Les

Lucien dnešní noci skoro nespal. Seděl nad knihami obsahujícími zápisky alchymistů, tu a tam do nich dopsal svou poznámku a sepisoval si vlastní postupy pro výrobu nejrůznějších odvarů, většinou ne zrovna životadárných. Teprve když začalo svítat, zmohla ho únava. Nestačil se ani zvednout a přejít ke své měkké posteli, usnul prostě a jednoduše na stole. Když se ráno probudil, poslední z jeho zápisek byly rozmazané a předtím nezaschlý inkout se mu obtisknul na tvář. S úšklebkem tuto patlaninu umyl, zašel si na strohou snídani a ačkoliv byl unavený, sebral se a vyšel z města.
Jeho kroky neomylně vedly k Sherwoodskému hvozdu, lesu, jenž byl opředen pověstmi. Lucien věděl, že jsou některé ty pověsti pravdivé. Tak třeba to, že se tu daly najít jedovaté kořínky určitých rostlin, že tu byly keře, které svými trny byly schopné otrávit neopatrnou zvěř nebo lidi... Věděl, že je to místo, kde se často potloukají bylinkářky i alchymisté. A mezi ně se v duchu právě zařadil i on.
Byl tu, aby sehnal právě ty jedovaté kořínky a trny. V celém Sherwoodu byla jen dvě místa, kde takové skvosty rostly, a naštěstí ta místa nebyla nijak daleko od severního cípu lesa, za nímž ležel Avalon. I tak se ale dost projde.
Prozatím kráčel po cestě, tiše jako myška, ani větvička pod jeho nohama nezapraskala. Jeho černé roucho jako by pohlcovalo veškeré sluneční paprsky, jež se prodraly mezi větvovím stromů. Kápi tentokrát na hlavě neměl, na to mu bylo moc velké teplo. A navíc byl den, klidný den, čas, kdy nepotřeboval splývat se stíny. Unaveně se rozhlížel kolem sebe a očima pátral po tom, proč sem přišel.

Amarena se probudila do čerstvého jarního dne. Jakmile se posadila do hlíny smíšené s kořínky, listy a podobně tak jí bodla do břicha palčivá, svíravá a ke všemu známá bolest. Kručelo jí jednoduše v břiše. Popadla se za něj a zamračila se, věděla že všechny své skromné zásoby již snědla, takže bude muset vynaložit nějaké úsilí a něco si ulovit.
Vstala vzpřímě a popadla zavěšený kus látky, co vysel na větvi, na dolní ret položila ukazováček s drápem a začala vzpomínat, kde že je ta malá tůň.
Zanedlouho si vzpomněla, ťukla se do hlavy a usmála se nad svou hloupostí, vyrazila hned za nosem k jezírku. Jakmile byla u něj, položila hadr na břeh a pozvolna vstoupila do vody, bohužel neměla žádné mýdlo, kdo by ho také potřeboval.. Jí bude stačit jen voda. Ponořila se asi pět centimetrů pod hladinu a následně se vynořila. Začala si drhnout levou paži, prsty, dlaň, loket a vše co se na ní nacházelo, byla nucena si sundat bandáž, odhalila tedy rannímu světlu ještě nezahojenou ránu s právě se tvořícím strupem. I tohle vyčistila..
Za pár chvil již byla celá umytá, tiše doufala že nebude smrdět jako zvíře, chňapla po hadru a  symbolicky se usušila, jistě jí v srsti pár kapek vody zbylo, ale kdo se o to stará, ony se stejně ztratí. Vydala se tedy zpátky ke svému doupěti, tedy podle ní domovu. Žaludek se samozřejmě znovu ozval a Amarena automaticky popadla nějaké oblečení, luk a tesák. Byla rozhodnuta ochudit tenhle les o jedno či dvě zvířata.  Olízla si malíček a namířila ho ke korunám stromů, Vítr je nepatrný, skoro by se dalo říct, že tu není, Vane na sever. To není dobré, její pach, ačkoliv je smytý,  by se mohl roznést..

Lucien, zatímco kráčel po cestě hlouběji do lesa, se zaobíral svými myšlenkami týkajícími se všechno možného, především pak Společenstva noci. Díky tomu na chvíli úplně zapomněl, že jde lesem a proč vlastně v Sherwoodu je. Ze zamyšlení ho vyvedlo hlasité zatrylkování ptactva kdesi nad jeho hlavou, v korunách stromů. Na chvíli se zastavil a zamračeně se rozhlédl kolem sebe. Co jsem to tu jenom mohl chtít? ptal se sám sebe, oči přimhouřené. Pak se mu však rozsvítilo a jeho tvář se rozjaznila.
No jistě, přísady..., pomyslel si s nepatrným pokývnutím hlavou. Sešel tedy z cesty a rázem zalitoval, že si na sebe nevzal něco jiného, než své milované roucho barvy noci. Bylo sice pohodlné a mělo spoustu výhod, ale v lese se zachytávalo o větve, křoviska a nachytávala se na něj lesní padanka. Lucien v duchu zadoufal, že svůj nejmilovanější kus šatníku nebude muset večer zašívat. Proto kráčel co nejopatrněji a snažil se nezachytávat za trnitá křoviska či ostré větve.
Jak tak pátral očima kolem sebe, konečně po nějaké chvíli spatřil, co hledal. Keř se sytě oranžovými trny. Spokojeně se usmál a zamířil k tomu roští. Keřík nebyl nijak vysoký, a tak si k němu Lucien klekl, aby měl sbírání trnů pohodlnější. Odkudsi ze záhybů svého roucha vytáhl černou koženou rukavici, kterou si nasadil na pravici. To aby se neporanil o trny. Následně vytáhl plátěný váček a jakési drobné kleštičky. A dal se do práce. Pečlivě z každé větvičky odlamoval trny a ukládal je do onoho připraveného váčku.

Povzdechne si, co proti tomu může dělat, nic, bude se s tím muset vyrovnat. Vyjde tedy vstříc lesu a vejde do něj, její uši se stáčejí podél zvukům co les vydává.
Většinou jen zpěv ptáků, ten ona nepotřebuje, ona potřebuje  dupání králíků, nebo cvakot jeleních kopyt. Bohužel se ale ničeho z toho nedočká, pořád slyší jen toho vřískajícího slavíka.
Po chvíli se zastaví, doopravdy to nemá cenu
Začne tedy hledat nějaké borůvky, maliny nebo tak něco, to jí alespoň na chvíli zasytí. Odhrne tedy jednu větev keře a do obličeje jí švihnou jehličky borovice. Amarena se lekne, ovšem ráně do čumáku se nevyhne. Pár bodlinek se jí zasekne do nosu, vytrhne si je tedy, doprovázeje skuhráním.
Tady tedy brusinky rozhodně nebudou.
Jde tedy dál a za chvíli vskutku najde onen vytoužený keř, na kterém rostou jedlé plody. Ihned se k nim s nataženými rukama vrhne a ihned je začne otrhávat, sbírá si je do košile, jenž si oblékla cestou. Asi po dvou minutách očeše celý keř, ten druhý nechá být, malin má na uspokojení hladu dost. Hned si strčí jednu do pusy a začne jí žvýkat, stoličky jí plod melou a nakonec jí spolkne.
Oblízne se, tyhle ty jsou obzvlášť sladké, bez přemýšlení si do pusy strčí ještě jednu, sice se to zajíci nevyrovná ale jídlo to je. Červených předmětů v záhybu jejího oděvu pomalu ubývá a místo nich se na bílé látce objeví červená skvrna od šťávy. Sergal pokrčí rameny, kdo by se o to staral, teď je stejně hlavní prioritou najít nějaké to maso, které by její břicho zaplnilo vydatněji, nežli nějaké lesní plodiny. Ne že by jí nechutnali. Přeci jen je to predátor, masožravec, nikoli býložravec. Prostě cítí touhu spolknout maso.
Jak tak jde a nechává se unášet představou o tom, jak se jí bude v ústech povalovat zvěřina, naskytne se jí zajímavý pohled. Jakási Shrbená postava oděná v černém plášti si tu jen tak mučí rostlinku. Tohle by neměla nechat jen tak, měla by zakročit.
Už se natahuje pro luk na zádech, ovšem za chvíli se zarazí, co když to potřebuje ten člověk pro nemocnou dceru?
Amarena se rozhodne schovat se za strdí a houští obklopující keř, doufá, že jí člověk neuvidí. Její oči rozpoznají ten samorost, tohle rozhodně není ingredience do něčeho, co by mohlo někomu pomoct, spíš naopak.

Pomalu, soustředěně plnil Lucien svůj váček. Nehodlal ho naplnit úplně, stačilo jen pár drobných trnů tohohle keříku. S trpělivostí a opatrností odřezával z keříku oranžové trny, aniž by nad tím nějak více přemýšlel.
Jak tak pracoval, zaslechl kdesi kousek od sebe jakýsi zvuk. Neuměl ho nikam zařadit, v tom zlomku vteřiny si nestihl uvědomit, zda je to křupnutí větvičky, zašustění listoví či něco podobného. Něco mu však říkalo, že ten zvuk nepatří do běžného šumění lesa. Nedával však svůj postřeh nijak najevo, snad jen nepatrné, kratičké zaváhání dávalo tušit, že si něčeho všiml. Neustal však ve své práci a dál ořezával trny. Ještě pár posledních a bude to stačit na hned několik flakónků silného jedu. A toho nebylo v zásobě Společenstva noci nikdy dost. Navíc nikdo nedokázal vyrábět tak účinné odvary, jako právě Lucien.

Radši se přikrčí, ještě si jí všimne a rozkecá že je v lese příšera. Nějak by mu v tom zabránit měla, to, na co tyhle trny potřebuje rozhodně nebude sloužit dobré věci. Kdyby nebyla křesťanka, nechala by ho být, jenže vnitřní hlas jí říká, že utéct by byl hřích. Sundá si růženec z krku a obmotá si ho kolem pěsti, sundá ze zad luk, vloží do něj šíp a zamíří.
Vystřelí.
Šíp s hvízdáním prosviští kolem Lucienovi hlavy a zarazí se do nedalekého dubu, Mířila mu na ruku proboha! Měla by se víc učit mířit, ještě by toho nebožáka zabila. Buď se jí klepe dlaň nebo je ještě rozespalá, tak či onak, vstane a prohlédne si výsledek, pak si uvědomí že je vidět, vydá z hrdla podivný pazvuk a zase se skrčí, chytne se za hlavu. náhrdelník vrátí na původní místo a chytne si ho, přinejhorším by se teď modlila, ale tím by jen otravovala.. Tiše doufám že Pán stojí při ní a že ten Někdo si nevšimne, odkud šíp letěl..

Právě pečlivou rukou alchymisty vkládal do plátěného váčku poslední odříznutý trn keře, když mu náhle kolem hlavy prosvištěl šíp. Na své tváři cítil závan, s jakým se šíp prohnal kolem. Rychlostí blesku si přehodil váček s trny do levice, načež pravou rukou zpod záhybů svého roucha vytáhl krátkou dýku a vstal.
Bystrýma očima se rozhlédl kolem sebe, ke své smůle však útočníka nespatřil. "Co to má znamenat?" zavrčel do éteru poněkud podrážděně. Nezdálo se, že by byl vyděšený nebo překvapený nenadálým útokem, spíš jen rozčilený tou opovážlivostí.
Raději takticky udělal krok stranou, aby se vzdálil od jedovatých trnů keře, a mírně se přikrčil, tiše doufaje, že další šíp už nevyletí. Pravděpodobně by totiž zasáhl cíl. Jenže Lucien se nehodlal schovávat jako vyděšená krysa. "Vylez, zbabělče," sykl a opět se rozhlédl kolem sebe. Mohl to sice být jen zbloudilý šíp nějakého lovce, ale o tom Naslouchač dost pochyboval.

Satr... on o mě ví, přirozeně.. Sergal rozhrne pár větví a podívá se na Luciena, třeba ho zažene, když se mu ukáže, podívá se na malinovou šťávu na košili a rázem jí napadne brilantní věc.
Namočí prsty do pár kapek červeňoučké tekutiny, něco málo se vsákne, ale většina uplí na chlupatých prstech, přejede si prsty kolem očí a nakonec tím potřísní i své zuby, třeba bude vypadat hrozivě.
Dodá si odvahu a napřímí se, ihned zaměří člověka a zavrčí, do pravice si položí šíp s nebezpečně špičatou špičkou a v levé dlani se jí objeví vytáhnutý zub medvěda, sice se to zdaleka nevyrovná té jeho chladné zbrani, ale pořád se s tím dá lidská kůže portrhnout a zranit. Prozatím se tam rozhodne jen tak stát, třeba si jí vryje do paměti a už sem nepáchne, koneckonců, v tomhle lese nemají lidé co pohledávat, je to její přítel a živitel, kde jinde by pak byla?
Svázaná provazem v kleci?
Předváděla by nějaké artistické kousky?
Sice dělá ukvapené závěry, ale co my víme, třeba jsou na místě

Konečně se před ním vynořila osoba, jež vystřelila onen šíp. Alespoň má dost odvahy a rozumu ukázat se, problesklo Lucienovi hlavou, přičemž se chtě nechtě musel zašklebit. Sjel toho chlupatého tvora pohledem a mírně znejistěl, což na sobě ale nedával znát. Nic takového ještě nikdy neviděl, dokonce o takovém tvoru ani nečetl v knihách a to už bylo co říci, jelikož byl Lucien dosti sečtělý.
Zůstal stát na místě, nehybně jako socha, s dýkou v ruce. Odmítl si připustit nejistotu či snad strach a odmítl dávat svoje pocity nějak najevo, tudíž se nehnul ani o píď. Ani mrknutím oka nenaznačil, že by se polekal, kdepak. On za každou cenu v každé situaci zachovával svou tvář.
"Co jsi, u Noctina rubáše, zač?" optal se po chvíli, když si onoho tvora dostatečně prohlédl. Neměl sice tušení, zda to umí mluvit, ale za pokus to stálo. "Proč jsi na mě střílel..a?" vybafl poté o něco přísněji. Nesnášel podobné jednání a pokusy o jeho sprovodění ze světa.
Najal si toho netvora snad někdo ze Společenstva? Někdo, kdo by se chtěl dostat na mé místo? Nemohou přece být tak hloupí a myslet si, že by k nim pak Nocta někdy promluvila..., pomyslel si, ovšem tu variantu nevylučoval. Věděl o pár členech Společenstva, jimž byl trnem v oku. Poslouchali ho jen proto, že je k tomu nutila posvátná přísaha.

Postaví se vedle keře, z něhož Naslouchač trhal trny, odhrne jednu z jeho větviček šípema podívá se na něj.
Bude trvat dlouho, než narostou nové. Sergal se zamračil, v podání téhle bytosti to působí hrozivěji, než v podání člověka. Vypadá to dokonce hůř, než kdyby se na vás vrhla rozzuřená babička s holí.
Keř už jí přestane zajímat a začne se věnovat vetřelci, co vešel do jejího území.
"Trny z tohohle keře se nedají využít jinak, než k vyprovození duše z těla."
Přijde k němu blíže a skloní se k němu, lehce ho převyšuje, v rukách drží své vlasnručně vyrobené nástroje pevně, ukazováčky a prostředníčky je pustí a dotkne se dlaněmi kolen. skoro se zdá, že dává najevo, jak je oproti ní menší.
"Je mi jasné, že je ve tvém úmyslu s tímhle tím..." ukáže ukazováčkem na váček, ve kterém je předmět doličný ukryt. "...není nikomu pomoci, nýbrž někomu ublížit a to tím nejhorším způsobem jakým to jen jde udělat."
Odpoví mu konečně a narovná se do své plné výšky, otočí si obratně medvědí zub v dlani tak, aby špička směřovala k zemi.
"Něco mi říká, že tě musím vyhnat, nikdo jiný to neudělá!" S těmito slovy na Luciena zaútočila.

Lucien z toho neznámého tvora snad ani na vteřinku nespouštěl oči. Neměl tušení, jak by se měl chovat, proto nad tím raději ani moc nepřemýšlel. Ten tvor byl o něco vyšší než on, což v Lucienovi vzbuzovalo nepříjemný pocit, že by se té příšeře patrně neubránil. Nechtěl proto vyvolat nějaký spor.
"V rostlinách se očividně vyznáš, v alchymii však už nikoliv," podotkl, když uslyšel její slova. Určitě to byla ona, soudě podle tónu hlasu. V tomhle se snad nemýlil. "Obávám se však, že do toho, co s těmi trny hodlám dělat, ti nic není. Možná z nich vytvořím jed, možná taky ne. Možná, že smícháním s jinými přísadami ztrácejí svou moc," pronesl, doufaje, že svými slovy sergala dostatečně zmate. Co by takový tvor mohl vědět o alchymii? Pokud jsou jeho znalosti alchymie minimální, nemůže přece vědět, že lžu.
Když tvor zmínil, že by ho měl vyhnat, Lucien se zlostně zašklebil. Ne, takhle s ním skutečně nikdo jednat nebude, ať je to kdo je to. "Ten les není tvůj," vypálil zostra. "A já jsem sem přišel jen pro přísady do svých lektvarů. Jestli proti mně nějak zasáhneš, budeš první, kdo ty lektvary okusí. Otázkou je, zda budou léčivé či naopak," zavrčel výhružně. Nechtěl prozatím zmiňovat Společenstvo, to byla až jeho poslední zbraň. Před lidmi se většinou stačilo o Společenstvu noci jen zmínit a vše bylo rázem vyřešeno, ale zda je moc Společenstva známá i tomuto tvorovi, to Lucien netušil.

Zamračí se, možná má pravdu, možná se orpavdu mýlí. To, v čem se ale nemílí je to, že se jí Lucien nelíbí. Prostě z něj cítí, že je to člověk co se dopustil obrovských hříchů. "Ne, to není, ale možná tuším, co s nimi chceš provést a má intuice mě zklamala málokdy, Sice máš pravdu, že mi les nepatří, ale já jsem jedinný způsob, čím se může bránit a právě teď mi říká, že ho ohrožuješ. "
Šíp mu nasměruje hrotem pod bradu, probodla by ho, ale tím by se zapovězela. To ona nechce. tudíž se stáhne zpět a vydechne, založí si ruce na prsou a začne klapat chodidlem o zem, přemýšlí co s ním provede. "Co ty víš, třeba na mě nebudou účinkovat ty tvé sloučeniny.." odsekne mu a podívá se na dutinku ve stromě. Nebo budou fungovat mnohem líp.. Probleskne jí hlavou a zavrčí, nelíbí se jí tu, jakoby se ten keř přibližoval a chtěl jí vrazit svůj jed do stehen. To sice není možné ale přeci, Amarena je pověrčivá a důvěřívá, šoupne se od rostliny dál. Začne popotahovat vzduch z lesa, nedaleko tu je zvěřina! Co teď, měla by se najíst, nebo by měla tohohle.. Tohle individium nechat samotné?
To se jí zdá jako špatná myšlenka, radši tu zůstane. Ovšem její stále neuspokojené břicho se znovu ozve, Chytne se za něj a zakuhrá, vyhladovělé jí to myslí mnohem hůř..

Intuice... Tahle zvířecí intuice. Lucien segala probodl velmi nepříjemným pohledem. Jeho pohled často působil, jako by probodával nevinné oběti tisícem jehliček. "Mluvíš hlouposti. Les se přece přede mnou nemusí bránit, nic mu nedělám. Jen si beru to, co potřebuju, a dělám to šetrně. Ty trny zase brzy dorostou. Ještě si nasbírám pár kořínků a pak zase půjdu a několik měsíců se tu nebudu muset ukázat," vysvětlil. Nelíbilo se mu, jak ten tvor uvažuje.
Když tvor podotkl, že na něj možná nebudou ty lektvary působit, Lucien se od srdce zasmál. A to dělal jen málokdy. Zakroutil hlavou, přičemž mu ve tváři pohrával pobavený úšklebek. "Že by na tebe nepůsobily mé sloučeniny? To je hloupost. Ať jsi co jsi, zcela jistě jsi živý tvor. A na živé tvory tyhle lektvary působí," zabručel s pokrčením ramen. Tohle rádoby vyjednávání mu začínalo vadit. Doufal, že bude mít v lese klid, nenápadně si natrhá to, co potřebuje, a zase se rychle vytratí. Tenhle jeho plán však očividně selhal.

Obrátí oči v sloup a otočí se od něj. Naštvaně mrská ocasem sem a tam, kdyby nebyla v lese, ale někde ve městě, podrazila by spoustě lidem nohy. Teď si připadá jako kdyby byla za úplnou... hlupačku, slušně řečeno. Kdyby ho nechala být a nevšímala si ho, nemusel jí teď v krku vyset ten divný pocit. Prostě se moci nad ní chopilo její ochranářské já. Znovu provede otočku a pohledem si změří Luciena. Ruce založí v bok.
"No tak si tedy běž, zapomeň na to, že tady nějaký Sergal je." Křikne na něj, zdá se, že momentálně dost hysterčí, načež jí do hlavy něco trkne, právě mu otevřeně řekla, co je. Nejradši by si dala facku, ale to by jí v tuhle chvíli na vážnosti nepřidalo. Z jejího výrazu spadne závoj nadutosti a lecčeho ještě, teď vypadá jako sekýrované dítě, co poslouchá dlouhý proslov rodiče mířený proti ní. Příště budu radši nečinně přihlížet, vyhnu se těmhle trapným situacím. V hlavě jí to vskutku šrotuje, přemýšlí, jak se toho člověka zbavit, ovšem hlavně chce, aby na ní přestal takhle zírat. není na ní přece nic zajímavého, jen pár drobností, možná trošku hodně drobností.

Vypadalo to, že je ten tvor poněkud... naštvaný. Luciena to sice lehce znepokojovalo, ale rozhodně ho to neděsilo. Byl přesvědčený, že kdyby chtěl tvor zaútočit, udělal by to už dávno. "Sergal," zopakoval po ní poté, co zaslechl její vlastní přiznání toho, co je vlastně zač. Netušil, co tihle sergalové jsou a co umí, nebo kolik jich je. V knihách se o nich nepsalo, pokud věděl, pravdou však bylo, že zdaleka nepřečetl všechny spisy. "Jsi jediný sergal v tomhle lese?" zeptal se, čistě ze zájmu, ne s úmyslem prozrazovat její útočiště. Konec konců, co mu bylo do nějaké chlupaté potvory? Zhola nic.
Když usoudil, že se žádná bitka konat nebude, schoval dýku, sehnul se a sebral svoje náčiní, tedy drobné kleštičky, kterými odštipoval trny keře. Váček s trny si připevnil k opasku. Vyčkal na případnou odpověď či další slova sergalova a pak se pomalu vydal lesem dál, nechávaje chlupáče za svými zády, čímž dával najevo, že se ho ani v nejmenším nebojí.
Bylo jen na jejím rozhodnutí, zda ho bude následovat či nikoliv. Lucien však odmítal setrvat dlouho na jednom místě, potřeboval ještě další přísady.

Jakmile to po ní zopakuje tak zakňučí a znova vydá povzdechnutí, teď to bude vědět každý. Pujdou na ní s pochodněmi a vidlemi. Prakticky Sergalové neexistují, vždycky jsou výsledkem zakletí, takže by se dalo říct, že je Amarena člověk, jen v rouše vlčím, obrazně řečeno. Její uši zaznamenají jeho otázku a zastříhají, otočí se směrem k němu. "Eh... Nešla by tahle otázka přeskočit? "
Normálně by řekla, že je jich tu víc, jenže kdyby se dozvěděl, že lže, měla by to o hodně těžší. Naslouchač zjevně nejeví o její společnost zájem, proč by taky měl, opovážlivě ho napadla, ještě na něj vyjela a ani se neomluvila. Každopádně se rozhodne ho následovat, schová šíp i svůj primitivní nástroj někam do kapsy kalhot. Pro ní pomalým krokem ho následuje, ruce má svěšené dolů, stejně jako hlavu, uši a zbytek těla. Jejím nitrem kmitá zklamání, předtím měla pocit, že je hrozivá, strašlivá a že dokáže jedním pohledem zahnat lidského tvora, teď má spíš mínění, že vypadá jako roztomilý chlupáček. Asi má moc jemné rysy obličeje, kdyby byla chlap, měla by agresivnější vzhled i povahu, nepochybně. "Kam to teď jdeš..? " otáže po pár krocích, nepřipadá jí sice jako dobrý společník pro debatu ale dlouho s nikým nemluvila, tak proč to nevyužít? "Tedy jdeme..." tiše špitne, ani nechtěla aby to slyšel. Vlastně ani nečeká na odpověď, jen má potřebu vydávat hlasivkamy věty.

Sergalí slečna se rozešla za ním, nad čímž se musel Lucien mírně pousmát. Tak nějak tušil, že nezůstane stát na místě a nenechá ho zmizet jen tak. "Nemám v plánu tvoje útočiště prozradit, jen tak pro tvou informaci," podotkl za chůze, aniž by se k sergalovi otočil. Její svět a život ho zajímal pramálo. Teprve kdyby se dostala na Černou listinu Společenstva, začal by se zajímat o něco víc.
"Jdu na jihovýchod, na místo, kde roste taková moc pěkná rostlinka, jejíž kořeny jsou důležitou přísadou do mých lektvarů," vysvětlil jí, ale víc to prozatím nerozebíral. Jestliže se tenhle tvor skutečně vyzná v rostlinstvu Sherwoodu, třeba tu rostlinu pozná a odhalí její využití, až jí uvidí.
Neříkal víc, než bylo nutno, a úmyslně se vyhýbal křoviskům a nejrůznějším přírodním překážkám, aby si nepotrhal roucho. Dbal o jeho čistotu a celistvost téměř úzkostlivě.

Hmmm... zabručí, moc mu nevěří, v jeho přítomnosti má špatný pocit skoro ze všeho, co řekne. Pokračuje v jeho pronásledování. Jakmile se její společník zmíní o oné rostlince tak zpozorní, možná ví, o čem mluví. Nechce sice dělat ukvapené závěry, ale tohle ... to není normální.
Proč za ním vlastně jde?
Nic jí to nepřinese, jen se obírá o drahocenný čas. Narozdíl od Luciena se Amarena prodírá lesem bez potíží, ať jí ty rostliny škrábají, vždyť je to přirozené, navíc jí to krásně pročeše, toho, že se člověk větvím vyhýbá si všimne hned, neubrání se nutkání se ho zeptat, proč tak činí. "Štítíte se rostlin, nebo proč se jim vyhýbáte?" jakmile dopoví, kde se vzal, tu se vzal jí švihne do obličeje větev, už podruhé v tomhle dni..

Stále tím samým tempem, ani ne rychlým, ani pomalým, se ubíral ke svému cíli. Alespoň tedy doufal, že jde dobře. Konec konců, dlouho tu nebyl a lesní pěšinky mizely a zase se objevovaly nové. Když se opět ozval hlas sergala, Lucien se zašklebil. Nečekal, že si tenhle tvor bude všímat takových prkotin. "Ne, neštítím se rostlin. Kdybych se jich štítil, poslal bych sem pravděpodobně někoho jiného," zabručel v odpověď. "Jen si nechci zničit svoje... oblečení," vysvětlil a ohlédl se přes rameno, aby zjistil, jak se sergal tváří.
No co. Každý měl nějakou úchylku a Lucienova byla jeho roucho. A sem tam někoho sprovodit ze světa, ale to bylo vedlejší.
Netrvalo dlouho a konečně došli k cíli, na malou paseku obklopenou křovisky a stromy. Lucien se vyhnul roští a prošel na paseku, pátraje po té drobné rostlince. A pak ji spatřil, téměř ztracenou v trávě a mechu, co rostl všude kolem. Popošel k rostlině, jež zrovna modře kvetla, klekl si k ní a stáhl si rukavici z ruky. Následně opatrně odloupnul mech, který rostlinu obklopoval, a prsty začal odhrabávat měkkou, vlhkou hlínu, aby se dostal k titěrným kořínkům. Pro ty sem přišel.

"Hmm.." Sergal se netváří nijak, ať si obrázek udělá každý sám, ale ona už nedává pozor na to, jaké grimasy dělá. to je taky důvod, proč má pootevřenou pusu a její oči nekmitají sem a tam. Vypadá jako kdyby jí obvázali kolem krku obojek. Kdyby onen člověk nezastavil a neyrazil by ke své vytoužené rostlince, vrazila by do něj, tahkle jen překvapeně zamrkala, že z jejího periferního vidění zmizel plášť a boty. Zdá se, že je zaměstnaný, spočine tedy na balvanu a rozhodne se, že bude věnovat svůj čas pozorováním Lucienovi sklizně. Nepřijde jí to zajímavé, ale nic jiného k práci nemá, leda tak krmení se. Kdyby ale odešla... nebylo by to taktní, na tom so dává záležet. "A... jaké to je mezi lidmi..? " dost jí to zajímá, byla by škoda téhle příležitosti nevyužít a nezeptat se.

Jemně, s pečlivostí chirurga, odhrabal hlínu okolo rostliny, načež na něj vykoukly kořínky. "Výborně," zamumlal si pod vousy a spokojeně se usmál. Ze záhybů roucha vytáhl kleštičky, kterými předtím odštípával trny na keři, pečlivě je otřel o mech a uštípnul dva drobné kořínky. Ne, nebral všechny, nechtěl tuhle květinu zahubit. Těžko by se pak shánělo místo, kde by rostly další. Kořínky uložil do dalšího připraveného sáčku a přelezl k další rostlince, kde začal opakovat celý proces znovu.
"Mezi lidmi?" zabručel mezi prací soustředěně. "Různé. Někteří lidé jsou politováníhodní hlupáci, jiní jsou... lepší. Já mezi lidi moc nechodím, nemám to zapotřebí. Dělají to za mě jiní," vysvětlil chlupáčovi s nepatrným úšklebkem ve tváři. Potřeboval-li něco zjistit, posílal bratry Společenstva. Když se však naskytl nějaká zajímavější osoba, o které bylo třeba zjistit víc, vydal se do terénu sám. Ale že by vysedával po hospodách a přátelsky rozprávěl s kolemjdoucími na ulicích, to ne, kdepak. Stranil se těchhle obyčejných smrtelníků jak jen to šlo.

Ach, dá se to řeči s člověkem a zrovna trefí toho, ze kterého se skoro nic nedozví. Hlad jí už leze na mozek, začne slintat, rychle utrhne list ze stromu co roste vedle a utře si s ním pusu. Je to sice necivilizované, ale holt má v sobě poněkud.. zvířecí pudy. Nikde v okolí, zdá se, není žádná kořist. Že by se celí les dozvěděl, že má hlad a utekl před ní? To.. to není možné, asi je v nesprávný čas na nesprávném místě. Vstane a potichu se k němu přiblíží, ovšem tak, aby ho nevylekala. "...Nemáš něco k jídlu? Nejlépe maso.. " Její tvář nabyde prosebného výrazu, nasadí psí oči a natáhne ruku, aby mu jí položila na rameno.
Pak jí ale zastaví, asi se mu to nebude líbit. Stáhne jí tedy zpátky a protne prsty s druhou dlaní, ty se začnou nepříjemně svíjet, Sergal se kousne do dolního rtu. Lesní plody už nemá, všechny zmizeli v jejích útrobách. Začne zkoumat blízké okolí, stačil by třeba i malinký ptáček.
A vyda! Jeden sedí na stromě, buď právě přiletěl , nebo si ho nevšimla, tak či onak, brzy ho bude držet v ruce

Naštěstí neviděl, jak sergalovi ukápla slina, protože by se nad tím jistě pozastavil. Sice nebyl člověkem, který by kdovíjak uctíval společenskou etiketu, ale byl zvyklý dodržovat jistá pravidla. Konec konců, on byl tím, kdo jde ostatním příkladem.
Právě odkrýval další drobné kořínky oné prudce jedovaté rostliny, když byl znovu osloven. Ohlédl se přes rameno na sergala a mírně se ušklíbnul. Vzápětí nesouhlasně zavrtěl hlavou a upřel pohled zpět ke své práci. "Bohužel, nenosím s sebou po kapsách flák masa, moc lidí to nedělá, to mi věř," pronesl k chlupáčovi, přičemž se nepřestával mírně šklebit. Ten sergal ho začínal zajímat čím dál víc. Jen se začal trošku obávat, aby ten tvor nedostal příliš velký hlad a nerozhodl se pochutnat si na něm. Neměl tušení, jak moc civilizovaní tihle tvorové jsou a zda by snědli nebohého človíčka sbírajícího v lese bylinky.

Zklamaně si povzdechne. Civilizovanost by v ní byla, jen je zapuzená žitím v přírodě, bez kontaktu s jinými rozumnými tvory. Lucien už jí věru nezajímá, teď se právě odhodlala vylézt na strom a chytit si oběd, jakmile je nahoře, chytne se rukama, ba i nohama větve, na níž sedí ptáček.
Větev se rozkymácí, takže se ptáček lekne a odletí, Sergalovi se to rozhodně nelíbí, začne vrčet na místo, kde pták seděl. Nikde jinde jídlo není, ani nic z rostlin, co tu rostou jí nenabýdnou nic k jídlu. Znovu pohledem osloví novopečeného zahradníka, bude muset nepatrně zvýšit hlas, jelikož ten strom, na kterém právě stojí je věru vysoký. Je dostatečně chytrá na to, aby se postavila na zadní bez držení se rukou, buď tím chce upoutat Lucienovu pozornost, nebo se mu chce předvest. Každopádně moc dlouho jí to nevydrží a zbytek je snad jasný.
Spadne.
Ozve se tupé žuchnutí a ze křoví odletí pár lístků. Ještě aby toho pro dnešek nebylo málo, dneska jí les krásně vymlátil. Dvakrát jí vyfackoval a ještě jí přetáhl přes záda, obrazně řečeno. Zvedne se a zkontroluje si záda, jen pár jizviček. Klidně by se vsadila, že se jí bude Naslouchač smát, nebo si o ní minimálně pomyslí, jak nepřístojně se chová.. Plně své předpovědi důvěřuje, tudíž se to na ní patřičně odrazí