Vodopády Inhér

Vodopády Inhér se nacházejí sotva pár set yardů od staré strážní věže. Nejsou nijak vysoké, ale to jim nijak neubírá na kráse. Divoká horská říčka skáče přes kameny a omílá je a dostává se ke skalnímu převisu, přes který padá v neprostupných provazcích vody křišťálově čisté vody. Pak pokračuje pryč, daleko, z hor. Kolem vodopádů je břeh skalnatý, ale říčka je mělká, takže nikomu nehrozí, že by ho smetla s sebou a mohl by utonout, kdepak, to ne. Koruny stromů rostoucích kolem řeky jsou husté a neustále ševelí v sotva postřehnutelném horském vánku. Obývají je rozličné druhy ptactva, který šelest listů doplňují svým zpěvem.
Ale pozor... Vodopády skrývají tajemství, jež je běžným poutníkům utajeno. Za vodní stěnou se totiž nachází jeskyně. A ne kdejaká. Je to líhniště patřící ke strážní věži. Dračí líhniště. Do jeskyně se lze dostat pouze skrz vodní stěnu, takže kdokoliv projde dovnitř, bude zmáčený jako krysa. Leč do jeskyně není vpuštěn každý. Je zabezpečena mnoha kouzly, takže dovnitř mohou jen ti, co nehodlají dračí vejce ničit nebo je ukrást, ale jen se pokochat jejich krásou či zkusit štěstí a prosit bohy, aby jim seslali dračího společníka a moc, která ho doprovází. Jestliže tedy vejdete do jeskyně, zahalí vás tma. Teprve ujdete-li několik kroků vpřed, uzříte světlo luceren, rozvěšených po stěnách jeskyně. Překvapivě tu je sucho a teplo, přesně takové prostředí dračím vejcím svědčí. Ve výklecích vytesaných ve skále, které jsou vystlané slámou a měkkými polštářky, leží jednotlivá vejce, tak krásná a magická, že se nejednomu člověku zastaví dech. U zadní stěny nevelké jeskyně stojí socha rytíře svírající meč. Vypadá, jako by každou chvíli měla ožít a jako by sledovala každý váš krok.

NPC: Jakkar: Duch vystupující ze sochy, střeží vejce a ví toho mnoho o Dračích jezdcích. Vždy je nápomocný, je-li třeba. Má-li někdo zlé úmysly, z jeskyně ho okamžitě vyprovodí, a to klidně i násilím, oplývá totiž mocnou magií. Jeho vědomosti jako by byly nekonečné. Má podobu vysokého dospělého muže s podlouhlými vlasy a orlím nosem. K Jezdcům je přátelský a je jejich rádcem a pomocníkem.

Plavovláska od té doby co skončila výprava trávila většinu svého volného času u vodopádu, protože zde byl klid a mohla zde přemýšlet o čem chtěla. Jedno jí totiž vrtalo hlavou a to kam se podělo do ruda zbarvené dračí vejce. Když se za vodopádem objevila poprvé leželo v jednom výklenku, ale poté co se sem šla podívat, když měla trochu volné času, zde už vejce nebylo. Dívka si myslela, že o tomto místě nikdo nevěděl, ale jak tomu nasvědčovala rudé vejce bylo pryč. Nikdo z výpravy to nemohl být. To by přeci sebrali všechny, opakovala si v duchu pořád dokola.
Haery zrovna teď stála na břehu a dívala se dolů na vodu. Přemýšlela zda se jít podívat na dračí poklady, ale věděla, že by se namočila. I když jí to moc nevadilo, věděla, že namočená zůstane dlouho. Nakonec, ale prolezla skrz, protože se chtěla podívat na ty nádherné poklady.
Nejdříve jí zahalila tma, ale po několika krocích už byla tam kde chtěla. Pohlédla na sochu rytíře, která se jí pořád zdála jako živá. Jen se pohnout. Také si vzpomněla na přízraka, který z oné sochy vylétl když se Smaragd vylíhl.
Už zde zbývali jen dvě vejce. V druhým výklenku bylo krásné safírové vejce na které si už první den všimla prasklinky. Ve čtvrtém bylo jantarově žluté vejce. Ostatní výklenky byli prázdné což Plavovlásku trochu mrzelo, ale s tím se už nedalo nic dělat.

Dívka zrovna přemýšlela, že by už mohla jít. Měla před sebou ještě cestu na zpátek k věži a také tam byla spousta práce. Dívka už byla rozhodnuté odejít, a proto se podívala na jantarově žluté vejce a poté i na safírové. Na tom pohledem zůstala o něco déle než na žlutém, a také díky tomu si všimla, že prasklinka se o něco více zvětšila. Nebo se jí to jen zdálo?. "Že by se líhlo?" Ptala se dívka sama sebe a zaujatě se dívala na dračí poklad safírové barvy. Ovšem nic více se zatím nedělo, a proto si dívka povzdechla. Nemohla zde ztrácet moc času a to hlavně protože se chtěla vrátit než se setmí, a proto doufala, že pokud se dráče uvnitř vejce rozhodlo líhnou, že to udělá co nejdříve, protože dívka se rozhodovala, že půjde zpátky do věže.

Prasklina se rozjela o něco více, ale zase se zastavila. Dívka se s úžasem dívala na safíroví poklad. Líhnutí vejce viděla jen jednou a to když se vylíhl Smaragd, ale protože se vylíhl tak rychle nemohla si užít ten báječný pocit, který měla zrovna teď.
Ovšem prodloužila se jen prasklina a zas se nic nedělo. Dívka už byla pevně rozhodnutá odejít, dokonce se i otočila směrem k východu, ale když zaslechla škrábání, které se ozývalo ze safírového vejce, otočila se zas na něj a s menším úsměvem na tváři sledovala nádherný poklad ze kterého se každou chvíli mohlo vyklubat dráče.

Dívka upírala zrak na safírové vejce v druhém výklenku, které se doopravdy líhlo. Dokonce popošla i blíže, aby dobře viděla. Najednou ze skořápky vykoukl maličký bílí drápek, který začal loupat skořápku. O chvíli později už ze skořápky koukali tlapky, ale Plavovláska nedokázala odhadnout zda přední nebo zadní. Hned na to se skořápka safírového vejce rozlétla na menší kousky. Dokonce i několik střípků vejce dolétlo Hae k nohám. Malé safírové dráče neudrželo rovnováhu a spadlo na zem. Dívka se lekla a několika kroky byla u dráčete. "Není ti nic maličký?" Optala se ho i když pochybovala o tom, že jí vůbec odpoví. Safíroví poklad vstal a upřel svá kukadla na dívku před sebou. Hned na to Hae pocítla velmi prudkou bolest na pravé dlani. Rychle se podívala na ruku, aby zjistila co je příčinou bolesti. Byla to jakási značka, která se jí začala vypalovat do kůže. Dívka se s menším úsměvem podívala na safírové dráče a natáhla k němu ruku, aby ho pohladila po hlavičce.

Dívka si safírovou krásku pořádně prohlédla. Měla nádherné šupiny modré barvy. Někde tmavší někde světlejší. Byla prostě nádherná. Teď už Plavovláska neměla důvod zůstávat za vodopádem, a proto se rozhodla i s Maličkou odejít na zpět do věže. Nejdříve, ale posbírala skořápky, které popadali na zem a vrátila je na zpět do výklenku. Hned na to vzala do náruče i svůj safíroví poklad.
O chvíli později dívka už vyšla skrz vodopád, tisknouc si k tělu safírovou krásku. Když konečně stála na pevné zemi, pousmála se. Safírová se mezitím rozhlížela po okolí a svými pocity, které posílala Plavovlásce, dávala na jevo, že je velmi šťastná. Dívka se rozešla směrem do lesů kde se skrývala strážní věž.
>>>Stará strážní věž

Mladá dívka se svou safírovou dračicí se už od brzkého rána rozvalovali u vodopádu. Safírová zde byla poprvé od svého vylíhnutí a v síni za vodopádem se jí velmi líbilo. Zvláště její výklenek ve kterém dříve byli její vejce. Teď v něm už zbyli pouhé skořápky. Plavovláska si také dva safírové střípky z vejce rozhodla vzíti sebou, protože chtěla mít památku na vejce své dračice. Úlomek z vejce je poměrně malí a na jedné straně do špičky, která je docela ostrá.
Když se vrátili skrz vodopád zpět, dívka se usmála. V ruce svírala střípek z vejce a vedle ní si to kráčela malá safírová dračice. Obě dvě se usadili na zem a dívka si začala máčet nohy ve vodě. Dračice si lehla a do vody začala máčet konec svého ocásku. "Chtěla bych si už vybrat jméno. Né být jen Safírová," promluvila dračice. Dívka věděla, že už Safírová mluví, ale ne tak dokonale. O jméně, ale neuvažovala a rozhodně nechtěla, aby to dopadlo jako když Garin vybíral jméno pro Smaragdového, a proto se rozhodla nechat dračici si vybrat sama. Té to také oznámila a Safírová se ponořila do přemýšlení. "Tárrae je hezké jméno takže chci být Tárrae," promluvila nakonec dračice pod dlouhém mlčení. Dívka se usmála, jméno se jí velmi líbilo. "Je to moc hezké jméno, Tárrae" pronesla dívka a podrbala jí na hlavě.

Slunce se právě dralo nad obzor a nebe začalo zlátnout jeho paprsky, když Garin téměř obřadním krokem prošel vodní stěnou a stanul v jeskyni za vodopádem, následován Eölasem. Mladý zelený dráček se oklepal a přebytečná voda z jeho šupin odlétla do všech stran. "Jakkare!" zaburácel dračí hlas nedočkavě. "Ukaž se, Jakkare, prosím! Máme další poklad a potřebovali bychom, abys nám jej pohlídal, než si můj dračí bratříček nebo sestřička vybere svou spřízněnou duši." Eölas netrpělivě zašvihal ocáskem ze strany na stranu, dával si však pozor, aby neuhodil blízko stojícího Garina. Rostl totiž celkem rychle a nabíral na síle a ráda obdržená od jeho ocasu by mohla dost bolet.
Garin se pousmál a upře oči k soše, která vypadala, jako by celou jeskyni hlídala. A taky že ano. Pomalu sáhl k brašně, která mu visela přes rameno, a vytáhl z ní oválný předmět zabalený do několika vrstev látky. "Potřebujeme tvou pomoc, Jakkare," zamumlal, aby přidal Eölasovým slovům váhu.
Přízrak naštěstí jejich slova vyslyšel a nenechal je dlouho čekat. Když vystoupil ze sochy, protáhl se a očima bez zorniček zatěkal kolem sebe. Poté zaostřil na Garina a smaragdové dráče. "Ah, vítám tě zpět, Garine, vůdče Dračích jezdců. I tebe opět rád vidím, Smaragdový mudrci," oslovil dvojici bez jakékoliv nadsázky. Při jeho slovech dvojice pocítila zvláštní pocit spokojenosti. Ta oslovení v jejich uších zněla více než hezky. "Uložte ten poklad do jednoho z výklenků a já vám potom vysvětlím, co udělat dál," zamumlal přízrak a vlídně se pousmál.
"Děkujeme, že jsi vyslyšel naše slova, Strážce vajec," odvětil Eölas zdvořile a Garin jeho slova doprovodil přikývnutím. Poté pomalu přistoupil k prázdnému výklenku, ale zarazil se. Jeho pohled zavadil o sněhově bílé vejce, které svým tvarem připomínalo kapku. Překvapeně zamrkal. "Jakkare, kde se tu vzalo to vejce? Tys ho přinesl?" vyhrknul a šokovaně vykulil oči. Vědoucí úsměv v přízračném obličeji mu jako odpověď stačil. "Děkuji," zamumlal Garin a pousmál se. Takže přeci jenom nebudeme sami tři, čtyři... A možná ani pět. Bude nás víc. Budeme celé společenství, pomyslel si a srdce mu vynechalo. Znamenalo to další povinnosti a zodpovědnost. Garin však hodlal vzít tuto tíhu na vlastní bedra. Stálo to za to.
Když se vzpamatoval z počátečního šoku, do pátého výklenku uložil poklad, který společně s Eölasem přinesli. Odhrnul z oválného vejce látku a na svět vykoukla fialová skořápka, házející do okolí nádherně zbarvené odlesky. Jakkar se z ničeho nic ocitl za Garinem a položil mu průhlednou ruku na rameno. "Gratuluji, Garine," pronesl melodickým hlasem. "Svou první zkoušku jsi splnil. Odhalil jsi nejdůležitější úděl vůdce Dračích jezdců a dokázal jsi tak, že jsi to skutečně ty. Jen vůdce a jeho drak jsou schopni najít další vejce, jen jim se zjevují," vysvětlil téměř hrdě a Garin pocítil bodnutí pýchy. Byl na sebe hrdý. Ohlédl se k přízraku. "Ale co ty? Našel jsi přece to bílé vejce," namítl. Jakkar přikývl. "Ano. I já mám tu schopnost. V tomto věku jsi sice prvním vůdcem Dračích jezdců, ve věku minulém jsem jím však byl já."
Eölas se zavrtěl a upřel na Jakkara překvapený pohled. "Ty jsi býval Dračím jezdcem, mistře?" zeptal se. Mistře, pomyslel si Garin... Tak takhle to tedy je. "Jaký byl tvůj drak?"
Jakkar se pobaveně usmál. "Přesně toho jsem se bál - že to u tebe vzbudí přílišný zájem, Eölasi. Vylíhla se pro mě dračice barvy poledního slunce, moudrá a silná. Jmenovala se Fijänna," odpověděl. "Ale už dost otázek, prosím. Povím vám o svém životě více, až bude vhodnější doba. Nyní musíme to fialové dráče uvnitř skořápky ochránit kouzly, aby se mu nic nestalo a vylíhlo se teprve tehdy, bude-li jeho spřízněná duše nablízku. Garine, přitiskni na jeho skořápku svou značku a opakuj má slova. Neboj se, tohle kouzlo tě sice vyčerpá, ale já ti poskytnu energii ze svých nekonečných zásob."
Garin pomalu přikývl a třesoucí se ruku se značkou pomalu položil na fialovou skořápku. Když Jakkar několikrát za sebou odříkal příslušná slova a mladík si byl jistý, že si je správně pamatuje, zopakoval je. Jeho energie vzápětí klesla ke kritické hranici, ale hned nato ucítil příval čiré energie, kterou k němu vyslal Jakkar. Cítil se tak čile, jako by se právě probudil. "Děkuji ti, Jakkare," zamumlal k němu vděčně. Pak přešel k bílému vejci, aby si jej lépe prohlédl. Zlehka se jej dotkl - jeho povrch byl chladivý a dokonale hladký.
Ticho, které v jeskyni zavládlo, však brzy narušil Jakkar. "Měli bychom začít s tvým výcvikem, Jezdče. Musíš jít ostatním příkladem. Následuj mě, prosím." A s těmito slovy Jakkar opustil dračí poklady, vyplul z jeskyně a Garinovi s Eölasem nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

>> Dračí hory (Jakkar, Garin & Eölas)

Šlapy šlap, po několik.. ani né hodinách se Sergalka octla na tomhle místě, samou cestou nevěděla, kde je, zda-li je na severu nebo někde jinde. Normální osoba by se unavila a vzdala svou malou soukromou výpravu asi v půlce, jenže jí hnalo něco, co se nedokáže popsat.. A navíc, Ona se jen tak neunaví. Jakmile je u říčky tak se usměje, konečně našla vodu. Né že by jí ta její docházela, ale na cestu zpátky by si mohla trošku přidat.
Navíc, voda je znak toho, že by tohle mohlo být ono místo. To, které jí už den otravuje. Nějak tu myšlenku nedokáže dostat z hlavy.
Klekne si a odmotá nádobku, ponoří jí do vody a začne naplňovat. Chvilku jí to trvá, ale nakonec má hotovo. Co bude dělat teď? No, musím říct.. alespoň nějak jsem pokročila, teď jen najít to lesklé. Pamatuje se, že byla v nějaké uzavřené místnosti, neb něčem podobném. Amarena se instinktivně podívá na vodopád, pokrčí rameny a vydá se k němu, své věci klidně nechá venku, nikdo jí je přeci nemůže vzít. Tohle je taková díra, až začíná nabývat dojem, že sem snad ještě nikdo nešlápl.
Už je u vodopádu. Amarena se na něj nedůvěřivě podívá a zamračí se. Pak ho zkusí obejít. Žádná skulina. "Takže.. buď jsem naprostý blázen, nebo za tím něco je." Zkonstatuje a natáhne ruku skrze vodní stěnu, uvnitř je volný prostor. Sergalka tam tedy vleze a tím se celá smáčí. Alespoň se vykoupe. Jakmile si protře oči, naskytne se jí pohled na onu jeskyni. "Sak.. já nejsem blázen! Ono to tu je!" Zakřičí radostí, její ústa se rozvinou do širokého úsměvu plného nadšení. Narovná se, teď to, kvůli čemu sem vlastně přišla. Začne se rozhlížet, mimojiné se taky trošku přikrčí a natáhne uši. Její zlaté oči spatří výklenky, v jednom je dokonce něco vskutku podobné jejím duhovkám - Žlutozlaté vejce! "Takže.. ty jsi vejce.." diagnostikuje Amarena ten objekt před sebou, její nadšení trošku opadne, myslela, že tu najde haldy zlaťáků, přinejlepším i nějaké oblečení. Ale ona najde vejce.. Položí na něj dlaň a prozkoumá jeho strukturu, zajímavé, tohle nezná.. jak by taky mohla, nikdy se s vejci nesetkala.

Jakmile vejce zašvitoří, Amarena dá ruku pryč ze skořápky a ke všemu si jí chytne. To vejce má asi k Sergalce nějaké vazby.. nebo ho jen vyrušila a radši by měla odejít. Na jednu stranu, šla sem až z Sherwoodu a nehodlá se vrátit s nepořízenou. Na druhou stranu ovšem, co když je tohle místo nějak začarované a právě stojí tváří v tvář smrti? Co jí to napadá.. ještě sama sebe děsí. Je přeci ohromný, strašlivý netvor, co se ničeho nebojí, ne?!
Dodá si sebevědomí a znovu sáhne na vejce, tentokrát o něco vřeleji. Po chvíli na zlatý povrch položí i druhou ruku, její výraz začne nabírat vskutku podivného tvaru. "Takže.. jestli je to vejce a něco v něm je, tak se to asi vylíhne.. " řekne někam do éteru. "Ale co s tím mám společného?" dodá poté se špetkou zoufalství. Třeba se mi má vylíhnout nějaké zvířátko.. Možná má pravdu, možná jí obyvatel toho vejce poslal obrázek tohohle místa protože je v potenciálním nebezpečí. A Sergalka ho má chránit.
Tohle zavání něčím nadpřirozeným, jak to, že tu nikdo není? Začne se rozhlížet, ta socha jí už od začátku přišla nějak zvláštní, bude lepší, když si jí nebude všímat, ještě jí rozzlobí.

>> Sherwoodský hvozd, les

Viktor běžel asi deset minut. Protože už nemohl, změnil běh v chůzi a pach stále sílil. Když už šel asi tu dobrou druhou hodinu, narazil na nějaký vodopád. Tady byl pach už silný a mizel kdesi za vodopádem. Protože měl Viktor vodu rád, proběhl rychle vodopádem. Byl tedy mokrý. A co... Vždyť uschnu. Pomyslel si když už byl za vodopádem v nějaké jeskyni. Když trochu popošel, všiml si konečně té oné sergalky. "Tady jsi!" V duchu trochu zajásal radostí, že ji konečně našel. Když popošel trošku blíž, uviděl tři jaksi větší vejce. Amarena zrovna měla ruce na povrchu zlatého vejce když tu Viktor jen s údivem povzdechl. Nic takového ještě neviděl. Popošel blíž, aby si je mohl lépe prohlédnout a i jeho podívané neušel i trochu vyděšený, nebo jak si to asi měl vysvětlit, Amarenin výraz.


MH: Takže nový přírůstek do "rodiny"?

Otočí se na Viktora, nejradši by mu vynadala že jí stopoval, ale teď nemá čas, pokyne mu hlavou ať si sedne. Začne se dál věnovat svému vejci. Čím by to mohlo být, že je tak pasivní? Povdzechne si a dá ruce z vejce pryč, načež se opře o hrany výklenku a přiloží hlavu k vejci, její sluch by jí měl říct vše, co se uvnitř děje, koneckonců, její uši jsou to nejlepší v celém okolí co slyší. Nic moc se uvnitř neděje, třeba není obyvatel doma. Ať je to čím to je, Amarena se znepokojí, když se chce to vejce líhnout, tak ať se líhne, ne? Svůj boj tedy na chvíli vzdá a sedne si na zem. Opře se o kamennou stěnu a podívá se na Viktora. "Jo, tady jsem.. Jak jsi mě tak rychle našel?" Zeptá se ho, pak pohlédne na zlatavý poklad. "Nechce ven.. Možná mu tu vadím." Nadhodí, je celkem zklamaná.

MH : No.. asi jo..

Když se tak koukal na Amarenu, nemohl si nevšimnout jejího pokynutí aby si sedl. Tak si tedy sedl. Chtěl být poslušný a taky mu to přišlo jako dobrý nápad po takové cestě. I dál sledoval Amarenu a její chování. Když si i ona po chvilce sedne a opře se o kamennou stěnu a posune pohled směrem na Viktora, nastane hrobové ticho. Teprve po chvilce ho ona přerušila. "No... Nebylo těžké tě najít podle pachové stopy. Trochu se jakoby chtěl něco zakrýt zazubí a sklopí uši dozadu. Když ona s trochu znatelným zklamáním zase přerušila ticho, stáhl Viktor uši zase zpět a odpoví. "Asi. Vůbec nevím. Taky mě celkem zajímá, co v tom může být?" Na chvilku zmlkl a po chvilce zase on vynesl do vzduchu otázku. "A vlastně... Včera jsem se na to ptal a neodpověděla jsi mi. Smím se tě zeptat na tvé jméno? Usmál se. "A nebude ti vadit, když ti budu tykat?" To už bylo asi na jeho věk trošku troufalé. Viktor už jen stáhl svůj ocas k sobě a čekal na odpověď.

Studená, kamenná stěna jí chladí na chlupatých zádech, kdyby neměla srst, prochladla by. Pohlédne směrem k jejímu chlupatému příteli a stočí k němu své slechy. "Jo? .. Hm.. tak takhle to je." Prohodí a pokrčí rameny, svůj pach nikdy moc nevnímala, maximálně podvědomě, ale víc ne. Natáhne se po prstech na nohou, musí se pořádně roztáhnout aby je chytila. Jakmile je má pevně v dlaních, protáhne se a pak je zase pustí. Není to extra vynikající cvičení, ale alespoň něco, že?
"Nevím, ale očividně to nebude kámen, na dotek je to teplé." Odpoví mu a usměje se, jeho společnost tu vlastně je k něčemu dobrá, alespoň se nebude nudit. "Aha.. no.. Amarena, říkají mi Amarena." Představí se, jak na to mohla zapomenout? .. Asi byla zamotaná v tom klubku, co kolem ní ten Jantarovej.. Vaječňák upletl. "Klidně mi tykej, budu ráda." Dodá a podívá se směrem k vejci, koutem oka uviděla záchvěv. Vstane a podívá se na vejce, začne ho pečlivě zkoumat. Nic.. Ne, počkat, tady je prasklina. Sergalka na prasklinu položí ruku a následně do ní rýpne drápem, třeba pomůže tomu tvorečkovi ven.

<< Stará strážní věž (Eölas)

Eölas přistál na břehu před říčkou, která pádila přes skály a tvořila tak krátký vodopád. Věděl, že právě za touto obyčejně vypadající vodní stěnou se skrývají dračí poklady. V bezpečí své skořápky tam dráčata čekají na své Jezdce. Eölas nevěděl, které vejce by se mělo líhnout; Garin to neřekl a když se o tom zmiňoval Jakkar, drak byl vysoko ve vzdušných proudech a nemohl jej slyšet. O to víc teď hořel zvědavostí a netrpělivě pošvihával ocasem ze strany na stranu - co když se líhne fialové vejce, které s Garinem teprve dnes ráno uložili do prázdného výklenku?
Ponořil se do vody, která naštěstí nebyla moc hluboká. Před pár dny by však musel usilovně plavat proti proudu. Dnes již ne - vyrostl a s vodou dokázal bojovat. Sahala mu sotva k hrudi. Prošel vodní stěnou a ocitl se na kraji jeskyně. Otřepal ze svých smaragdových šupin přebytečnou vodu a pomalu vykročil vpřed, přičemž klapání jeho drápů o kámen narušovalo typické ticho.
K tomuhle místu měl Eölas zvláštní vztah. Právě tady se vylíhl Garinovi, právě tady díky němu začala nová éra, nový věk. Věk Dračích jezdců. Byl na sebe podivně hrdý.
Když popošel hlouběji do jeskyně, všiml si dvou postav. Nebyli to však lidé, ani podle pachu, ani podle vzhledu, a přece z nich Eölas cítil cosi lidského. Jedna z nich stála u jantarově žlutého vejce. Posledního z původních čtyř, mezi něž patřil i Eölas. Divný pocit nostalgie zasáhl Smaragdového mudrce. Zastavil se. Uznal, že by nebylo vhodné těm dvěma důvěřovat, ačkoliv se minimálně jeden z nich brzy stane Jezdcem. Zašvihal ocáskem ze strany na stranu a zabručel, aby upoutal jejich pozornost. "Opatrně s těmi vejci. Jsou to poklady cennější něž hloupé lidské zlato," pronesl varovně a zabodl přísný pohled přímo do Amareny, jako by tušil, že do vejce ještě před chvílí rýpala drápem. "Co jste zač?" zeptal se poté zvědavě.