Hradní vězení

<< Podhradí, uličky

Společně s Elrysem a Amarenou vešel do chodeb pod Avalonem. Moc dobře slyšel hlasy a pomalu se přibližující kroky, a tak očima rychle zapátral po nějakém úkrytu. Jenže než jej stačil najít či něco podniknout, Elrys ho bleskově přitáhl do výklenku, kde se ukrýval. Vzápětí kolem nich prošla dvojice strážných.
Lucien se ušklíbl, vyprovodil ty dva bezmozky pohledem a po chvíli už zase tiše cupital za Elrysem. Ten je brzy zatáhl do chodby, která se svažovala dolů a podle jeho slov vedla ke kobkám. Lucien na jeho slova o tom, že tam zřejmě budou strážní, jen souhlasně pokýval hlavou. S tím počítal. Avanlonští strážní byli sice hlupáci, ale ne takoví, aby nechali vězení úplně nestřežené.
Lu se společně s ostatními vydal kupředu, přičemž se tentokrát zařadil do čela výpravy on.

Následuje doprovod věrně jako nějaký pes, ani neví, k čemu jim tu teď je. Její uši se natočí podle jemných zvuků hlasů a dupání, hned nato je vtažena do nějaké skrýše, ani se nelekla, čekala, že se budou muset před strážemi někde ukrýt.
Ovšem nečekala, že zrovna v tomhle.. Nespozorovaně si prohlédne muže v brněních, zamračí se, tyhle plechovky zná, nikdy se jí nezamlouvali.
Jakmile je nebezpečí pryč, spokojeně se vymaní ze sevření a upraví si plášť, zase je začne pronásledova, prostě jde jen bezmyšlenkovitě za nimi.
Projdou temnou chodbou až do nižsách pater , nedbaje varování o dalších strážích. "Jak dlouho ještě?" Optá se svých společníků, zajímá jí, kolik toho už prochodila..

Lucien se plížil podél stěny, dokud nedospěli oné malé místnosti, kde na židli u jediných dveří posedával strážný a očividně se nacházel na půli cesty do říše snů. Lucien gestem naznačil těm dvěma, ať zůstanou, kde jsou, načež se k tomu nebožákovi, jenž měl právě službu, kradmo přiblížil. Narovnal se, uzmul ze stěny nehořící louč a bacil toho chudáka přes hlavu. A voják se se zasténáním sesunul k zemi. Spolehlivý způsob, jak jej do říše snů odeslat úplně. "Tak, to bychom měli," zabručel si Naslouchač pod vousy, načež otevřel ty jediné dveře a vešel do vězení samotného.
Letmo si prohlédl cely, načež se přikrčil, uslyšel totiž hlasy. Mlčky se do nich zaposlouchal a když uslyšel Ryenova slova o poloze svatyně, tiše zasténal. Hlupák! zavrčel v duchu, načež se zamračil. Tohle se mu nelíbilo. Komplikace, další a další komplikace. Na Elrysova slova souhlasně pokýval hlavou a jakmile se přiblížili o kousek víc, prohlédl si ty dva hromotluky i zmláceného Ryena.
"Já se postarám o toho vlevo, ty si vezmi toho vpravo, Elrysi. Žádné omračování, to si nezaslouží," pronesl k Elrysovi rozhodně. Nebyla jiná možnost, těch dvou se prostě museli zbavit. "Amareno, mohla bys mezitím odvázat toho nebožáka od sloupu?" nadhodil poté k sergalce a tázavě přitom povytáhl obočí. Nečekal však na odpověď, kývl na Elryse a společně vyrazili ze svých úkrytů. Lucien se svižně dostal k hromotlukovi stojícímu nalevo, vylovil zpod svého oblečení dýku a jediným zkušeným pohybem jí vojákovi vrazil mezi žebra. Byl to osvědčený, rychlý způsob a naslouchač přesně věděl, kam mířit.
Větší starosti než ti dva hromotluci mu dělal Ryen. Co s ním teď počneme? Zradil nás. Zradil... Ty myšlenky týkající se mladíkova osudu Naslouchače začínaly nepříjemně tížit. Zatoužil se poradit s vyšší mocí, se samotnou Noctou. Konec konců, všichni byli jejími dětmi. A on jí jen tak nemohl vzít Ryena a poslat ho do říše smrti.

Lucienova ruka, která se jí zjeví před obličejem jí donutí zastavit se, Poslušně zastaví a zabručí, kápi si přetáhne trochu dopředu, protože její neposedné uši se jí snaží sundat.
Zvedne ukazováček a ukáže jím na pochodeň, začne kopírovat trajektorii, po které jí Naslouchač vede a nakonec ukazováčkem naoko praští hlídače, jako to udělal Lucien s loučí, jen doopravdy.
Zachichotá se, lidský tvor bezvládně slezl na zem jako hrouda sádla. Jakmile představení skončilo, vleze do díry, která se pyšní názvem dveře.
Instinktivně se připlácne ke stěně a sjede po ní až na zem, tudíž se ocitne v podsedu. Hlasy slyší taktéž, dokonce zřetelněji, než její člověčí společnost. Slova o hrobu jí zamrazí po zádech, mohla tušit, že dnes někdo příjde o privilegium života, dokonce bude svědkem. Tohle jí vykouzlí na jejím takřka zvířecím obličeji vrásky a zamračený výraz, kterým probodne Elryse. To se jí samozřejmě příčí, ale co může udělat? Dokonce ani nechápe, proč jim na té barabizně tolik záleží, i když, když se nad tím zamyslí..
Těch dvou hromad masa si samozřejmě všimne, nechtěla by se nijak vyvyšovat, ale kdyby se narovnala do plné výšky, o něco málo by je převýšila.
Vyleze ze stínu a za doprovodu Luciena a Elryse proklouzne až k tak řečenemu Ryenovi, klekne si k jeho kůlu a prozkoumá pohledem uzly, nejistě vezme jeden konec provazu a zatáhne za něj, ovšem uzel se stáhne k sobě, tudíž ještě víc přiškrtí obět jím svázanou. Logikou a myšlením to asi nepujde, takže na scénu budou muset přijít drápy, v krajním případě dokonce zuby. Začne uzel pilovat svými drápky, sice to jde pomalu ale jde to. Zatím má čas sledovat spacifikování obejdy, jakmile lehne k zemi, ozve se ducnutí, které dolehne až k Sergalce, zcela jistě musel vydatně jíst a cvičit, aby udělal miniatůrní zemětřesení při dopadu..Uzel je již přefiknut, teď jen dostat Ryena na nohy, č vlastní bedra nebo ramena a můžou vypadnout..

Poté, co se Lucien vypořádal se svým protivníkem, ohlédl se k Amareně, aby zjistil, jak na tom je. Díky jejím drápům provazy rychle povolily, ovšem nevypadalo to, že by se Ryen dokázal udržet na nohách - sesunul se bezmocně k zemi. Patrně toho dost protrpěl, ale přesto ho Lucien nelitoval. Zradil je. Ano, byl to víceméně jeho bratr, svým zvláštním způsobem, ale přesto zrada Luciena tížila víc než cokoliv jiného. To byla snad jediná věc, za kterou nedokázal odpouštět.
Elrys společně s Amarenou toho chudáka podepřeli a už se všichni chystali vyrazit na cestu zpět, když tu náhle Lucien obrazně řečeno zamrznul na místě a zavřel oči, přičemž se mu ve tváři usadil soustředěný výraz. Znal ten pocit a věděl, co se právě děje uvnitř jeho hlavy, kdežto netušil, co se děje tam venku, okolo něj.
Očekávaný hlas bohyně Nocty se skutečně ozval a Lucien mu pečlivě naslouchal a neopovažoval se jej přerušovat. Teprve když hlas utichl, pomalu přikývl. Udělám to, pronesl ve svých myšlenkách, načež pomalu otevřel oči a zlehka se otřásl. Svůj stav těm dvěma nijak nevysvětloval a místo toho se spěšně vydal z vězení pryč.

Amarena vezme Ryena v podpaží a přehodí si ho přes pravé rameno, je vskutku těžký, takže se Sergalce pod jeho váhou podlamují kolena, zatne zuby a zavře oči, aby napnula všechny svaly a zvedla ho sama. Zdá se, že samotné jí to moc dobře nepujde. "Kolik sakra váží?" Zeptá se kapku naštvaně a převáží se na bok, takže na chvíli ztratí rovnováhu a skoro praští svůj náklad do hlavy. Jakmile se jí dostaví pomoci, tak vydechne úlevou. Chytne zachráněného za levou paži a obmotá si jí kolem krku, aby lépe nesla jeho tíhu.
Už je to mnohem lepší, konečně se to dá ustát na větší chvíli. Vyjde tedy na její poměry pomalým krokem vpřed a pokusí se sladit s Elrysem, který spolu s ní nese onoho chlapce, či mladého muže. I když se váha rozložila, stejně jí to dá zabrat, což se dá potvrdit jejím tichým hekáním, vypláznutým jazykem a celkovým držením těla. Vypadá to .. zvláštně. Proč nemohl být tenhleten třeba 7mi-letý kluk? To by bylo jednodušší.. probleskne jí hlavou, nad touhle myšlenkou se zamračí, co jí to napadá, pravděpodobnost takovéhohle úkazu je miniaturní, proč nad tím vlastně přemýšlí?
Pohlédne zvědavým, ovšem značně otupělým pohledem na vůdce téhle skupinky, její zamračení se ještě prohloubí, pokud je to ještě více možné. Opít se vzduchem, jak to proboha dělá? Opáčí na Elryse se stále stejným výrazem.

Lucien se ušklíbl. Moc dobře slyšel Amarenina slova, na něž okamžitě odpověděl Elrys. Být tu Marthyn, měl by z toho ohromnou srandu, pomyslel si a tváří mu přelétlo pobavení. "Já vás slyšel," podotkl, čistě jen informativně, načež se konečně vydal pryč z tohohle hrozného místa.
Netrvalo dlouho a trojice, vlastně nyní čtveřice, se dostala k poklopu vedoucímu do temného, smradlavého podzemí Avalonu. Podzemí plného těch odporných hlodavců, které Lucien tolik nesnášel. Když pomyslel na to, jak se brodí kanalizací, obklopen krysami, měl co dělat, aby se mu nezvedl žaludek. Nebo aby histericky nevykřikl. Tohle rozhodně nebyla jeho parketa.
I přesto však zahučel pod poklop, načež se ujal jako první podpírání zničeného Ryena. Ten chlápek nebyl nejlehčí, ale Lucien se s tím nějak vypořádat musel - tři lidé se vedle sebe do tunelů nevešli.
Cestu tunely naštěstí přežil bez psychické újmy a když se vynořil do začínající noci, blaženě se nadechl čerstvého vzduchu. Konečně, tohle potřeboval. Tak, teď už se jenom vrátit do svatyně a postarat se o Ryena a... najíst se! Žaludek se Lucienovi svíral hlady.

>> Opuštěný domek