Nebudu se zlobit, když řeknete ano."

Jeho večeře v něm mizela poměrně rychle, což dávalo jasně najevo, jak je vyhladovělý. Nicméně nehltal, jen prostě jedl rychle, jako ostatně skoro vždy. Když se ho Amarena optala, zda drží příbor správně, zvedl pohled k ní a prohlédl si její ruce. "Hm, ano, jen trošku moc křečovitě," odvětil na její otázku s přikývnutím.
Dál už se Amareniným stolováním nijak nezabýval a místo toho spořádaně dojedl svou porci. Následně uchopil džbán do pravé ruky a do obou pohárů nalil trochu vína, kterého se vzápětí napil, aby svlažil hrdlo a uhasil žízeň. Hned mu bylo o něco lépe.
"Kdyby mi tvoje společnost byla nepříjemná, naše cesty by se rozešly už v lese," brouknul v reakci na její další slova. Její přítomnost mu rozhodně nepříjemná nebyla, jen byla krapet neobvyklá. Vlastně ani nevěděl, proč to roucho tolik řešit a tahal Amarenu do města, ale stalo se. Zítra jí zase vyprovodí pryč, alespoň to tedy měl v plánu. Nemohl jí tu nechat déle, protože členové Společenstva by jistě začali pokládat nepříjemné otázky a Lucienova autorita by klesla, kdyby na ně neodpovíal.

Trochu uvolní stistk příboru "Teď je to správně?" spořádá několik soust, po chvilince už má skoro dojedeno.
Měla by znovu začít šít, už má kousek hotový, ale ještě toho zbývá relativně hodně. Její pohled spoutá poslední kousky potravy na talíři, nabodne jeden z nich a pozře jej, má tedy skoro hotovo. Překvapeně se podívá, jak jí nalévá, neudrží se a olízne si koutky úst. Složí příbor na talíř a pomalu natáhne ruku, aby uchopila pohár. Pokrčí nad tím rameny, proč přemýšlet, přisune okraj k puse a ochutná, chutná jí.
Položí tedy víno vedle talíře a otočí hlavu na plášť, ani neuběhlo pět či méně minut a zase se jí dere do hlavy. Chytne se za čelo a změří si teplotu, možná jí má trošičku zvýšenou.
Vyprázdní obsah svých plic výdechem a dopije víno, načež se otočí zpátky čelem k Lucienovi. "Děkuji za pohoštění. Bylo to vynikající. " Odsune talíř s nepatrnými zbytky jídla a vezme do rukou svou práci, přerušenou večeří. Zase se pustí do šití, už aby to měla hotové, dává si záležet, aby to vypadalo jako předtím, asi se jí nepovede to úplně nahradit, ale alespoň se tím omluví.

"Teď je to správně," odsouhlasil její slova. Svůj talíř od sebe o kousek odsune, aby před sebe mohl položit pohár s vínem. Následně upřel zamyšlený pohled na sergalku, která právě dojedla a hodlala se zřejmě znovu pustit do šití. "Poslyš, vy sergalové se takhle rodíte?" nadhodil se špatně skrývanou zvědavostí, přičemž z Amareny nespouštěl pohled. "Omlouvám se, jestli nechceš odpovídat, samozřejmě nemusíš, já jen... Vrtá mi to hlavou," dodal omluvně na vysvětlenou a dokonce se nejistě pousmál.
"Za pohoštění samozřejmě nemusíš děkovat, je slušnost občerstvit hosta," zabručel a pokrčil rameny. Konec konců, jeho to pohoštění stálo jen pár slov prohozených směrem k snaživému Bastienovi. O víc se starat nemusel, to byla výhoda jeho postavení ve Společenstvu. Jen málokdo se mu odvážil odporovat, ačkoliv Lucien sám nevěděl proč. Napadlo ho, že se možná bojí Nocty, protože se povídalo, že jej chrání svou mocí. Lucien však dobře věděl, že to není pravda. Jen jí naslouchal, nic víc. Ano, možná si trochu naklonil její přízeň, ale bohové nepomáhají svým věrným jen tak pro nic za nic. Kdyby se někdo rozhodl na něj zaútočit nebo jej otrávit, patrně by zemřel a našel by se jiný Naslouchač.
Hodil tyhle myšlenky za hlavu a raději se vrátil k přemýšlení nad svou společnicí.

Polkne. "..Ne, nerodíme. Někdo nás do tohoto stavu dovleče. Například já jsem v rouše vlčím již .. hodně dlouhou dobu." Odpoví, díra na plášti je skorozacelená, zbývá jen půlka.
Je sice soustředěná na práci, ale to neznamená, že si nemůže povídat. Dokonce to uvítá. "Mě to nevadí, ptejte se mě na co chcete." vyjde mu tím doufaje vstříc. Zvedne hlavu, aby navázala oční kontakt, tak typický pro lidské konverzace. "Aha.. Dobře, už se to nestane.." Omluví se, zcela jistě nemusela, jen jí přišlo slušné to udělat. Zase skloní hlavu a začne šít, několikrát, snad desetkrát zopakuje pohyb jehlou a látka je zašita. Sergal do ní bodne prstem, aby se přesvědčila, zda-li vykonala dobrou práci. Celkem to jde. Jehla už není zapotřebí, tudíž jí odloží a prostrčí přebívající nitku dospod pláště. "Neřekla bych jako nový, ale dělala jsem, co jsem mohla. " pronese jen tak mimochodem, zatímco Naslouchači plášť podá.
Na její tváři se objeví úsměv a ona uchopí zase víno, těch posledních pár kapek se mileráda zbaví, jakmile se o ně postarala, položí pohár zpět na stůl a škytne si. "Promiňte.." škytavku už dlouho neměla.
Pozvolna zvedne hlavu a kývne na strop, či na něco za ním, ve skutečnosti děkuje jejímu jedinému Pánu, že jí pomohl.

Poté, co vyslechl její slova, se loktem zapřel o desku stolu a dlaní si podepřel bradu, přičemž pohled ze sergala skoro nespouštěl. "Aha, takže je to něco jako... kletba?" zeptal se ještě, prostě mu to nedalo. Musel zjistit víc. Byly to další, nové vědomosti, které Lucien získával rád.
Po nějaké době Amarena dokončila zašívání potrhaného pláště, a tak si jej Lucien od ní převzal. Ani však nekontroloval, jak dobře či špatně svou práci odvedla, patrně mu šlo jenom o princip. Napravila svou chybu a to bylo hlavní. Jak, to byla otázka další, ale Lucien se jí již nezabýval. Přehodil roucho přes opěradlo židle, dolil oběma do pohárů víno a znovu se opřel. "Díky," brouknul spokojeně. "Příště do lesa raději půjdu v něčem jiném. Chybami se člověk učí," dodal a pokrčil rameny. Byla jeho hloupost, že si na sebe vzal oblíbené roucho i když věděl, že se bude muset proplétat křovisky a možná se i zašpiní.

Přikývne. "Asi je to kletba, ani nevím, jestli se toho dá zbavit, dá se li toho vůbec zbavit.." Mileráda ho o sobě poučí. Doufá jen, že sebe sama zná dost dobře, neraba by mu dávala lživé informace.
Opře se o opěradlo židle a to zavrzá, založí si ruce na hrudi, zase. Očekává další otázky, na které by mu odpověděla, zmínka o incidentu v lese jí titěrného úsměvu zbaví. "Byla to chyba, měla bych se při chůzi dívat pod nohy." Pronese s kapkou nadsázky a odfrkne si, přestane s houpáním a zaujme rovné sezení, ruce položí na stůl, lokty se už ovšem dřeva nedotýkají. "Taky bych se na něco ráda zeptala.. " řekne tajemně. "Uděláme to následovně, ty položíš otázku, já odpovím a vice versa" navrhne, zajímalo by jí, co na to odpoví, doufá že její návrh příjme. Byla by nerada, kdyby se bavila jen na polovinu . Ovšem když nebude chtít, nevadí, ona to snese. Ale nesmí být moc vlezlý, to by mu už neodpovídala. Vlastně to její "Odpovím na všechno" neznamená "na všechno" nýbrž "jen na něco" .

Nad jejím návrhem 'já položím otázku, ty odpovíš, a naopak', překvapeně povytáhl obočí. Jeho by něco takového asi nenapadlo. Chvíli se nad tím zamyslel, načež se s jistým pobavením ušklíbnul a pomalu přikývl. Sice nehodlá odpovídat na všechno, ale tahle 'hra' mu přijde fér. Nemůže jen tak vyzvídat, aniž by ona dostala nějaké informace o něm na oplátku. "Hm, tak dobrá," broukl k ní a v očích mu přitom přeběhlo pár šibalských jiskřiček. Věděl sice, že už je relativně pozdě a měl by být někde jinde, ale byl si jistý, že osoba, za kterou měl v plánu zajít, mu zpoždění odpustí. Zítra to napraví.
"Máš první slovo," pobídl pak Amarenu, přičemž prsty jedné ruky objal pohár s vínem a napil se. Pak jej zase odložil na stůl a prsty poklepal o desku stolu. V duchu zadoufal, že její otázky nebudou příliš zákeřné. Takové neměl totiž vůbec rád a většinou je jen stroze odbyl s jistou zlostí v hlase.

Zarazí se, nečekala, že by jí nabídl, aby začala první, ale dobře, když chce. " Dobře...Jaké..Jaká.." Nic na jazyku nemá, jen se snaží skrýt onen fakt, že se nemá na co zeptat. Tedy, nic jí nenapadá.. "No, na co bych se měla zeptat? " Na tohle je pyšná, povedlo se jí to.
Úsměv se jí zase vrátí, najednou pocítí divný pocit v čelisti, otevře jí dokořán, odhalujíce zuby, zakryje je dlaní a zívne. "Promiň..musela jsem." způsobně přisune kolena k sobě, rozhodně nechce působit vulgárně. Své víno má už dopité, tudíž již nemá vlastně co dělat. Vezme si na hraní jehlu a začne po ní přejíždět drápem, ostrá, má ráda ostré věci. Každopádně by si jí chtěla nechat, ale určitě by jí postrádal. Začne šťourat do dřevěného nábytku, přídává další rýhy a vrásky, jako kdyby jich stůl neměl dost. Za chvilinku se jí pod rukou nahromadí spousta třísek, kdežto její líce se začervenají, tohle neměla dělat. "Omlouvám se.. nevíc co mě to popadlo.."

Nedalo se říct, že by Luciena rozhovor s tímhle chlupáčem nebavil, naopak. Amarena se jevila jako vychytralá bytost a takové on měl v oblibě. Nikdo by však neměl být příliš vychytralý. "Záleží čistě jen na tobě, na co se zeptáš, odpovím ti na to, na co budu chtít odpovědět," zamumlal v odpověď a pokrčil rameny. Tohle se zase povedlo jemu. Přece jí sám nebude navádět, na co se má zeptat? To by tahle 'hra' postrádala smysl.
Její zívání přešel beze slov, konec konců, co by na to měl říkat? Přece to nebylo nic špatného. Moc dobře věděl, že když je člověk unavený, zívnutí se prostě neubrání. A patrně tomu tak bylo i u sergalů. Nikdo neměl nevyčerpatelné zdroje energie, dokonce ani mágové.
"To nevadí, ten stůl je stejně starý a brzy se rozpadne," zabručel, když si všimnul, jak Amarena stůl rozryla a nahromadila kopeček třísek. Ničení nábytku, co byl tady nahoře, mu rozhodně nevadilo. Horší by bylo, kdyby se rozhodl někdo zničit vybavení tam dole, ve svatyni. Toho by Lucien patrně řádně ztrestal.
Upřel oči na Amarenu. Sám se zatím na nic neptal, jen čekal, až ona položí první otázku. Protože to, na co se zeptala před chvílí, vlastně ani nepočítal za součást téhle slovní hry.

Pozvedne svůj hrudník k nadechnutí, načež vydechne. Nic jí nenapadá a přitom by toho tolik chtěla vědět, jen vybrat kterou otázku položit jako první. "Co si představuješ pod pojmem člověk..?" pozvedne jedno ze svých chlupatých obočí a opře se loktem o stůl, tak aby si nezbourala své pracně nabyté třísky. Dlaň vloží pod dolní čelist, dost jí zajímá, jaký je jeho názor. Navíc, ona je taky člověk.. obrazně řečeno.
Jehlou začne píchat do kopečku, takže v něm udělá dírky, jako malá okénka, načež jehlu odloží vedle. Navhlčí si prst a přitiskne jej na dřevíčka, která se na něj nalepí. Začne prstem různě přejíždět po kopečku, až z něj není kopeček, nýbrž kužel s prodloužnou podstavou, lépe řečeno věžička s okýnky, která vypadá, jako kdyby se měla každou chvíli rozpadnout. Ovšem nijak se nedrolí, stojí relativně pevně. "Hm.. " Zabručí a zamračí se zároveň. "Nepovedlo.. vypadá to hnusně.." přitom to není pravda, kdo by dokázal z křechkých dřívek poskládat něco hezkého? Vezme jehlu a smete věžíčku ze stolu, takže se z ní stane nevzhledná hromádka dřeva, asi má v sobě Amarena vetknutý vztek, je to sice hřích se vztekat, ale tohle ani není vztek či hněv. Spíše .. něco, co by dokázala popsat jen ona sama, jelikož jen ona ví, co se uvnitř ní děje.

Její první otázka Luciena poněkud překvapila, to nemohl popřít. Odmlčel se a přimhouřil oči, přemýšleje nad odpovědí. Co si vlastně představoval pod pojmem člověk? Něco, co denodenně okázale přehlížel? Oběť? Stupidní dvounohé tvory, kteří mnohdy jako by neměli mozek? Sám nevěděl. Po chvíli pokrčil rameny. "Záludná otázka, je těžké na ní odpovědět, protože dost pochybuju o tom, že vůbec znám odpověď. Člověk je součástí koloběhu světa. Je ale člověk a člověk. Na jedné straně jsou lidi, kteří jsou součástí mého života a potřebuju je do koloběhu událostí, na druhé straně jsou lidi, kteří chodí kolem a já se je snažím okázale ignorovat," zabrblal poněkud nejistě. Tohle se vážně těžce vysvětlovalo a on neměl tušení, zda jeho slova Amarena pochopila tak, jak by měla. Prostě neměl rád lidi, ale byly tu i výjimky. Vlastně lidstvo podvědomě dělil na takové tři skupiny: první byla 'nemám je rád', druhá 'jsou součástí mého života' a třetí 'oběti mých jedů'. Tu třetí skupinu však úmyslně nezmínil.
Sledoval, jak Amarena vytváří onu věžičku z třísek, a přitom položil svou otázku on. "A co si pod pojmem člověk představíš ty, hm?" nadhodil zvědavě.

Přikývne, rozumí mu překvapivě dobře. "Já..? Člověk ze mě udělal to, co ti právě odpovídá. Člověku to ovšem není dost a snaží se mě ještě víc ponížit, člověk mě prostě nemá rád. Ovšem někteří jsou jiní.. " splní svojí část hry a čeká, až se zeptá on, tohle jí baví. Konečně si s někým inteligentním vymění názory.. smete na zem i zbytek nepořádku, co nadělala a ruce následně sklopí směrem k podlaze.
Něco jí přelítne přes nos a zamračí se, prudce se po hmyzu ožene a na zem spadne polomrtvá moucha, odkopne ten hnus pryč, aby tu nepřekážel. Brouci apodobná havěť se dostane všude, s tím ce bohužel nic neudělá. "Ty asi patříš do té druhé skupiny, jsi jiný.." broukne někam do ztracena, v hlavě se jí začne formovat druhá otázka, ví přesně, na co se ho zeptá. To si zatím nechává pro sebe, jen čeká, co si pomyslí o její odpovědi. Brzy začne mít pocit, že by měla spát, ovšem to by tuhle debatu narušilo, to ona nechce.

"Abych byl upřímný, nejsi první, kdo mi říká, že jsem jiný. Ale každý to asi myslí v jiném slova smyslu," pronesl, když vyslechl Amareninu odpověď. Pak si poposedl na židli, aby se dostal do pohodlnější polohy, a vyhrnul si rukávy tmavé košile. Sice nebylo nějak extra teplo, však už taky byla noc, ale Lucienovi to tak bylo nejpříjemnější.
Jiný. To slůvko mu problesklo hlavou jako magický výboj. Následovalo jej slovo výjimečný. Hned po něm následovalo slůvko Naslouchač. Věděl proč. Právě proto, že skutečně slyšel slova bohů, proto byl výjimečný a jiný. To mu vyneslo postavení Naslouchače, to a nic jiného. Ale proč se narodil s tím darem, to nemohl tušit. Třeba to prostě jen byla hra osudu.
Zvedl pravici, prsty si přejel přes bradu, kde mu rašilo krátké strniště, a pak ruku zase položil na stůl. Mírně, sotva znatelně, povytáhl obočí a čekal na její další otázku. Teď byla řada na ní.

Kývne hlavou na znamení, že rozumí. Už se zahřála, její mysl a jazyk jsou perfektně sladěny a někdejší nerozhodnost pomynula. "Zeptám se tedy na tohle : Proč je tvůj názor takovýto a né jiný?"
Jí narozdíl od něj hřeje její jemná srst, tudíž je jí velmi teplo. Brzy se oteplí a bude se muset chladit jakýmkoli možným způsobem. Například vyplazováním jazyka jako pes, či prosezením celého dne v jezeře, zatímco jí kouká jen hlava. Taky se narodí spoustu mláďat a ona bude mít konečně levné jídlo, skoro bez práce.
jí se honí hlavou jen to, že její odpvěď na tuhle otázku určitě vydedukuje, proč by se jinak schovávala v lese, že? O něm toho ví jen velmi málo a ani ty informace, které si poskládala nemusí být nutně pravdivé, možná jsou správně všechny z nich, možná ani jedna.
Zastříhala ušima a obrátí se ke dveřím, jako kdyby z nich mělo něco vylézt. Venku se něco děje, nic nad čím by se dalo panikařit, jen buď někdo zakopl, nebo převrhl sud. Stejne jí to ale znepokojuje, Lucien na zvuky města zvyklý jistojistě je. Ona ne, jí vyplaší všechno, co neuslyší v přírodě..

Tak nějak se připravil na to, že její otázky nebudou jednoduché. Vlastně poněkud sklouzávaly k filozofii, to se nedalo popřít. O to víc ho Amarena zajímala. Opět se zamyslel nad odpovědí, tentokrát však založil ruce na hrudi. "Utvářel se dlouho, stejně jako se utvářela moje osobnost, a proto je teď takový, jaký je. Proč však nemám názor jiný, na to zřejmě nedovedu odpovědět. Názory prostě vznikají a člověk si za nimi většinou stojí, pokud není slaboch," odvětil, jak nejlépe dokázal.
Následně se zamyslel nad otázkou, kterou by chtěl položit sergalce. Nehodlal opakovat tu, kterou mu dala ona. Upřel na ní pohled a lehce přimhouřil oči, což ale v přítmí místnosti skoro ani nebylo vidět. Toho, že venku něco zarachotilo, si všiml jen okrajově, kdežto Amarena na to zareagovala o něco znatelněji. "Neměj obavy, sem nikdo nepřijde. Nikdo se sem neodváží. Dokonce ani strážní," zamumlal, aby jí uklidnil. Nevymýšlel si, byla to pravda. Většina obyvatel totiž věděla, kdo pod opušteným domkem sídlí. A povídalo se, že je dům plný pastí, které způsobují pomalou, bolestivou smrt. "Má otázka zní: máš nějakou práci, nebo prostě jen živoříš sama v lese a s nikým se nestýkáš?"

Souhlasně zabručí, přestane si vyrušování zvenčí všímat, bude jen doufat, že sem nikdo jiný nevleze. Uši se jí narovnají do normálu, pěkně pozvolna. Sergal se tedy uklidní hlubokým nadechnutím. "Zajímavé.." začne si hladit, či škrábat krk, něco jí tam svědí. Jejím očím ono šero, či tma moc nesvědčí. Tudíž má rozsířené zorničky a její oči uspěchaně těkají po místnosti, jako kdyby chytali kousky světla, co ještě zbyli ze slunečního svitu. Jeho otázka jí kapku vyvede z míry, odsune se od stolu, neklidně se zavrtí. "No.. Asi chce slyšet pravdu, že? " jen se přesvědčí, že je tomu tak a vydá povzdech. "Odpověděl jsi si sám, konkrétně tou druhou možností." přizná se mu a jako kdyby se udala ke zločinu sklopí pohled do rohu místnosti. "Nemám žádný kontakt s lidmi, jen když je mi nejhůř, tak se snížím k tomu, abych si vzala jejich jídlo." špitne " A to se samozřejmě stává málokdy..!" křiknehistericky po chvíli, teď mu zalhala a asi to bylo vidět. Neumí moc dobře ovládat přetvářku, to se jí asi vymstí. Po stránce stravování je na tom hůř, než by měla být, podtrhávají to i její kostnaté prsty