Bílý hrad

Alric následoval strážného, jenž jej vedl ke královským komnatám. Rhías cupital za nimi, chodby se mu moc nelíbily a jakmile vešlo do hradu, nespokojeně zafrkal. „Proč je tu taková zima? A kam to jdeme Alricu?“ Zeptalo se dráče nespokojeně svého jezdce, který tiše kráčel za strážným, který jak bylo vidno byl z přítomnosti dráčete jaksipak nervózní. „Za králem a vydrž. Už tam budeme.“ Řekl mu Alric a podíval se na něj. V hradu bylo opravdu chladno a tak se Alric nedivil že je dráčeti větší zima. Považoval je defacto za přerostlé ještěrky a ty jak v dětství vídal, měly vyhřívání na sluníčku rády. Tudíž s nespokojeným dráčetem, které se stále na něco vyptávalo se Alric postupně propracovával až ke královským komnatám.

,,Alricu! Já mám hlad. A je mi zima!"Stěžoval si neustále Rhías, který ťapkal vedle Alrica a stále na něj upíral svůj nespokojený pohled a když začal syčet, zahleděl se Alric na strážného a zvedl dráče do náruče. V tu chvíli přestal syčet a alespoň na chvíli se utišil. A tak jej Alric nesl dokud je strážný neuvedl králi. Alric v tu chvíli Rhíase položil na zem a postavil se do pozoru aby si vyslechl královu řeč. Jeho slova v něm vyvolávala smíšené pocity. Nejdříve se div nedmul pýchou, ale slova jimiž končil svou řeč mu skoro naháněla strach. Navíc kdo by chtěl snášet na bedrech Winbertův hněv? ,,Při své cti, mém jménu, předcích i bohu vám zavazují svou věrnost. Zároveň děkuji že do mne vkládáte takové naděje, vynasnažím se abych vás nezklamal a předčil vaše očekávání. Mám však na srdci několik dotazů a jsem rad že mi je zodpovíte. Jak jste již říkal, není bezpečné nechat Rhíase mimo hrad, budu potřebovat místo kde bych jej mohl schovat dokud nebude možné vzít jej ssebou. Požádal bych vás tedy o přidělení nějaké menší komnaty zde v hradu, abych mu mohl být nablízku. Rovněž co se mého zoldu týče. Výchova a krmení draka bude drahá a navíc jak jste říkal, nemyslím si že onen mág se chytne na nějaký měšec a nejsem si jíst zda má truhlice bude schopna takový nával v nejbližší době ustát. A..." Odmlčel se a pokl, načež pokračoval. ,,A při vší úctě můj králi, jak mám toho muže přesvědčit, když jste sám zabránil používání magie v Avalonu? Bude obtížné smlovat a myslím si že to bude těžší než vyjednat příměří s nepřítelem. " Dořekl svou řeč. Rhías se mezitím oddával jiným věcem, daleko zajímavějším, jelikož když se ti dva dali do hovorů, nenechal se rušit a počal prozkoumávat kralovy komnaty aniž bž si toho Alric všiml. Když pak jeho pán konečně domluvil, mrskl ocáskem o zem a pravil. ,,Alricu, pojďme už! Mne se to tu nelíbí!" Ať už se to nakonec semlelo jakkoli, rozloučil se potom co byl se vším obeznámen, s králem a nakonec odešel pryč.

,,Už jdeme. Výdrž." Otočil se Alric od Winberta k dráčkovi, který neposedně kroužil kolem jednoho z honosných svícnů a pravidelně bouchal šupinatým ocáskem. Rhías se však nechtěl nechat udobřít a syče skoro řval nepříčetností. ,,Pojď už! Nechci čekat! Je tu zima a tma!!" Na to se rozcupital k Alricovi a zoubky jej tahal za nohavici, zatímco drápky zatínal do vyšivaného koberce. Alric se na něj zlé zadíval a jen tiše řekl králi Winbertovi. ,,Vynasnažím se králi! Nyní mne omluvte a čekejte hlášení o mém dalším postupu a Rhiasově formě." Poté se uklonil a otočil se. Otázal se však jestli muže jak se na níže postaveného muže slušelo a patřilo. Poté otevřel dveře, nechal Rhíase vyjít ven, načež se s uklonil na rozloučenou a odešel ven. Chodba byla jen spoře osvětlena. Rhías to naštěstí nesl dobře a už žádné cavyky netropil. Se strážným kterého odchytili v chodbách, pak vyšli ven na nádvoří. Alric si pak poručil eskortu čtyř mužů, které si vybral na strážníci že své hlídky, načež se i s Rhiasem v náručí rozešli k Alricovu domů. Lidí naštěstí nebylo na ulici ve večerní hodině mnoho a tak nebyl problém dostat se s Rhíasem domů. Musel se připravit, teda museli se připravit. Když došli k němu, vyplatil každému po pár stříbrných a potom vešel s Rhias sen dovnitř. Dráčka pak nakrmil kusem skopového, které koupil na trhu. Dracek se do něj okamžitě pustil a po chvíli nezbyla ani ohlodana kost která po kouscích mizela v drakovu žaludku. Rhías pak zvedl od odstrojeného Alrica a pravil. ,,My budeme bydlet tam? A proč mi ten zloun hrozil že mne zabije a pak i tebe?" Alric, stál zařazen jeho otázkami, měl za to že je vůbec neposlouchal, ale opak byl pravdou. Otočil se na dráče které se na něj nechápavě dívalo a pak opatrně jakoby se nechtěl Rhíase dotkount, pravil. ,,Víš nemůžeme zůstat zde zůstat, na hradě nám bude lépe. A král nám nikdy neublíží. Nemusíš se jej bát, jen jsne pro něj velmi cení. A tobě by se asi... Taky nelíbilo kdyby ti někdo vzal jídlo." Rhías se na něj pořád díval, nakonec se však váhavě rozešel k Alricovi, lehl si mu přes nohy a zvedl hlavu k jeho kolenům. Zadíval se jezdci do tváře a pak ovinul okolo jeho nohou ocásek. ,,Nikdo mi tě nevezme." Poté se ještě chvíli díval do Alricovy tváře jako by hledal alespoň kapku pochopení. Poté však hlavu položil Alricovi na nohy, podepřel si ji tlapkou a po chvíli již spokojeně odfrkoval ze spánku. Alric mu tiše kývl a poté jej opatrně přenesl na kožešiny před krbem v němž plamen před chvíli zaplál Alricovou zásluhou. Uložil jej tam a nato se odebral do své ložnice. Po tom dní byl zmožen víc než se kdekomu zdálo.

Rhías byl v komnatě zamčen celé dopoledne. Sice se s Alricem dohodli a valnou část prospal, ovšem musela nastat chvíle zlomu, kdy se dráček probudí a začne hledat coby. A ta chvíle přišla.. Potom co sporadal plec, celou kaši a vypil půl džberu vody, mnel náramně mnoho energie a komnaty hradu přeci byly skvělé místa na podniknutí nějakého dobrodružství. Nejdříve otevřel jedno oko a potom druhé. Okamžitě jej zaujala bota. Ta bota však patřila nějakému stražnemu, který pro Rhiasovo blaho přikládal vždy po nějakém čase přikládal do kámen. Oheň i teď pěkně praskal, ale Rhías nebyl zvyklý na někoho jiného než byl Alric a král Winbert, ten zloun se mu taky nezdál. Podrážděně jako jesterka vystřelil do protějšího rohu, kde zasyčel na nešťastníka, který se zlekl stejně jako Rhías a sám se s polinkem v ruce držel při kamnech a oči trestil na draka. Rhías se však nedal udobřít a skoro křičel rozčilením co ten chlap dělá v jeho doupěti! ,,Kdo jsi a co tu děláš?! Poslal tě ten zloun?! Proč máš v ruce polínko! A kde je Alric?! Mám hlad!" Strážný křečovitě polynko pustil a rychle si to namířil ke dveřím které hbitě otevřel a zmizel za nimi tak rychle ať se zvuk které vydaly při zabouchnutí ozýval hradem v ozvěnách. Zpoza dveří se pak ozývaly tlumené hlasy a tudíž se Rhías rozhodl, že si pro smůlu sluzebnictva na nějakého počíhá dokud se Alrik nevrátí.

>> Alric, hostinec a podhradí

Alric se pomalu vymotal z uliček Avalonu, cestou zpátky již nebyl tak aktivní aby každého okolostojícího prohlížel. Dokonce mu jeho počínání přišlo nadmíru nepraktické, hloupé a zhodnotil jej jednoduchým slovem "ztráta času" Když tudíž vyšel na jednu z hlavních tepen Avalonu, rozhlédl se jestli někoho zajímavého neuvidí a netečně prošel kolem Zlatého bažanta směrem k hradu. Cestou se na budovu podíval jen spoře a spíše ustavičně civěl do země, ke všemu se počasí nadmíru zkazilo. Chladivé kapky mu ustavičně tiše bubnovaly do pláště, který si sundal a rukou v rukavici si projel zvlhlé vlasy. Když vešel na nádvoří, loupl okem po strážných v bráně, načež urychleně vyhlůedal přístřešek, nechal si otevřít dveře do hradu a sám již po známé trase vystoupal po několika schodištích a síních do své komnaty. Zatáhl za kliku a vešel...

Mezitím co se Alric procházel po Avalonu, byl Rhías jako utrhnutý ze řetězu. Nechtělo se mu již čekat, v komnatě byla ohromná nuda div se neukousal k smrti a bylo jen štěstí že se onen strážný vzpamatoval a nejspíše donutil někoho jiného aby mu přinesli něco k snědku. Rhíase pálilo bříško tak, že se cítil jakoby týden nejedl, což nemohl cítit jelíikož na světě ani týden nebyl.
Když mu ale další strážný přinesl na podnosu kus vepřového a nejspíše i rybu, nebo co se v kuchyni podařilo splašit, skočil po tom a vše se sesypalo na kamenou podlahu. Strážný se to pokusil opět zvednout, přičemž cosi drmolil, ale Rhías bez náznaku studu a s děsivou lačností zasyčel a nevybíravě na vojáka nepřestal dotírat dokud z komnaty nevyšel. V té chvíli se pustil do jídla. Ryba zmizela v Rhíasově chřtánu děsivou rychlostí, a kus kosti s vepřovým, jenž nejspíše býval kýtou hladově ohlodával a nepohrdnul ani tvrdou kostí, která mu však dělala takové problémy že skončila pokousaná kdesi v rohu.
Rhías naštěstí znaven takovýmto chodem okamžitě propadl mrákotám, vyskočil na Alricovo lože a usnul. Po jeho přítomnosti však v komnatě zůstal jen nepořádek. Pár knih bylo rozházených po podlaze zamaštěných, pár dokonce natrhnutých. Kožešina která byla před krbem, byla ušpiněná od krve a potrhaná, kterak si dráček ulevoval od dlouhé chvíle.
Když v tom se ozvaly na chodbě kroky, následně se se zavrzáním pootočila klika a do dveřích vstoupil Alric! „Alricu! Alricu! Ty ses vrátil!“ Okamžitě vyskočil z lože, jakoby snad spánek a mrákoty samy odlétl na druhý konec světa a zavěsil se mu drobnými drápky na nohavici a zasipával jej dalšími a dalšími otázkami. „Kde jsi byl? Co jsi dělal? Proč jsi mně nevzal sebou? Kdy půjdeme ven společně? Jak vypadá Avalon, prosím! Otevři okno a nech mně podívat!“
Alric jemuž se drobné drápky zaťaly do nohy musel dráčka popadnou do rukou a nesl jej v náruči jako kotě, zatímco dráček netrpělivě bušil křídly, které pořád dokola stahoval a roztahoval, dokud neseskočil dolů a neodběhl k oknu. „Byl jsem ve městě, král mi dal úkol. A nemohl jsem tě vzít sebou...“ „Proč? Proč jsi mně nemohl vzít s sebou.“ Otázal se nechápavě dráček a otočil se na jedné nožce k Alricovi na půli cesty k oknu, načež seskočil a pomalu si došel až před něj a sedl. Alric opět s povzdchem řekl. „Král to přikázal a navíc, bál jsem se že by se ti tam mohlo něco stát. Někdo by ti mohl ublížit.“ Pravil dál, ale dráček se nenechal odbýt takovou odpovědí a pokračoval. „Ale proč by mi někdo ubližoval? Já bych se ubránil!“ Řekl srdnatě, přičemž zcela zapomněl se prováděl služebnictvu když zde Alric nebyl přítomen. „Lidi jsou zlí Rhíasi, mohli by mi tě zavidět, nebo by se tě mohli bát. A už dost. Vezmu tě až budeš velký.“ Přičemž to Alric uzemnil a přešel k okýnku, které otevřel, až se žluté sklo z vitráže promítlo mdlým světlem na druhé zdi, pak Alric opatrně otevřel dřevěné okenice a rozhlédl se.
Z výšky hradu vypadalo město úplně jinak a i když mžilo, bylo vidět že v uličkách města stále ještě probíhal čilý ruch.„Pusť mně, chci to vidět!“ Dožadoval se Rhías a okamžitě se tlačil pod Alricův loket, až jej Alric obratně chytil a opatrně mu vystrčil hlavu z okna aby se dráček mohl podívat. Udivený dráček hleděl nejdříve na jednu stranu a následně na druhou stranu, přičemž pozoroval ruch pod sebou. Svět se mu zdál nádherný a už už se nemohl dočkat až vzlétne. Začal se drát ven z okna jako uragán a Alric jej musel odstrčit ven a zavřít okenici i okno aby dráček samou rdostí a zvědavostí nevyskočil ven.
Uraženě se posadil a s podrážděným tónem v hlase říkal. „Proč jsi mně vystrčil chci se proletět!“ Přičemž své křídla otevíral a zkusmo jima mával až sev pokoji zvedaly poryvy větru a stránky ze sházených knih se zběsile přetáčely. Rhías na to vyskočil na postel a podíval se na Alrica tázavým pohledem. Alric však enchtěl aby se Rhíasovi cokoli stalo, platil by za to životem a tak dráčkovi vynadal. „Ksakru Rhíasi! Mohl jsi vypadnout a zabít se! Vždyť se ještě nalétáš dost a dost! Určitě si prohlédneš město z výšky.“„Ale já bych to zvládl! Ozval se dotčeně dráček a nechápavě a smutně se na Alrica podíval. Alric tudíž dráčka nechal dráčkem a místo toho si k němu sedl. „Neboj se, určitě bys to zvládl, ale dnes ne.“ Načež jej pohladil po hlavičce, na které už hnízdily dva růžky. Dráček se zavrněním zavřel oči a po chvíli spokojeně usnul. Alric s povzdechem vstal a rozhlédl se po komnatě. Přešel ke kamnům a přiložil do nich aby se v pokoji udělalo alespoň trochu teplo, načež zvedl několik knih ze země. Tohle se bude muset uklidit a to hned. Jestli to tak půjde dál tak zdemoluje celý hrad. Budu mu muset vymyslet nějakou práci. Pomyslel si Alric když odtáhl potrhanou kožišinu a zbytek smetí prostě vhodil do ohně.Pak se podíval na Rhíase který spal a přešel ke stolci za který zasedl a zapálil svíčku. V komnatě bylo docela temno, když byly zavřeny i okenice a ještě ke všemu se již pomalu začalo stmívat.

Alricovi včera nedalo velký problém problém usnout, jelikož se rozlámaný probudil na zemi s překocenou židlí, zatímco Rhías se vyvaloval opodál. Při přemýšlení nad alternativou uchovní jezdců králi jej napadla spasná myšlenka. V městě mnoho místa nebylo a pevnost v blízkosti Avalonu mohla jezdcům, drakům a služebnictvu pohodlně ulehčit práci a nebezpečí, které Alric v Avalonu pociťoval včera. Vstal a podepřel se, když jej zradily nohy a musel se protáhnout až mu v zádech hlasitě zakřupalo, poté postavil židli na její místo a přešel kolem chrnícího Rhíase a pořádně zavřel okna i okencie o níchž si po včerejšku nemyslel že by dráčka dokázaly odradit od krkolomného skoku. Když byl s prací hotov, zadíval se na rudé dráče. Dráček byl znatelně větší i když nemohl porůst o mnoho a Alric by na to vzal jed že dráček bude růst velmi rychle. otevřelt edy dveře a rychle seběhl do nižších pater hradu, kde se nacházela hradní kuchyně. Vzal si odtamtud pořádné hovězí plecko k tomu přibral sotva oškubané kuře a do náruče přibral i kbelík vody, tuřín a pár rajčat, které se válely opodál na stole. hned na to se však postaral i o svoji snídani a dosita se najedl vajíček a ječného chleba. Když zahnal hlad, vyklusal do vyšších pater až ke své komnatě kde zmoženě otevřel dveře. Za nimi jej již čekal Rhías, který nedočkavě švihal ocáskem a svého pána pozdravil, načež si zvědavě prohlížel všechny ty věci co přinesl. „To je pro mně? Já mm totiž hlad.“ A okamžitě k němu s nedočkavostí přiklusal a očuchal co přinesl. Alric se na Rhíase usmál, což předtím nedělal zrovna často a podrbal dráče za hlavou, kde mu vyrůstaly růžky až spokojeně zavrněl. Potom naskládal maso na podnos a položil košík vedle, načež nalil Rhíasovi do dřevěné misky vodu. „Jó, to je pro tebe. Jsem rád že máš hlad." Pravil Alric, načež vstal a oblékl se, na ruku si dal nárameník a přehodil si přes sebe svůj plášť. Rhías k němu natočil hlavu a pípl. „Dnes taky nepůjdeme do města?“ A Alric mu byl nucen odpovědět. „Ne, ale řeknu strážným aby ti ukázali hrad a provedli po nádvoři či po hradbách jestli budeš chtít. Slib mi že ale nebudeš zlobit jako včera.“ Dráček horlivě přikyvoval, ančež se opět pustil do jídla a Alric ze své truhlice vytáhl kožený vak, rozhlédl se kolem a řekl. „Když vydržíš, něco ti přinesu.“ Řekl a ukázal na vak když si na ruce natahoval rukavičky, připásal si kratší dýku za pas a neopomněl ani meč, všechny šerifovy znaky však opomněl. Hodlal totiž mága najít. Rozloučil se s Rhíasem a rychle vyrazil ven. Okamžitě pak řekl na chodbě strážnému ať Rhíase dle jeho libosti enchá procházet po hradu, ale ručí mu za to že si dráček neublíží či neuteče a tak musel strážný odejít k Alricově komnatě a otevřel dveře...

>> Město, Alric

Rhías se nenechal rušit a jen dloubl oku po strážném, ketrý se nadechl a přemáhal přirozený strach z toho tvora, co zatím spořádal slepici, kus plece a dokonce si pochutnával na zelenině. Rhías se pak na vojáka dlouze zadíval, napil se vody a řekl. „Ukážeš mi hrad? Alric mi říkal že tu příjde někdo kdo mi ukáže hrad.“ Strážný jen kývl, jako by vůbec nečekal že se drak rozhodne mluvit a nejspíše jej asi považoval i za tupé zvíře, ale nakonec vstal a otevřel dveře. Rhías se s neskutečnou energií vyřítil ze dveří a proháněl se dlouhou chodbou kolem brnění přičemž několik shodil svým švihajícím ocáskem, naštěstí nespadly celé a uvelnily se jim nákoleníky či se skácely k zemi i se stojanem a pak podivně zašprajcované visely v chodbě. Dráček jako by si jich nevšímal se otočil a upřel své oči na strážného, který už cosi lamentoval když je skládal zpět a dráče otočilo hlavičku na stranu a řeklo. „Já nic, to samo a pojď už! Chci vidět nádvoří.“ Bylo jasné že procházka s dráčetem nebude žádný oddych a on bude rád když ji přežije ve zdraví a nepřijde o své místo....

Hostinec >> Hrad, Alricovy komnaty

Alric strávil v hostinci skoro celý večer, opil se do němoty a byl rád, když jej z mrákot probudila Lily a s pomocí stráží se jí jej povedlo dostat až na hrad. Rhíasovi se rovněž nelíbilo že jeho jezdec nereagoval a rozhodl se mu to nepěkně oplatit...
Když se Alric toho rána vzbudil, bylo již slunce pěkně vysoko. Zrak měl zamlžený, oči slepené a hlava jej bolela jako střep. zasténal a svalil se na lůžko, aby znovu odpočíval. To se však dal do práce malý rudý, vyskočil na postel a skočil Alricovi na obnaženou hruď a zaryl mu do kůže své drápky až to nepěkně zabolelo a na několika místech Alrica podrápal do krve. Naštěstí to byly jen povrchová zranění. Dřív než Alric se zasténáním vstal spustil nazlobený dráček svou krátkou řeč. „Kde jsi byl?! Slíbil jsi mi že se vrátíš! Na nádvoří mně to rychle přestalo bavit! Proč jsi nepřišel?“ Na to dráček seskočil a nespokojeně se procházel po podlaze, když Alric zmučeně vstával. Cítil se jako by do něj mlátili cepy celý den a když otevřel oči, zmohl se jen na omluvný úsměv. „Já se tě na něco ptal!“ Vykřikl dráček nespokojeně a pokud se tomu tak dalo říci, zamračil se.
Alric zatřepal hlavou a řekl. „Já, já se ti omlouvám... Přehnal jsem to s pitím a usnul jsem.“ Hbitě odkráčel k lavóru, do kterého si namočil obličej. Rhías nepsokojeně klepal ocáskem o podlahu a durdil se vzteky. „A co ten dárek?! Přinesl jsi mi ho?!“ Křikl dráček, který si po včerejší nudě velmi dobře pamatoval co mu Alric nasliboval.... „Jo koupil jsem ti ho! Co sis myslel? Zas takový nejsem. Byla to jen nehoda!“ Snažil se to rozmluvit a dost možná se mu to povedlo. Rhías stichl a i když vypadal pořád nazlobeně, nechal už Alrica být.
Ten přešel ke svému oblečení a zavřel oči. Teď zjistím že mně okradli a Rhías mně sežere... Pomyslel si ale když nahmátl v kapse vyleštěný železný řetízek, který byl z takového počtu ok, že vypadal spíše jako pás, ulehčilo se mu. Rhías vypadal taky spokojeně a rozešel se zvědvě k Alricovi a už z dálky volal. „Ten je můj? Dej mi ho!“ Skákal kolem něj dráček, kterého zjevně přešla všechna zlost. Alric se rychle sklonil a na krk mu řetěz či spíše řetízek upevnil. Pak vstal a protáhl se a rozhlédl se po komnatě. Jak stačil vypozorovat Rhías se už stačil nadlábnout a služebnictvo nejspíše přineslo snídani i jemu, ne ji dráček stihl schramstnout. Poškrábal se na hlavě a jal se obléci. Měl hlad a bolela jej hlava, kocovina byla to co mu chybělo. Ještěže Rhíase přešla zlost a teď spokojeně šel vedle Alrica. Došel ke dveřím, otevřel je a rozešel se dolů.

Alricovy komnaty >> Chodby, Hradní kuchyně

Pomalu scházel po schodišti dolů, Rhíasovi nedělalo problém schodiště proskákat a trhvě proplachtit, navíc se mu kupodivu nepodařilo nic shodit. Ovšem vzhledem k Alricově neduhu musel dráček s rychlejším tempem na svého jezdce čekat. Když došel, šťouchl Rhías Alrica do ruky a ukázal mu na dveře. Z nich se to krásně linulo vůní snídaně, která byla i pro vojáky velkým lákadlem a tak otevřel dveře a vstoupil dovnitř.